Miroslav Hlaučo
Č A S M Á N I E I.
MOTTO DÍLA:
„Vesmír je nesmírný a ve všech směrech vlnitý“
Kosmokrates Galaktézský
ČÁST PRVNÍ: Moje vesmírná Odyssea aneb Naivní unešenec a sběrači času
MOTTO PRVNÍ ČÁSTI:
Nejzásadnější zákon vesmíru má pouhé dvě věty, vykřičník a dvakrát tři tečky. Zní takto:
„Některé věci se dějí samy! ...A některé zas ne…“ Nic zásadnějšího v kosmu neexistuje!
OBSAH:
Kapitola I. Jak se stal omyl
Kapitola II. Cesta do nebe a dál
Kapitola III. Potyčka lokálního významu na orbitu Pluta
Kapitola IV. Paběrkování
Kapitola V. Kapitán Nemo a zkáza Titaniku
Kapitola VI. Ježíškův stopař a Supermanovo pokušení
Kapitola VII. Akce „Budoucí Vánoce“ a joint movie (Godot goes to Jerusalem)
Kapitola VIII. Jazykové cvičení s relativní konstantou limitující v nekonečnu (vesmírná fuga pro vysavač a dva soprány)
Kapitola IX. Rozpaky nad diferenciálními rovnicemi a Platonova škola filosofů na hranici Mléčné Dráhy
Kapitola X. Milý vesmírný deníčku (Panna a Ne-tvor aneb Klářiny potíže s identitou)
Kapitola XI. Díry Bratří Grimmů a singularita Surrealie
Kapitola XII. Prokletí Anální zátoky a azyl na Nových Kvartamanech
Kapitola XIII. Zachraňte princeznu Leiu, aneb otloukánci všech vesmírů spojte se!
Kapitola XIV. Líbánky v Jurském parku
Kapitola XV. Dny nevšedních dárků a tajemství Bratří Grimmů
Kapitola XVI. Proč když zvoní zvonec, není koncům konec
Dodatek:
Výkladový slovníček cizích slov, neznámých termínů a užitých výrazů, sepsaný autorovým Vypravěčem po pročtení výše uvedeného rukopisu.
KAPITOLA I. Jak se stal omyl
Začnu toto vyprávění sám, protože Vypravěč, který se později k tomuto vyprávění přidá, aby zajistil jejich co možná nejobjektivnější podání, nebyl u událostí, kterými můj příběh začal, a znal by je stejně jen z mého vyprávění. Vypravěč by jistě uměl odvyprávět i tento úvod tak, aby se v něm tolik krát neopakovalo slovo „vyprávění“, to je jedna z jeho funkcí; a taky by následující podivné události viděl jinak, z nadhledu, s patřičným odstupem, ale onoho zářijového dne ještě nebyl na tomto světě, a tak čitateli musí stačit můj poněkud jednostranný pohled z první ruky.
Vracel jsem se tenkrát přes letiště JFK v New Yorku z báječného výletu do Karibiku, který jsem dostal za odměnu od svého zaměstnavatele. Pobyt byl kouzelný, protože vše v něm bylo hrazeno korporací, včetně long drinků z jamajského rumu a výletů motorovým člunem po Bermudských ostrovech, aniž by se probral k aktivitě Bermudský trojúhelník. Navíc jsem se kvůli přestupu mohl zastavit na jeden den i v New Yorku, ale zdálo se mi, že deset dnů uplynulo nějak rychle, a při zpáteční cestě mi ještě časová pásma ubírala dalších šest hodin mého života. Ano, před několika dny mi bylo šest hodin přidáno, ale kdo by si to po týdnu dovolené ještě pamatoval? Seděl jsem v business třídě s dostatkem místa pro nohy, a hlavně s volným prostorem vedle sebe, na které jsem si mohl odložit vše, co bych mohl za letu potřebovat. Chvíli mi bylo líto, že se díky této vymoženosti nemačká na mne krásná brunetka se snědou pletí, co si na sedadle přes uličku četla španělskou mutaci Cosmopolitanu, ale poté, co jsem si natáhnul nohy a vypil skleničku „welcome“ šampaňského s jahodou, mne veškerá lítost přešla: „Co bych dělal v Praze se španělsky mluvící manekýnou, která stejně ve Frankfurtu přestoupí na úplně jiný let než já? Nevyspal bych se a tak jako tak by to nevyspání neskýtalo žádnou perspektivu do budoucnosti, protože pochybuji, že by se mnou chtěla sdílet můj standardní pražský byt, nebo vysněnou chaloupku s bílým laťkovým plotem v Jizerských horách,“ říkal jsem si v duchu a objednal si rum s kolou, neboť miluji barbarské mixy.
Mám rád dlouhé lety, pokud se nemusím tísnit na nepohodlném sedadle. Nic člověka nehoní, vzhledem k tomu, že telefony musí být po celou dobu v letovém modu, nemá mu kdo zavolat, zdá se, že mu nic neutíká, stačí přivřít oči a snít, nebo rozvíjet nějakou myšlenku… Lidi s fantazií se nedokážou nudit, a jsou-li zdravě líní, nemají s prožíváním nicnedělání problém. Ani já se nikdy nenudil a to jsem ještě netušil, že k nudě opravdu nebudu mít v nejbližších dnech a staletích pražádnou příležitost. Tam dole pod mraky byl oceán a nad ním bouře, ale zde nahoře, na přídi dopravního Jumba nastal po večeři klid. Na obrazovce před mou sedačkou se rozběhl starý černobílý film s Humphrey Bogartem, v pravidelných intervalech prokládaný mapičkou světa s ikonkou malého letadýlka, co se po vytečkované oranžové čáře posouvalo směrem k nedohledným evropským břehům. Pročetl jsem si palubní noviny, ve kterých psali o tom, že někdo zrovna uhodl všechna čísla Euroloterie a vyhrál sto dvacet milionů eur. Kdoví proč mne zaujal zrovna tento článek, možná proto, že řada čísel 1,7,17, 26, 32, 39 a 47 nebyla zas tak těžká, aby ji někdo nemohl uhodnout, vezmeme-li v úvahu, že vzhledem k vysokému jackpotu tipovalo téměř milion sázejících, mezi nimiž jsem já ovšem bohužel nebyl. Popíjeje barbarský mix jsem si chvíli pohrával s představami o tom, co bych s takovou příjemnou částkou dělal a jaká dobrodružství bych si díky ní dopřál, aniž bych tušil, že už za pár hodin mi osud dopřeje mnohem víc zážitků, než by mi kdy mohla dopřát výhra všech loterií na celém světě a to úplně zadarmo. Když se nad tím teď zpětně ohlížím, asi bych neměnil, ačkoli život nám obvykle měnit stejně nedovoluje.
Rum s kolou zanechal na mém jazyku příjemnou nasládlou chuť a dopomohl mi upadnout do řízeného polospánku, s polosnem na přání, jaké si normální muži dopřávají předtím, než opravdu usnou a vlády nad tím, o čem se jim opravdu bude zdát, se ujme už jen jejich nekontrolovatelné podvědomí. Tenkrát se onen polosen točil kolem brunetky se snědou pletí, co mi vzdáleně připomínala Ornellu Mutti z dob, kdy ještě bývala více mladší, než slavnější, a jejíž reálná předloha, jak už čtenář ví, listovala Cosmopolitanem sedíce na sedadle přes uličku. Pamatuji si, že v něm odložila ten časopis a zeptala se mne, co to piji, já ji popsal potěšení, které mívám z barbarských mixů (nazýval jsem tak amatérské longdrinky, ať už šlo o mix ginu, rumu, vodky, Martini, nebo červeného vína s kolou, džusem, sodou, vodou, čokoládou, či jahodovým kompotem), a jelikož ji to zaujalo, nabídl jsem jí spoustu dalších povídání o věcech, které ji mohly zaujmout ještě víc, neboť v povídání příběhů, na rozdíl od spousty jiných dovedností, jsem opravdu dobrý (nebo jsem si to v tom snu alespoň myslel, protože jsem ještě neznal „Vypravěče")… Naslouchala celou cestu, až mi usnula na rameni, na kterém mne její hlava vůbec netížila, což se pravidelně stává u hlav cestujících, které nám nechtěně tu a tam klimbnou na rameno ve skutečnosti. Pak jsme spolu přistáli ve Frankfurtu, vyměnili si telefonní čísla, domluvili si výlet do Říma, vzali se, koupili si vilu na pláži a chaloupku s bílým laťkovým plotem u potůčku v Jizerských horách a prožili krásný a příjemný život, jak tomu v dívčích červených knihovnách a pánských polosnech obvykle bývá. Po předsnu přišel sen opravdový. Zdálo se mi v něm, že létám. Nemívám létací sny, takže mne i ve snu tato skutečnost překvapila. Na rozdíl od výkladů, které skýtají učebnice psychoanalýzy a nedělní přílohy módních magazínů, nepřičítal jsem výskyt tohoto fenoménu nedostatku sexu ani touze po naplnění vysokých ambicí, nýbrž faktu, že jsem v té době letěl deset tisíc metrů nad Atlantikem, nebo jsem si to alespoň myslel, ačkoli, kdoví co si člověk myslí, když si ve snu myslí, že myslí…
Podivné na tom všem bylo, že pocit beztíže neodcházel ani ve chvíli, kdy se mi zdálo, že se probouzím, ač sen, který se odehrával kolem mne, tomu nikterak nenasvědčoval. Seděl jsem „ve vzduchu“, na průhledné podlaze, nad hladinou Atlantiku, nad kterým zuřila bouře, jakou jsem jaktěživ neviděl. Po obloze se hnala ocelově sivá mračna, ze kterých padala směs dešťových kapek a velikých chuchvalců sněhových vloček, ale kolem mne bylo teplo, tiše, klidně, jako bych byl uzavřen v podivné průhledné bublině bez zdí a spolu se mnou byl v té bublině uzavřen podivný malý chlápek v lesklých stříbrných montérkách se žlutou přilbou na hlavě a oranžovým baťůžkem na zádech, co vysokým hlasem rozčíleně křičel:
„Sakra Maxi, zas mi spadl do bubliny jeden subjekt! Prémie mám v pytli! Do prdele, to už je letos potřetí! Jo Maxi, říkám, že mám tady odchylku dvěstě patnáct, přiděl mi evidenční číslo, po příletu ti to podepíšu,“ zařval do mikrofónku připevněného na žluté přilbě, „ No jasně, že si vyplním formulář, až budu na síti!“ dodal a pod nos si pro sebe zamumlal, “buzerante buzerantskej!“… a ještě spoustu dalších nadávek, z nichž některé, jako třeba „ vrakoplach“ jsem ještě neznal. Sypal je ze sebe jako kulomet a neustále u toho mával rukama do rytmu své mluvy…pak se ovšem, zrovna když měl rozpaženo, zastavil, protože jeho pohled se setkal s tím mým, pravděpodobně dosti vyděšeným. Nemohl nevidět, že naprosto nechápu, co se kolem mne děje. Pořád jsem si myslel, že spím a že se mi to všechno zdá. Jiné vysvětlení z mého pohledu ani nebylo možné.
„Tak jo, hele, tohle se vždy tak blbě vysvětluje," řekl ten podivný rozčilený mrňous a otřel si pot z čela. Pochopil jsem, že jeho slova patří mně: „Jsem sběrač sekund druhé třídy ze Sběrných surovin času a jiných nehmotných požitků a.s. Godot Otylý, služební číslo ká devět lomítko tři sta čtrnáct. Sorry jako, ale spadl jsi mi do bubliny, když jsem kradl tvůj čas. Nemělo by se to stávat, ale někdy to ta kraksna špatně spočítá, tak sorry.“
Byl to hodně podivný sen. Nemívám problém ve snech mluvit, někdy v nich nemívám ani problém mluvit třeba anglicky, či německy, ale v tomto jsem se nezmohl ani na slovo, jen jsem zíral na zavalitějšího chlápka s modrýma očima, co gestikuloval stejně rychle, jako mluvil.
„Tak jo! Zkusím to jinak! Na tohle by nám měli vymyslet manuál, jako na ty genderové blbosti a na pravidla nakládání se separovaným odpadem! Já jsem někdo jako ty, ale z jiné planety, rozumíš?“
„Rozumím,“ řekl jsem s vědomím, že nerozumím ničemu.
„Nerozumíš, ale porozumíš. Tohle bude na dlouho, jak tak na tebe koukám.“
„Teď teda nerozumím.“
„No bodejť, já bych si také nerozuměl, kdybych nebyl sebou ale tebou,“ zamotával se do svých vlastních slov: „ Nerad to říkám, vlastně bych to říkat neměl, ale jinak bych ti to nevysvětlil. Jsem z takové vzdálené planety ve vzdálené galaxii, tomu bys mohl rozumět, sci-fi váš druh už vynalezl?!“
„ Jo, to jo…“
„Sorry jako, já vaše sci-fi nečetl, takže nevím, jak by sis mne představoval, kdybych nebyl takovým, jakým jsem, ale odhlédnouc od tvých představ, představ si, že jsem takový, jaký jsem.“
Svým způsobem to znělo logicky, ale výraz mé tváře tuto okolnost nejspíše nedával najevo, protože chlápek pokračoval ve vysvětlování: „Vůbec jsme se neměli potkat, ale na omylech je založena půlka jevů ve vesmíru, takže jsme se potkali! Sorry jako… Není to žádný můj plezír, jsem zde služebně. Chtěl jsem si vzít jen trochu času, přiznávám, že i tvého času, a nějak jsem si s ním nasál i tebe… Normálně se to nestává, ale dnes se holt stalo! Sorry jsem už říkal, že?“
„Jo, to jste říkal.“
„Můžeš mi tykat, ta má galaxie není zas tak daleko, abys mi musel vykat.“
„Tak jo, jsem Lukáš, Jiří Lukáš!“ natáhl jsem ruku, ale chlápek hbitě uskočil… posléze mu došlo, že jsem ho zatím neplánoval praštit a pochopil i význam mého gesta.
„ Reflex! To víš, když jsem to vysvětloval posledně té dámě, co jsem nasál před tebou, dostal jsem pořádnou facku… Ale abych se vrátil k meritu věci. Nasál jsem tě i s tvým časem. Omyl, neomyl, jseš tady, s tím se už nedá nic dělat!“
„Nasál s časem?“
„No s časem! Jo, to bude na dlouho… Tak poslouchej: My tam u nás už všechno máme, takže jediné, co můžeme dělat, je užívat si! A užíváme si rádi a dlouho! Společensky, soukromě, takové ty techtle mechtle a tak. A k užívání potřebujeme čas, to je snad pochopitelné. Když si chceš užívat dlouho, potřebuješ spoustu času… A abychom si mohli užívat dlouho, musíme ho někde krást, to je vlastně taky pochopitelné, že? No a krademe ho například tady! Pak ho komerčně distribuujeme do jiných galaxií, ale to už s tebou nesouvisí."
"Do jiných galaxií?"
"Jasně, nemůžeš distribuovat čas ve stejné galaxii, to by se ti zhroutila!"
"Zhroutila? Celá galaxie?"
"I všechny kolem až po nejbližší černou díru, to už máme odzkoušené. Jednou kdysi dávno kvůli tomu padla i naše vláda, to ví přece každé malé dítě. Ale teď už to děláme bezpečně, průmysl užívacího ruchu to už má dnes vymakané! Ano, v počátcích, za dávných dob, jsme zbortili pár hvězdných soustav, ale to už se dnes nestává - je to zakázáno Kosmoetickým kodexem!“
„Takže kradete čas?“
„Pokud si chceme našeho času užívat, musíme ho někde ukrást, protože času je ve vesmíru jen jedno přesně limitované množství. Znáš přece zákon relativního zachování časů na věčné časy a nikdy jinak? Co někde přidáš, to jinde musíš ubrat.“
Nemohu popřít, že to opět dávalo smysl.
"A jak to děláte?" zeptal jsem se s nadějí, že pochopím, co se vlastně stalo.
„Jak dobrý jsi ve fyzice?“ proměřil si mne svýma modrýma očima.
„No, umím spočítat hustotu kapaliny a odvodit Keplerovy zákony…“
„Myslel jsem kvantovou megafyziku lichých rozměrů druhého řádu.“ Výraz mé tváře mu nejspíše opět řekl vše.
„Aha. Tak to by bylo nadlouho. Nic si z toho nedělej, u nás se to bere až v sedmnáctém ročníku základky, jen Katamaránci to mají už ve školce, ale to jsou úchylové, mají čtyři rozměry a dva mozky. Řeknu ti to jinak: Hele, zažil jsi někdy takový ten pocit, že čas letí nějak rychle?“
„Jo, to se mi občas stává.“
„Tak to jsme byli my!“
„Aha, teď už chápu.“
„Prd chápeš, já mám sedm doktorátů z metafyziky strunových sítí a v dětství jsem vyhrál pseudomatematickou olympiádu a taky to nechápu, ale funguje to!… Neurazil ses, že ne? To my nesmíme urážet nižší vývojová stádia.“
„Ne, neurazil.“
„To jsem rád. Máme totiž Kosmoetický kodex. Kdybych tě urazil, vzali by mi dvacet minut z osobního konta, nebo strhli pět set galaktcoinů. Manželka by mne zabila, stavíme si takovou malou planetku a hypotéky šly nahoru, kosmoekonomika je teď v prdeli, času je v časobankách málo a kreditů jakbysmet. Šílená procenta si účtují galaktičtí vyděrači a občas si i ten čas splácení natáhnou. Víš, co to dá práce urvat pár čtverečních vteřin? Co jsem se nadřel s tebou a mám jich dvě stě osmnáct? … Maxi, kolik to je?“ křiknul do mikrofonu na žluté přilbě: „Cože? Sto dvacet dva? To si ze mne děláš mlhovinu! Bylo to nejméně dvě stě!... No jo, já vím provize, solidární daň a příspěvek na odbory… zasrané odbory!... Sorry, jako, já myslel, že už máš vypnuto… no jo, tak si to nabonzuj! Sakra!“
„Ale proč?“
„Jak to proč? Vždyť jsem to říkal kosmoekonomika je v prdeli, tak galaktická vláda zavádí daně a…“
„Proč zrovna já? A proč zrovna tady?“
„Jo tohle proč? Vlastně tys spal, tak to nevíš. … No, padali jste, myslím celé to vaše letadlo, vám už by těch pár minut nebylo k ničemu, to už nebylo ani na modlitbu, tak jsem si to odcucnul – mimochodem zvláštní zvyk ty vaše modlitby.“
„Padali?“
„No jo. Nemůžeme brát, tam kde by to bylo vidět. Kosmoetický kodex, víš? Nesmí to nikdo zpozorovat! Při tom pádu si to nikdo nevšimne, navíc jsem vám všem ušetřil utrpení! Věř mi, nedělám letadlo poprvé, bylo by to strašné, praskly by ti ušní bubínky, vylezly oči z důlků, možná by ses i po… no vlastně ty ne, tys mi spadl do bubliny, ale ti ostatní…“
„Takže naše letadlo padalo?“
„Jo, dvě stě jedenáct vteřin, teda sto dvacet dva čistého krát počet pasažérů jsem si vzal já, ale to je vedlejší, každopádně spadlo!… Máte ty stroje děsně primitivní. Pic, pic, na tři kusy a šlo k zemi.“
„To jste udělali vy? Ten pád?“
„No dovol!? Sorry, jako, my jsme vyspělá rasa - máme Kosmoetický kodex! Nesmíme měnit dějiny, nesmíme zasahovat!"
„Jen krást čas?…!“
„Jen krást čas, co už nikomu nebude chybět! No a občas se nám k tomu něco připlete, jako ty například.“
„Takže já jsem vlastně mrtvý?“
„No z vašeho pohledu teoreticky ano, prakticky taky, ale fakticky jseš tady! Teď už je to jasné, ne? Ber to tak, že jsem ti dal něco jako křídla… Odhoď svou tíži. Vzneseš se se mnou vzhůru a tvé ploché nohy si odpočinou v beztížném nekonečnu, jak by řekl můj poetický kolega Platon."
„A nemohli byste mne vrátit?… Když to umíte s tím časem?“
„Zbláznil ses? Jednak by mi to na QA neprošlo, jednak to stejně nejde, protože čas jde v tomto vesmíru jen dopředu, dá se zkrátit, prodloužit, dá se v něm skočit, ale ne obrátit… a nakonec máme Kosmoetický kodex, nesmíme měnit dějiny, ani ty malé osobní a bezvýznamné, jako jsou ty tvé, takže je to bez diskuse!“
„ Zasraný Kosmoetický kodex!“ zaklel jsem.
Odněkud se ozvalo hlasité troubení sirény a bublina, ve které jsme seděli, se rozblikala oranžovým světlem.
„Psst!… Jo, já tě zapomněl varovat před eticky závadnými, nepovolenými slovy a taky jsem ti zapomněl sdělit, že náš rozhovor může být v zájmu zkvalitnění mezidruhové komunikace nahráván. Souhlasíš s tím? Řekni, že souhlasíš!“
„Cože?“
„Náš rozhovor může být v zájmu zkvalitnění mezidruhové komunikace nahráván. Souhlasíš s tím? Řekni, že souhlasíš!“
„Souhlasím.“
„Ká devět lomítko tři sta čtrnáct. Potvrzuji, subjekt souhlasí! Máš právo podat stížnost ke Kosmoetické komisi, máš právo požádat Radu pro časosběrné suroviny o náhradu škody, včetně psychoetických traumat způsobených nepředvídatelnou okolností, máš právo na advokáta, nemůžeš-li si ho dovolit, bude ti přidělen ex-offo Galaktickou justiční radou, máš právo povídat i nepovídat. Vše, co od této chvíle řekneš, může být použito pro i proti tobě, proti mně, proti všem a všemu až navěky věků, amen! … Rozumíš svým právům? Řekni, rozumím!"
„Rozumím.“
„Ká devět lomítko tři sta čtrnáct. Potvrzuji, subjekt rozumí! Konec záznamu!… To je taková formulka, dle komunikačního manuálu jsem ji měl říct hned na začátku, ale když jsem viděl, jak jsi z toho všeho mimo, tak jsem na ni zapomněl. Neboj se, on si to stejně nikdo nikdy nepřehrává a mašiny kontrolují jen slova a slovní spojení jako bomba, LSD a zasraný Kosmoetický kodex!“ Třikrát po sobě se ozval zvuk sirény.
„Nebudeme to pokoušet, jo?“
"Tak jo."
„Fajn, nakopnu vrtuli a vypadneme, než nám dojde šťáva.“
„Vypadneme? Kam?“
„No do nebe chlapče, do nebe… teda zpátky na loď!“
„Na loď?“
„Časobaterie je už plná, tak co bychom tu ještě dělali?
„No je to můj domov.“
„Sorry jako, ale teď už je to jen tvůj hrobeček - rozbouřený, slaný, širý, jediný… To bylo ode mne ošklivé, že? Sorry jako, my Kvarťané máme takový zvláštní smysl pro humor!“
„To jsem si všiml.“
„Ale abys neřekl, že nemám soucit s nižšími vývojovými stádii, můžeš se ještě chvíli pokochat!“
Naše neviditelná bublina se snesla těsně nad hladinu. Na vlnách plavaly kusy plastu, mrtvola brunetky se snědou pletí, rozmočená španělská mutace časopisu Cosmopolitan s Lady Gaga na titulní stránce, oranžové dýchací masky, čepice kapitána letecké společnosti, bílé kelímky na kafe a na vypouklé plošině, co nejspíše tvořila část zavazadlového prostoru, i několik kufrů.
„Hele, ten velký černý je můj! Nemohl bych…“
„Nemohl! Standardní operační proces SOP 714B naprosto vylučuje úmyslné přemístění…“
„Mám tam kartáček na zuby a jamajský rum…“
„To je kategoricky zakázáno… Kosmoetický kodex… Kolik tam máš toho rumu?“
„Tři lahve, víc nebylo možné vyvézt. Maximálně 210 cl alkoholu ve třech lahvích, z nichž žádná nepřesahuje objem 0,7 l, bylo psáno na letištním letáku… “
„Jamajský?“
„Dvanáctiletý!“
„Tři lahve?“ olízl se podivný pilot bubliny: „ Sakra, uprosils mne! Já mám tak měkké srdce… Tak já teď jakoby nezvládnu manévr a náhodou zavadíme o ten kufr, kdyby se tě nahoře někdo ptal, jo?“
„Jo!“ Spiklenecky jsem na něj mrkl.
„Ty budeš nakonec fajn chlápek!“ poznamenal a najednou se vedle mých nohou objevilo ještě šest kufrů, jedna příruční taška, kontejner s kolečky, ve kterém vozívají letušky občerstvení, a tmavomodrá kapitánská čepice se znakem letícího čápa ve žlutém poli …“
„Můj je jen ten černý.“
„Vím…ale co když i ostatní pasažéři využili svého práva vyvést z Karibiku maximálně 210 cl alkoholu ve třech lahvích, z nichž žádná nepřesahuje objem 0,7 litru?“ spiklenecky mrkl na mne on, Godot Otylý, služební číslo ká devět lomítko tři sta čtrnáct: „Sorry jako,“ dodal.