Nora byla hezká holka. Možná to nezaujatého pozorovatele nenapadlo hned, protože to nebyl úplně „modelkovský“ typ, ale pozoroval-li ji člověk déle, uvědomil si, že její tvář je souměrná, zdobí ji krásný a téměř pořád přítomný úsměv, co jí ve tváři dělal ďolíčky, a tmavohnědé živé oči, co uměly roztomile mrkat. Kdo ji znal blíže, zdála se mu být ještě krásnější, neboť oplývala i smyslem pro humor, moudrostí a pracovitostí. Sama o sobě si to ovšem dlouho nemyslela, protože přes všechny její nesporné klady a i svým způsobem fyzickou přitažlivost jí svět dlouho odepíral potvrzovat jakýkoli její pozitivní rys jejím okolím. Už na školních besídkách hrávala opravdu výborně druhé hlavní nebo první vedlejší postavy dětských divadelních her, za které pravidelně dostávala pochvaly učitelek a uznání komisí okresních soutěží. Problém byl ovšem v tom, že druhými hlavními rolemi v dětských dramatech bývají ježibaby, macechy, zlé sestry, prolhané lišky a nepřejícné muchomůrky. Princezny, Marušky a Popelky tak nějak vždy obsadily holčičky, co sice nebyly tak chytré ani tak talentované, ale vypadaly více princeznovsky. Časem tedy zaměnila školní divadlo za fotbal, ve kterém také vynikala, ač její krokosled před odkopnutím míče působil na ty, kdož se každý týden dívají na Ligu mistrů, docela komicky. Přesto, že klukům na základní škole stačila a na trénincích dokázala dávat góly, jako holku ji nikdy nikdo nepostavil do opravdového zápasu a mimo klání musela nosit dres bez čísla, takže pro všechny náhodně přihlížející byla „tou holkou, co cupitá před odkopem“. Poté, co se její spoluhráči přesunuly ze starší přípravky na mladší žáky, byla odsouzena do role donašečky limonád a mimo hřiště zakopnutých míčů, díky čemuž zanevřela nejen na fotbal, ale i na aktivní sport jako na celek. Důsledkem bylo, že se z ní stala poněkud moletnější starší žákyně, což ji následně v kombinaci s ne příliš vyvinutým poprsím zkomplikovalo i celou pubertu. Jak čas šel, změnila se ovšem v normální hezkou dívku, jen to ani ona a ani její okolí nějak nepostřehlo. Uvnitř v ní zůstával ukryt pocit ošklivého káčátka a tak ve všech vztazích neustále troskotala, mnohdy předtím, než ty vztahy bylo možné vztahy vůbec nazvat. Problém už nebyl v jejím vzhledu, protože prsa dorostla a postava se nějak, a ne jen nějak ledabyle, zformovala, ale v sebevědomí, které, není-li živeno správnou odezvou bližních a kolemjdoucích, nikdo nedonutí dorovnat se fyzickým mírám a obrazu v zrcadle. Taky okolnosti jejímu dozrávání nepřály, zdálo se, že jako magnet v osobních vztazích přitahuje ty nejneuvěřitelnější pohromy. Po první puse dostala opar, který se jí pravidelně vracel vždy den před tím, než by teoreticky mohla být znovu políbena, všechna její teenagerská rande končívala tím, že dotyčný odešel s její hezčí kamarádkou, vymknul si kotník půl hodiny před schůzkou, spletl si letní čas se zimním nebo zabloudil v Klánovickém lese, hledaje místo setkání. Považovala to už za natolik samozřejmé, že když se náhodou nějaký potenciální partner dostavil zdravý a včas na smluvené místo, byla z toho celá nesvá, čímž zájemce nechtěně, ale spolehlivě odradila. Vůbec ji nepřekvapilo, že když si první milování odbývala na chalupě, vrazil si její milenec nadstandardně velikou třísku do hýždě jen pár minut poté, co konečně přišla o panenství. V americké armádě se pro podobné typy ujalo označení SNAFU – „Status Normal: All Fucked Up“, u jejích známých se začalo objevovat rčení „lítáš v tom jak Nora“ pokaždé, když se jim přihodilo něco, co by jim nikdo nikdy neuvěřil. Naučila se s tím žít, mezi přáteli dokázala hrát, že je nad věcí, a ve společnosti bez zábran a upřímně vyprávěla historky o svých neuvěřitelných nesnázích, takže patřila k nejoblíbenějším účastníkům všech pařeb, výletů a studijních akcí… Nutno ovšem dodat, že mezi všemi svými nějak spárovanými kamarády také k nejosamělejším. Přes její veselou povahu do jejího utrápeného nitra nikdo neviděl a jen ti nejbližší přátelé tušili, že se možná někde v hloubi duše trápí. Ona to věděla naprosto jistě.

Jednoho jara se ovšem najednou všechno zlomilo. Rok předtím úspěšně skončila univerzitu a samozřejmě s červeným diplomem. Nepovažovala to za příliš významný úspěch, protože jak ona, tak i její okolí to očekávalo. Její studijní úspěchy byly vždy jakousi přirozenou samozřejmostí. Rodiče si zvykli na to, že je hodnou bezproblémovou holčičkou, co vyhrává recitační soutěže a nosí od první třídy domů téměř samé jedničky, aniž by se musela nějak zvlášť snažit. V tomto ohledu byla Nora natolik silná a vědoma si svých schopností a možností, že ji na rozdíl od jiných premiantek nerozhodila ani občasná dvojka z nějaké nepodstatné písemné práce. Hlubší propad se jí v průběhu studia nikdy neudál, ať už se v jejím soukromém životě dělo cokoliv. Občas své vztahové krachy považovala za daň za právě onu lehkost, se kterou ji osud dopřával zvládat všechna úskalí vzdělávání. Věděla, že tomu tak není, protože tušila, že ony peripetie nikterak nesouvisí s inteligencí ani se schopností rychle věci chápat, ale jako útěcha v časech nouze, nebývalo toto vysvětlení špatnou náplastí. Už za studií pracovala jako pomocná redaktorka v docela slušném týdeníku, takže s hledáním práce taky neměla pražádný problém, zvláště, když navzdory své výjimečnosti nebyla nijak zvlášť ambiciózní - což možná souviselo s oním dobře utajeným podlomeným sebevědomím a s touhou mít konečně to jediné, čeho se jí nedostávalo, to jediné, co by stálo za jakoukoli oběť - normální, obyčejný, ale alespoň půl roku, ne-li celý život, fungující vztah. Všechna existenciální a ekonomická dilemata, která zažívali její spolužáci a přátelé v jejím věku, mohla hodit za hlavu, ale to dle jejího mínění nejdůležitější se jí nějak nedařilo chytnout za správný konec.

Kdoví proč tomu tak bylo v jejím případě, kdoví proč tomu tak někdy vůbec bývá, ale život je příběh opravdu psaný blbcem, nebo si z nás Bůh jednoduše občas dělá blázny, protože vidí věci jinak, než jak je nahlížíme my - podezřívat ho z nějaké škodolibosti by nejspíše bylo přehnané.

Ani ne půl roku po promoci potkala na jednom vánočním večírku Tomáše. Div se světe, divila se i ona, protože kromě toho, že byl příjemný, chytrý a pohledný, pohlednější než kdokoli, kdo se o ni kdy zajímal, byl k ní také milý a galantní, zapsal si správně její telefonní číslo, neztratil ho, hned druhý den poslal textovou zprávu bez smajlíků, co vůbec nebyla trapná, a posléze i odpověděl na její odpověď. Bylo jí to natolik podezřelé, že si s ním vyměnila sedmatřicet SMS, než uvěřila, že je to pravda, a ne jen sen, co dostala k Vánocům od Ježíška. A když se po třech dnech textové zprávy změnily na dvouhodinový telefonát, při kterém neměla ani na vteřinu pocit trapnosti, připustila si k sobě myšlenku, že ji Bůh a vesmír vyslyšel. Poučena předchozími nezdary se jen stěží  bránila nadšení, ale léty vytříbené zkušenosti jí přece jen umožnily zachovat si chladnou hlavu, byť se jí u dalších telefonátů tu a tam zatřásl hlas. Nabídka společně stráveného Silvestra ji ovšem konečně vyvedla z míry. Přes zimu, která v onom mezivánočním období byla zvláště třeskutá, zdálo se jí, že její tělo zalévá horkost, aniž by byla stižena virózou, dokonce ani konečky prstů ji nezábly jako obvykle. Celé dva dny vybírala, co si na sebe obleče a co si vezme s sebou, pečlivý výběr třikrát obměnila, než se vrátila k původní variantě. Volbu ji samozřejmě zkomplikoval fakt, že pozvánka byla nejen na silvestrovský ples, ale i na noc a možná i na příští den v horském hotelu, takže kromě zimního civilu bylo nutné vybavit se i na taneční předehru. S nadějí neopomenula přibalit si i smyslnou krajkovou noční košilku, kterou si narychlo zakoupila v právě zahájeném povánočním výprodeji. Ráno před odjezdem ji překvapil fakt, že se jí na rtech nezjevil žádný otravný opar, nespálila si vlasy kulmou, ani nezlomila podpatek, což v jejích očích vypadalo dosti znepokojivě.

 

Navzdory všem obavám Silvestr dopadl nad očekávání. Snad poprvé ve svém životě měla pocit, že v přiléhavých modrých šatech vypadá opravdu dobře a že korzet bez ramínek, který měla pod nimi, jí zajistí onen pocit i poté, co je ze sebe svlékne - dojde-li na svlékání -, nebo v lepším případě poté, co je z ní svlékne někdo jiný. Tomáš netančil příliš dobře, takže neměl šanci poznat, že v tom ani ona nemá bůhvíjakou praxi, neboť taneční, v nichž kdysi zůstávala nezadaná až do chvíle, než tancmajstr nekřiknul do mikrofonu potupnou větu „No tak, pánové!“, byly už opravdu dávno za ní. V hotelu měli sice objednaný apartmán se dvěma oddělenými místnostmi, ale oběma bylo naprosto jasné, že celý zbytek noci stráví pouze v jedné. Snad díky šampaňskému jí přestala vrtat v hlavě otázka, jak se mu povedlo narychlo sehnat apartmán v hotelu, který měl silvestrovskou noc vyprodanou už od října, když se znají sotva dva týdny, a poté co se v tu noc odehrálo, už neměla důvod si tuto okolnost připomínat.

Noc se Noře vyvedla. Nebylo to sice poprvé, ale v jejím životě to bylo poprvé, co to naplňovalo všechny její představy a předčilo všechna vyprávění kamarádek, která o tom kdy slyšela. Poprvé zažila situaci, kdy byli po dvou hodinách zpoceni oba aktéři aktu, ne jen jeden z nich (nevyváženou situaci, kdy se z jednoho partnera pot lil, zatímco ten druhý měl husí kůži, už absolvovala několi krát v obou možných variantách). Milování bylo živelné, téměř živočišné, ale i něžné a láskyplné, což ji přesvědčilo o tom, že vztah, který jí nový rok přinesl, může nazývat slovem láska, a dokonce k tomu slovu může bez obav připojovat i slovo naplněná. Teď konečně chápala, že její dlouhé čekání a strádání mělo smysl, a dokonce za něj byla ve stavu euforie a zamilování vděčná. Život se jí zdál najednou vlídným a do jejího já se vlila energie a síla, kterou v následujících týdnech přímo sršela. Na světě najednou nebylo nic, co by nedokázala, nic, co by ji zastavilo, a nic, čeho by se musela bát. Bez jakýchkoli novoročních předsevzetí se z ní najednou stal nový člověk, s křídly za zády a budoucností před sebou. Postřehli to všichni kolem, ale hlavně ona sama. Do měsíce se s Tomášem domluvila na společném bydlení ve společném nově pronajatém malém bytě na Petřinách. Přenesla se přes všechnu svou léty budovanou opatrnost, přes svou optimistickou skepsi a opustila svůj vlastní pronájem, nenechávajíc si žádnou možnost návratu, žádná zadní vrátka, neboť prvně v životě naprosto nekompromisně a odhodlaně svému vztahu věřila. Podle ní to byl přece ten pravý, osudový, ten, který si zasloužila, a ten, který si odtrpěla ve všem tom vnitřním strádání od dob školních besídek až do letošních Vánoc! Jaképak pochybnosti!

Vše na jejich soužití i na Tomášovi samotném jí naprosto vyhovovalo, až ji samotnou překvapovalo, jak moc to zapadalo do rámce jejích snů a představ. Na předešlé vztahy se ho moc neptala, protože on podobným otázkám předešel spontánním odvyprávěním všeho, co uznal za vhodné, s otevřeností a detailností, které ji zbavovaly veškerých pochyb, dokonce jí ukázal fotky všech bývalých  s detailním popisem důvodů, které ho vedly k rozchodům s nimi.

Nora tedy věděla, že nikdy nebyl ženat, ale dlouho žil s jistou Andreou, co bývávala jeho osudovou, ale již ukončenou láskou. Ukázal jí dokonce několik jejích fotografií, což ji přesvědčilo, že před ní nemá co skrývat. Z jeho vyprávění pochopila, že ze vztahu k Andree se „léčil“ a vyléčil náhodnými, krátkodobými románky s blonďatou barmankou Adélou, bývalou kolegyní Gabrielou a přes internetovou seznamku nalezenou Julií, jejichž fotografie měl také v mobilu, ale že to všechno skončilo a v posledním půl roce tvrdě pracoval a meditoval, než poznal, že je připraven na nový opravdový vztah a že tím opravdovým vztahem je právě ten jejich. Od chytré dívky, jakou Nora bezpochyby byla, by bylo naivní jen tak uvěřit onomu vyprávění, připomínajícímu příběhy červených knihoven, ale odzbrojovala ji jeho upřímnost i logická shoda všech jeho vyprávění, která jak časově, tak i fakticky do sebe zapadala tak přesně. Aniž bych předbíhal, nedá mi jako vypravěči nepoznamenat, že ve složitých věcech, jakými vztahy bezpochyby jsou, nebývá logický soulad okolností obvykle důkazem pravdy - kdopak z nás dovede spatra pravdivě vylíčit své stavy? Naopak, lež bývá logicky přesná a promyšlená a krátkost jejích nohou se obvykle projeví až při běhu na delší trať, ale to Nora, ve svém mládí a při své nezkušenosti, ještě nemohla tušit. Tomáš o svých vztazích dovedl mluvit mistrně. Důvody rozchodů nehledal vždy jen v partnerkách, neházel vinu na ty druhé, tu a tam obvinil sám sebe z negalantnosti či z nedostatečné pozornosti, což z něj v očích Nory činilo citlivého, tolerantního a vnímavého partnera.

„Nějak to pořád nebylo ono,“ říkával, „…a nechtěl jsem těm dívkám kazit jejich budoucnost tím, že bych připustil, aby se na mne příliš vázaly.“ Onen přístup zdál se jí být velice zodpovědný, a přesto, že výčet Tomášových lásek sváděl k podezření z jisté nestálosti, a dokonce promiskuity (zvláště když z vyprávění vyplynulo, že jednotlivé románky se alespoň částečně časově překrývaly), po zmíněném vysvětlení chápala smysl té nestálosti, a tak nějak uvěřila, že to vše bylo pouze hledáním jí. Přišlo jí to stejně osudové, jako se jí osudovými zdály být její strastiplné krachy „To všechno už je pryč a poté, co jsem potkal tebe, zdá se mi, že to bylo v úplně jiném životě,“ dodával vždy po svém vyprávění.

Kterou ženu by taková věta nedostala, že? Zvláště, když několik měsíců všechno obdivuhodně klapalo.

Tomáš, jako manažer týmu obchodních zástupců, vždy na dva tři dny v týdnu služebně odjížděl mimo Prahu, což Noře vyhovovalo, protože jí to dávalo možnost zvládat osobní a pracovní povinnosti a ve zbylých dnech trávit večery intenzivně jen se svou láskou. Na rozdíl od všech předešlých mužů v Nořině životě ji rád a aktivně brával nejen na večeře a do kin, ale i do galerií a divadel a nadšeně s ní sdílel i koncert filharmonie či vystoupení baletu, dokonce jednou došlo i na operu. Po pravidelném dvoudenním odloučení vždy přinesl kytku, co na tom, že šlo většinou o nejlevnější růži či gerberu z hypermarketu, a v milování občas překonával i sebe sama, protože Nora neměla jeho úžasný výkon s kým porovnávat.

Její „ideální“ život se nemohl neprojevit i v jejím vzhledu a působení na okolí. Rozkvetla, stala se sebevědomou, hýřila energií a krásou, dokonce s ní začínali flirtovat známí, co si jí předtím sotva všímali, v práci jí šéf sám od sebe zvýšil plat a k tomu všemu se přidala, jakoby náhodou, nabídka vysněné samostatné redaktorské pozice ve velkém celostátním médiu. „Jo! Vše zlé předtím stálo za to, protože teď mi to život vynahradí!“ říkala si každý večer a těšila se na každé nové ráno (zvláště na ta středeční a čtvrteční, ve kterých se Tomáš vracel k ní ze služebních cest).

Konkurzů se vždy předtím bála, ráda se držela vrabce v hrsti a hluboko v podvědomí mívávala pocit, že krásní bílí holubi na střeše nejsou pro ni, ale teď pozvání na pohovor přijala s radostí a bez jakéhokoli stresu. Byla si sebou najednou tak jistá, že se tím netajila ani před svými kolegy v redakci, ve které pracovala, dokonce to prozradila i svému přímému nadřízenému, když jí podepisoval dovolenou na příští pondělí, kdy se měl pohovor konat. Ostatně šéfredaktor publicistiky onoho celostátního média jí mezi čtyřma očima řekl: „Viděl jsem vaši práci, a hlavně vidím vás a vaši energii, bude to jen formalita!“ Nebo si to ve své zamilované euforii alespoň tak nějak vykládala, ale i kdyby šlo jen o výklad, bylo jí jasné, že ji nic nemůže zastavit, protože osud stál pevně při ní.

 

Víkend před pohovorem si s Tomášem užili jako vždy, což znamenalo pokaždé o stupínek víc než víkend předešlý. V pátek zašli do kina a dlouho si pak povídali o filmu a o sobě, celé sobotní dopoledne promilovali, odpoledne strávili na nákupu, v rámci kterého si Nora koupila černý kostýmek, v němž se cítila výborně, aby na pohovor mohla vyrazit v úplně novém outfitu a novém rozpoložení. Tomáš ji opět okouzlil tím, jak citlivě se k ní choval, jak trpělivě jí do zkušební kabinky nosil různé velikosti oděvů a jak přesně dovedl pojmenovávat, co je na nich hezké, a co ne, ale hlavně, co je hezké na Noře v nich oblečené. Celou neděli si pouštěli desky a povídali o všem minulém, ale především mnohém budoucím, a když se s ní podvečer loučil, bylo na něm vidět, jak lituje toho, že musí služebně do Německa, kde na ni ovšem celou dobu bude myslet. Ona ho uklidnila tím, že jí to zas až tak moc nevadí, protože se v klidu připraví na zítřek, kterým definitivně začne její a jejich nový život.

„Děkuji ti,“ zašeptala jako vždy, když se loučili, “ani nevíš, co pro mne znamenáš.“

„Já děkuji tobě,“ odpověděl jako pokaždé on, „za jistotu, za důvěru, za všechno. Jsi pro mne tím, co jsem tak dlouho hledal.“

„Šťastnou cestu! A dávej si pozor.“

„Až dorazím do Berlína, pošlu zprávu“

 

Byl duben a stmívat se začínalo až kolem sedmé. Noře zůstal v duši klid a nesmírné nadšení současně, jak tomu bývá u šťastných lidí, kteří si znovu potvrdí, že k pocitu štěstí mají všechny důvody. Stihla trochu uklidit v bytě a u večerní kávy si uklidila i v mysli. Měla ráda ty nedělní večery po krásném víkendu. Věděla, že nikam nemusí spěchat, protože pohovor má až odpoledne, a tudíž si ráno může beze stresu připravit vše, co bude potřebovat. Sledovala z okna pronajatého bytu, jak na obzoru zapadá slunce, a těšila se na zítřejší zítřek a na všechny zítřky až do konce světa. Potěšilo ji, když jí později večer došla na mobil zpráva: „Jsem na miste. Cestou neprselo jen zde strasne fouka. Preji dobrou noc! Miluji te. T“

Nikdy na zprávu nezapomněl a ona věděla, že na ni nikdy nezapomene. Dokonce měla pocit, že jsou telepaticky propojeni, protože jako už mnohokrát, jen pár vteřin předtím, než ona zpráva dorazila, přinesla si svůj mobilní telefon z kuchyně do ložnice, kde se ukládala ke spánku, a podívala se na jeho display právě ve chvíli, kdy se na něm po tichém zabzučení objevila ikonka žluté obálky. Fakt, že se na onu obrazovku už nějakou dobu dívala každé dvě minuty, ono kouzlo v jejích očích nijak nekompromitoval.

 

Ráno bylo opět krásné. V noci sice trochu sprchlo, ale jen proto, aby se v drobných loužičkách tvořících se v dolíčcích asfaltové cesty pod okny odráželo ostré jarní slunce. Nora se udělala stejně krásnou jako to ráno. Její „její“ den zahájila textová zpráva od Tomáše: „Zdravim z Berlina! Myslim jen na tebe a drzim palce!“. Ta jí vykouzlila na tváři úsměv a v duši tichou radost, která s ní setrvala celé dopoledne. Po dlouhé koupeli vypila kávu s mlékem, snědla předem připravený salát s kousky kuřecího masa, sčesala si své černé vlasy do drdolu tak,  aby jí nezakrývaly krásný dlouhý krk, nezapomněla ponechat si na obou stranách tváře dva prameny, které kulmou zvlnila do hravé svůdné spirály, jemně se nalíčila, oblékla si bílou blůzku a černý vypasovaný kostýmek, který jí jen před pár dny pomáhal vybírat Tomáš, a nikam nespěchajíc, s dostatečným časovým předstihem vyrazila z bytu. Chtěla se ještě před pohovorem projít Pařížskou ulicí a jarním Staromákem, než přes Celetnou zamíří k Náměstí Republiky, starými místy, která ještě neznala její novou podobu, aby si užila toho pocitu pořád začínající budoucnosti. Slunce svítilo, z dáli bylo slyšet cinkání tramvají, zpěv ptáků a šustění perutí holubů, co vyplašení skupinkami turistů střídavě vzlétali a přistávali na dlažebních kostkách starého náměstí, a ona kráčela klidným, ale rozhodným krokem. Protijdoucí neznámí lidé se na ni bez zjevné příčiny usmívali, mnozí z těch, co kolem ní prošli, se za ní ještě párkrát ohlédli a ona cítila ty jejich vlídné a přejícné pohledy na svých zádech.

Na rohu Celetné a Týnské se to najednou stalo! Přišlo to z ničeho nic, z nebe, nebo spíše z onoho prostoru mezi nebem a zemí, náhle, nečekaně, neodvratně! Na klopu jejího krásného, vypasovaného černého kostýmku padlo s neúprosnou přesností šedobílé holubí hovno.

Bývalá Nora by se bývala sesypala, ale zářící Nora současná si přesto, že jí to na náladě nepřidalo, vzpomněla, že v některých kulturách to bývá považováno za znamení štěstí, nebo alespoň očekávaného bohatství, a nepropadla panice. Nejdříve se snažila onen exkrement setřít papírovým kapesníkem, ovšem jemná textura žerzejového kabátku si s jeho mazlavou konsistencí náramně rozuměla, takže na klopě vznikl výrazný bílý flek, vsáklý do mělkého rýhování tkaniny. Div se světe, Nora pořád neupadala do zoufalství. Jako milující žena si dokonce i v takovou chvíli představila, jak tuto situaci bude koncem týdne líčit Tomášovi, protože měla ještě čas a ke všemu měla po ruce i řešení. Věděla, že jen pár metrů od ní je vchod do restaurace, kterou znala, a že ta má vzadu za jídelnou prostorné čisté toalety s tekoucí vodou a textilními froté ručníčky sbalenými do ruličky, naskládanými do pyramidy hned vedle umyvadla.

Když pronikala do restaurace, snažila se být nenápadná a zkušeně se kryla před možnými pohledy hostí - těch ovšem v brzkém předpoledni nebylo uvnitř moc. Docela ji potěšilo, že u stolku před paravánem z dřevěných latěk oddělujícím prostor jídelny od toalet seděl jen jeden vášnivě se líbající pár, který byl natolik zaujat sebou, že ji ani nezaregistroval. Ostatně ani ona mu nevěnovala žádnou zvláštní pozornost a napůl obrácená ke zdi proklouzla za husté žbrdlení paravánu a posléze i na dámskou toaletu. K jejímu potěšení tam vůbec nikdo nebyl a na poličce se kupila hromada froté ručníčků. Namočila první ručník v horké tekoucí vodě a vcelku úspěšně jím odstranila bílý flek, pak to zopakovala ještě s dalším ručníkem a nakonec klopu zmáčkla mezi dvěma suchými utěrkami.

Sáčko bylo sice vlhké, ale po holubím exkrementu nezbylo ani stopy. Pak už jen stačilo podržet svršek chvíli pod elektrickým sušičem rukou a bylo dokonáno.

„Šikovná holka!“ řekla sama sobě, když se prohlížela v zrcadle. Zamilovaná supermanka dokáže mnohem větší kouzla, než jakým je odstranění skvrny z černé látky. Poslala směrem k zrcadlu pošklebek, zhluboka si vydechla a vykročila směrem ven.

„Nějak to pořád nebylo ono…a nechtěl jsem těm dívkám kazit jejich budoucnost tím, že bych připustil, aby se na mne příliš vázaly,“ zaslechla za šprušlemi paravánu větu, která jí byla povědomá. Kromě věty jí byl hodně povědomý i hlas, který ji říkal. Chvíli si myslela, že má déjà vu a že si její mysl přehrává nejpříjemnější okamžiky, co zažila v posledních týdnech, ale zvuky polibků a pokračování oné rozpravy: „To všechno už je pryč a poté, co jsem potkal tebe, zdá se mi, že to bylo v úplně jiném životě,“ ji z onoho omylu neomylně vyvedlo. Poznámka „Ani nevíš, jak mne mrzelo, žes nemohla se mnou strávit Silvestra!“ ji naprosto odrovnala.

Zatočila se jí hlava a podvědomě zacouvala zpátky na toaletu, kde se zavřela do kabinky, posadila na záchodovou mísu a celých dvacet minut mlčela otírajíc si slzy toaletním papírem. Duše supermanky byla náhle pryč. Téměř okamžitě pochopila, že na žádný pohovor už nepůjde, ale celou čtvrthodinu se nemohla rozhodnout, jestli zaútočí na pár za paravánem jako lítá saň, nebo jen ostentativně a s nadhledem projde kolem a prohodí nějakou duchaplnou větu, kterou si nějak nedovedla zformulovat. Vše se v ní bouřilo a současně ji vše v druhé polovině jejího já nutilo nepodléhat emocím a zachovat si tvář a úroveň, a to tak intenzivně, že nakonec neudělala nic. Kdoví jak dlouho by tam zůstala sedět, kdyby ji z letargie nevytrhlo bzučení upozorňující na dvě nové textové zprávy plné mnohoznačných vykřičníků: „Noro! Kde jste! Komise uz ceka v zasedacce!!!“ a „Ahoj milacku, zrovna jsem ukoncil schuzi a vzpomnel jsem si na tebe! Nemohu se dočkat az se spolu zas pomilujeme! Drzim palce, pa! T.“

Když se vypotácela z toalety, Tomáš už na místě za paravánem neseděl. Na stolku ležel pouze tácek s účtenkou a sedmi stovkami. Naštvaná na celý svět, neuvažuje nad tím, co dělá, schramstla obnos i s papírovým bločkem z pokladny a naštvaně zmuchlala všechny bankovky do neforemné koule, to vše bohužel zrovna ve chvíli, kdy se k ní blížil vrchní. Na jeho křik zareagovala tím, že po něm hodila onen nerezový, naštěstí ne příliš masivní, tácek, který ho trefil rovnou do čela, a následně po něm mrštila i svou kabelku a levou botu…

 

Pak už si pamatovala jenom, jak jí strážník městské policie při usazování do auta s mřížovanou přepážkou říkal: „Skloňte hlavu!“

„Kolik toho měla?“ ozývalo se z místa řidiče. „Nic! Prý tam ani nejedla, asi tam šla jen krást!“ zněla odpověď, kterou si pořád nedovedla zařadit do žádných pochopitelných souvislostí.

„Vypadá klidně, neměli bychom jí sundat želízka?

„Rozbila vrchnímu hlavu a kuchaři roztrhla košili. Sundáme jí to až na služebně,“ řekl silnější z policistů a podle předpisů si sedl dozadu k zadržené. V ruce držel její kabelku, tácek na spropitné a levou černou lodičku, což byly pravděpodobně potenciální předměty doličné. Nora se instinktivně odsunula od něj, přimáčkla se k bočním dveřím a přes jejich okénko tupě zírala na ulici. Když auto zahýbalo kolem Prašné brány na Hybernskou, uviděla přes to okénko Tomáše, jak galantně otvírá dveře svého vozu pěkné blondýně. Zdálo se jí, že vidí i on ji, protože na chvíli zůstal stát u auta a udiveně sledoval policejní fábii směřující k nejbližší služebně…

 

Byla už klidná, jen mlčela, zatímco v ní probíhalo něco, co už jako zkušená „krachařka“znala, jen tisíckrát zesílené. Kolem ní probíhalo něco, co ještě pořád považovala pouze za zvláštní sen, do kterého pronikaly podivné kusy dialogů: „Nemůžeš ji nechat v čekárně? Já mám plno! V jedničce je bezdomovec, co na Hlaváku převracel popelnice, ve dvojce opilý dánský teenager a ve trojce cikánka, co kradla v Bille peněženky.“

„To nejde, vole, stočtyřicetšestka a dvěstěpětka, ublížení na zdraví a pokus o krádež“

„Tak ať si vybere…sakra, ten Dán se tam poblil, tak ji šoupni k té cikánce!“

„Chce právníka?“

„Nevím, pořád mlčí.“

„Není sjetá?“

 

Co se asi stalo, Noře začalo docházet, až když seděla na lavici v malé místnosti se zamřížovaným oknem vedle romské spoluobčanky v poněkud zašlé žluté bundě.

„Kceš vyvěštit, dušička? Za dvacku!“

„Dejte mi pokoj!“

„No, aby ses neposrala, vždyť si kurva, jako každá jiná!“

Nora chtěla něco namítnout, ale pak si uvědomila, že sedí v cele předběžného zadržení, bez levé boty, v černých silonkách, na kterých se jí pustilo očko, oblečená do přiléhavého kostýmku ušpiněného od podlahy, na kterou ji povalil přivolaný kuchař poté, co vrchnímu z restaurace v Celetné rozbila hlavu táckem, a tak si jen v duchu povzdechla: „Kdybych byla alespoň kurva, ale já jsem jen pitomá kráva, nic víc!“

„Nebo aj za cigaretu ti vyvěštím!“ prohodila cikánka, uklidněná Nořiným mlčením.

„Nemám ani cigaretu, ani peníze. Vzali mi kabelku.“

„Tak daj ruku! Dáš, až budeš mít.“

Rezignovaná Nora jí podala ruku, aniž by se na ni podívala.

„Levou, píčo!“ Bůhví proč se Nory invektiva nedotkla. Možná proto, že nebyla míněna jako invektiva, jen jako standardní doplněk věty, která by bez něj byla příliš krátká a neosobní.

„Šák ty seš hodná holka, tady to vidím, jen si musíš najít pořádného chlapa a netahat se s každým, co přinde do Pérlovky!“ měla cikánka svým způsobem pravdu. „A nesmíš koukat, jen aby měl koule a bundičku Ferrari a velkého mobila, musí také být do rodiny! Víš?“

„Vím,“ věděla Nora.

„A pak budeš mít fůru dětí a ztloustneš a bude ti dobře!“

„Vím.“

Asi za dvě hodiny, když už znala jménem všechna vnoučata, synovce i neteře oné cikánky a taky věděla, ze které kabelky má smysl vytahovat peněženku, a ze které ne, si někdo odvedl její spolusedící a hodinu nato přišel mladý policajt i pro ni. Klopýtala za ním přes celou služebnu až do chvíle, než se u otevřených dveří jedné z kanceláří nepotkala s onou odcházející věšticí, která jí dala nesmírně užitečnou radu: „Zuj si tu botu, dušičko, půjde se ti líp!“ Poslechla ji. Opravdu se jí šlo mnohem líp. Ve vyšetřovně si bosky vyslechla, v ten den prý už podruhé, seznam svých práv a dostala zpátky svou levou lodičku i kabelku, protože předmětem doličným nadále zůstal jen nerezový tácek.

„Máte právníka?“

„Právníka? To snad ani není zapotřebí.“

„Poškozený už vypovídal. Má dva stehy. Teď bychom rádi slyšeli něco od vás,“ prohlásil muž v modré uniformě, co se přes brýle spuštěné na půl nosu díval do monitoru před sebou.

„No mne posral holub!“

Přísedící mladý policajt se zahihňal a muž u počítače se prudce postavil: „Myslel jsem, že už jste dostala rozum, ale takhle to nemá smysl! My tu nejsme pro legraci!“

„Promiňte, já to myslím vážně! Na rohu Týnské a Celetné mne posral holub!“

„A co my s tím? My tu vyšetřujeme ublížení na zdraví a pokus o krádež, ne nějakého holuba!“

„Jenže to s tím přece souvisí. Ten holub to celé spustil! Prostě, když vás posere holub…“ namítala zoufale Nora!

„Zavolejte jí právníka a odveďte ji!“ rezolutně prohlásil kapitán. „Došel už ten dánský tlumočník?“ křiknul na někoho přes otevřené dveře do vedlejší kanceláře. „ A nechte jí udělat test na omamné látky. Dnes je to fakt blázinec.“

Nora se sice pokoušela protestovat, dokonce u toho chytla mladého policajta, co se ji pokoušel zastavit, za límec, ale věta o riziku napadení veřejného činitele ji odradila od další revolty. Svými prstíky něžně oprášila klopu mladíkovy uniformy, jako by z ní chtěla pouze odstranit smítko a pokorně se nechala odvést zpátky do cely předběžného zadržení. Než se setmělo, vystřídaly se u ní dvě spoluvězněné: gamblerka, co si půjčila půlku tržby z obchodu, ve kterém pracovala, aby ji v obědové pauze neúspěšně znásobila u elektronické rulety, a opravdová prostitutka, co zmlátila italského turistu, když se dověděla, že není italským turistou, ale jen tureckým gastarbeiterem s nefunkční kartou a pouhými padesáti eury v peněžence. Od gamblerky se dověděla, že třináctka je „na hovno číslo“ a prostitutka jí pomocí hotelového šitíčka spravila očko na silonkách a prozradila, že u Alcronu chytne leda tak syfla, protože řádní kunčofti už jsou jen u Anděla nebo ve Four Seasons.

Až když osaměla, kolem půl sedmé k ní přivedli právníka ex offo, mladého, vysokého, příjemného, chytrého a pohledného. Měl modré oči i oblek a hnědý kožený pásek mu ladil k řemínku hodinek i k polobotkám. S potěšením si vyslechl její příběh a omlouval se pokaždé, když se u toho vyprávění rozesmál. Po hodině „předběžného slyšení“ odběhl do bistra naproti pro čínu, kterou společně snědli v cele, a až do devíti si povídali o věcech, které už vůbec nesouvisely s jejím případem.

V půl desáté, když už úřadovnu vedl úplně jiný kapitán, o poznání méně přepracovaný než ten z denní směny, sepsal s ní a s jejím novým ex offo protokol, u kterého se i s přísedícím rotmistrem smáli tak hlasitě, že se vykradač aut vyslýchaný ve vedlejší vyšetřovně začal domáhat přesunutí svého vyšetřování ke druhému týmu - s žádostí ovšem neuspěl.

Zůstával tu sice problém poškozeného vrchního číšníka se dvěma stehy a půldenní práceneschopností, ale jak právník, tak i kapitán byli přesvědčeni o tom, že by to mohla spravit pokorná omluva, pár krásných černohlubokých Nořiných očí, pár tisíc korun a lahev pořádné whisky. Měli pravdu. Za dva dny za ním Nora zašla v červených šatech s výrazným dekoltem a žaloba byla ještě ten večer stažena. Po podepsání protokolu ji vzal Adam, tak se totiž ten právník jmenoval, ještě na skleničku do vinárny v Blatné ulici. Cestou jí přehodil přes ramena své tmavomodré sako, ve kterém jí bylo příjemně teplo, a koupil jí na Václaváku růži. Kdyby nebyla tak unavená a kdyby vinárnu po půlnoci nezavírali, povídala by si s ním snad i do rána, protože se jí zdálo, že si s ním rozumí ještě víc než s tím, co se jmenoval Tomáš a na kterého v průběhu jednoho dramatického odpoledne dokázala úplně zapomenout.

Mírně ovíněná byla náchylná k tomu, aby opět uvěřila, že nejen její dlouhé čekání a strádání, ale i dnešní ponížení a prozření mělo smysl, a dokonce ve stavu euforie z toho, že to dobře dopadlo a že se současně cítila znovu tak trochu zamilovaná, by dokázala být osudu i vděčná, ale nebyla už včerejší. Dnes už totiž věděla, že holub nikdy nespí.

 

P.S.: Když si v taxíku cestou domů kontrolovala obsah kabelky, narazila v ní na svůj mobil. „Zdravim z Berlina! Myslim jen na tebe milacku. Dnes se mi dokonce nekolikrat zdalo, ze vidim v davu tvou tvar! Libam te! Dobrou noc. T“ stálo v nové nepřečtené noční zprávě. Dlouho uvažovala, jakou duchaplnou odpověď by měla na tu zprávu napsat. Až ráno, když už měla všechny své věci sbalené a namačkané ve svém malém dámském autě, když už motor běžel a z autorádia zpíval Jiří Schelinger píseň Holubí dům, vzpomněla si na věštkyni z cely předběžného zadržení… „No, aby ses neposral!“ přečetl si toho dopoledne Tomáš poslední vzkaz z telefonního čísla, ze kterého mu už nikdy nikdo neodpověděl.

 

 

KONEC