STUDÁNKY

A zapomněl jsem na studánky,

ze kterých jsem kdysi tak často a rád pil,

na to, že pořád někde jsou,

i s padlým listím, odpočívajícím na jejich hladinách,

i s lesními jahodami, dozrávajícími na jejich březích,

i s neopatrnými mravenci, tonoucími v jejich hlubinách,

když omámeni létem a vůní pryskyřice,

opustili bezpečí svých chodníčků

a se všemi těmi obrazy,

co se v nich kdy zrcadlily,

se všemi obrysy laní,

konipásků,

motýlů,

se všemi tvářemi,

těch, co z nich kdy pili,

včetně té tvé,

něžné jako voda v dlaních,

opojné jako její chuť,

čisté,

tiché,

hluboké,

rozvlněné, když ji zčeří vánek,

zdánlivě pokojné a stálé,

ale pořád tak trochu odcházející

mezi stébla trávy,

do mechu,

do kořenů vrb, kopretin a jahod,

do písku,

do hlíny,

do oblak.

Jednou si na ně zas vzpomenu,

najdu je,

všechny,

vyčistím

a dlouho, dlouho

budu hledět

na to co je utopené

v hlubinách jejich pamětí.

Já vím,

na hladině spatřím jenom sebe

a možná ještě kus srpnového nebe

a pěničku, co tím nebem proletí,

ale tam dolu,

pod hladinou,

hluboko za mými zády,

hlouběji než oblaka,

hlouběji než všechna dna,

musíš být někde ukrytá

čistá,

tichá,

hluboká,

něžná jako voda v dlaních,

co se musí pít rychle,

rychleji, než proklouzne mezi prsty,

rychleji, než uteče,

mezi stébla trávy,

do mechu,

do kořenů,

do písku,

do hlíny,

do oblak.

Pokračovat

STUDNIČKY

A zabudol som na studničky,

z ktorých som voľakedy tak rád pil.

Na to, že stále niekde sú,

hlboké, s lístkami osík plávajúcimi na ich tichých hladinách,

s lesnými jahodami, dozrievajúcimi v júli na ich brehoch,

s neopatrnými mravcami, čo omámené letnými vôňami

opustili bezpečie svojich chodníčkov

a teraz usilovne a márne bojujú

s povrchovým napätím

a chladnou príťažlivosťou ich vôd,

a So všetkými tými obrazmi,

čo sa v nich kedy zrkadlili,

s obrysmi plachých laní,

neposedných trasorítok

a farebných motýľov,

so všetkými tvárami

tých, čo z nich kedy pili,

vrátane tej tvojej,

neopísateľnej ako voda v dlaniach,

opojnej ako jej chuť,

čistej,

tichej

hlbokej,

rozochviatej, keď ju sčerí vánok,

zdanlivo pokojnej,

ale stále trochu miznúcej,

utekajúcej niekam medzi steblá trávy,

do machu,

do koreňov osík, jahôd a púpav,

do piesku,

do hliny

do neba...

Raz si zas na ne spomeniem,

Nájdem ich,

všetky vyčistím

a dlho, dlho

sa budem pozerať

na všetko čo je utopené

v hĺbkach ich pamätí.

Ja viem,

v skutočnosti uvidím len seba

a možno ešte kus júlového neba

a trasorítku, čo tým nebom preletí,

ale tam dole,

hlboko za mojim tieňom,

hlbšie ako mraky,

hlbšie ako všetky dná,

musíš byť niekde stále ukrytá.

Čistá,

tichá,

hlboká,

rozochviata ako voda v dlaniach,

čo sa musí piť rýchlo,

rýchlejšie,

skôr, než prekĺzne pomedzi prsty,

skôr, než sa stratí,