Gitanes Blues (Eros a Thanatos na Břevnovské střeše)

Mezitím paní Klaudie, za vydatné pomoci Viléma, završila své dílo a do vily se zahradou se vrátily tisíce drobných vzpomínek, které unavené časem mohly znovu ulpět na místech, na kterých se kdysi zrodily. Některé posedávaly na oblém kameni mezi tisem a třešní, na kterém rád sedával její tatínek v dobách, kdy býval sekčním radou obchodní banky, jiné na krmítku pro ptáčky pověšeném na jabloni tak, aby na něj bylo vidět z okna kuchyně, ke kterému se v prosinci jistě začnou slétat sýkorky a vrabci, další zalezly do uzamykatelného šuplíku biedermayerovského kosmetického stolku, do kterého paní Klaudie zas uložila staré dopisy psané plnicím perem na ručním papíře…

Jednoho říjnového dne, zrovna když vrcholilo několikatýdenní napínavé „chození“ Viléma s Lenkou, přišla stará paní udýchaná, ale zvláštně šťastná domů. Dlouhou dobu seděla na židli v předsíni, než sesbírala sílu k tomu, aby si zula ortopedické, ale pořád elegantní boty a sundala černý vlněný kabátek. V ruce měla malý hranatý balíček převázaný bavlněným provázkem. Než ho rozbalila, zavolala do haly Viléma, který se zrovna vrátil z praktických cvičení z farmakologie a nemohl se dočkat šesté hodiny, na kterou si stanovili s Lenkou schůzku u vchodu do blízkých kolejí.

„Už to mám všechno!“ řekla radostně paní Klaudie. Z balicího papíru vyndala vyřezávanou dřevěnou kazetu na cigarety z leštěného mahagonu s intarzií egyptských pyramid na odklápěcím víku. „A podívej se sem!“ dodala, když krabičku otevřela. Na vnitřní straně víka byly ozdobným písmem Behrens Schrift vyryté iniciály „LS“.

„Nalezla jsem to v antikvariátu ve Štefánikově ulici! Můj tatínek měl iniciály LS,“ řekla úplně nadšená stará paní. Netušila, že byť svět miluje neuvěřitelné náhody, mnohdy až na hranici zázraků, ne vždy jsou tak kouzelné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zrovna v tomto případě nemohla vědět, že výrobce těch kazet se shodou okolností jmenoval Leopold Skala (psáno s krátkým „a“) a že všechny kazety, které na začátku dvacátého století jeho manufaktura vyrobila, měly na víku vyrytá i počáteční písmena jeho jména. Klaudiina máma, v dobách kdy byla ještě mladou paní, jen využila této shody jmen a k pátému výročí svatby podarovala svého manžela jednou z oněch krásných vyřezávaných a lakovaných krabiček, nesoucích na vnitřní straně víka zdánlivě jeho monogram. Ale co na tom po sto letech záleží. Věci přece mají takovou hodnotu, jakou jim dávají lidé, co je užívají, pro každého může mít tatáž věc nejen jinou cenu, ale i úplně jiný význam a všechny ty významy, byť by jich byly tisíce, budou správné, dobré a pravdivé… A tatínek z oné kazety vždy vybíral cigarety s láskou a se vzpomínkou na tu, co mu ji darovala, i dlouhá léta po tom, co už neobšťastňovala svým smíchem a hrou na pianě tento dům. Dokonce i ve své poslední hodině, ve chvíli kdy umíral, vzpomněl si na vůni kávy, co mu nosívala do pracovny, a na mahagonovou kazetu s monogramem „LS“. Kromě Thanata, co tušil všechno, nikdo z těch, co v tomto vyprávění vystupují, netušil, že tu „pravou“ kazetu si na podzim jednačtyřicátého odnesl arizační úředník Ludwig Siegler, spolu s několika kousky bižutérie, tajně schovanou pod flaušovým kabátem, kterému náhodná shoda iniciál také přišla vhod.

„Je to na cigarety a bývala tady!“ položila paní Klaudie docela zachovalý kousek nábytku na komodu, pod stolní hodiny tiše odpočítávající čas svým neúprosným mosazným kyvadélkem. „Vždy, když jsme dojedli a když se na stole objevily šálky s kávou od Julia Meinla, tatínek vstal od stolu, otevřel víko a vyndal jednu cigaretu… Egypt a Istambul už asi nevyrábějí, ale Gitanes ještě jsou! Viléme, kup mi dva…ne, čtyři balíčky, až půjdeš ze školy! Bílé, bez filtru, ať je vše, jak má být! …Pak si dáme společně kávu!“

„Ale vždyť vy kávu nepijete, Klaudie, kvůli tlaku a kvůli žaludku a…“

„Teď už to neplatí! Teď už můžu. Černou, tureckou, se špetkou cukru!“

Thanatos, co se zrovna v té chvíli opíral o příborník, chtěl něco namítnout, protože měl paní Klaudii už dlouho rád, a navíc se mu od doby, kdy se na komodě objevily stolní hodiny s jeho podobiznou, líbily návštěvy v tomto domě, co byl dlouho mrtvý a pro něj tedy nezajímavý, než se před jeho očima probudil k životu, ale nakonec se rozhodl nechat věcem jejich přirozený průběh, jak to už bůh smrti mívá ve zvyku.

To Erós byl z jiného těsta. Hry lásky ho sice i po tisíciletích pořád bavily, ale trpělivosti moc nepobral a přešlapování ve vztahu, který přece tak krásně naplánoval, ho začínalo unavovat. Kdyby láska bývala jen o hormonech, pudech a přítomnosti, bylo by to všechno jednodušší, ale lidé do ní, nejspíše právem, pletou rozum, vůli a minulost či budoucnost a tím to všechno vždy tak zašmodrchají, že někdy ani on, ač je regulérním Bohem, neví jak to rozmotat. Jeho obvyklým řešením bývá uzly rozsekávat, byť ne vždy se mu to daří jedním šmahem, jenže zrovna v tomto případě si chtěl dokázat, že si umí hrát s nitkami osudu a že i když koná pouze intuitivně, ví za kterou kdy potáhnout.

Našeptávání v případě Viléma a Lenky nestačilo, protože v jejich duších bylo jejich vlastních šepotů víc než dost. Oba chtěli, oba věděli, oba byli rozhodnutí, dokonce se oba tu a tam odvažovali k činům, jen se to všechno nějak ne a ne potkat, jako když skládáte skládačku, a jakmile najdete místo pro jeden dílek, přijdete na to, že jiný už dávno uložený, jaksi není na svém místě. Všechny krásné, slibné a příjemné schůzky vždy nějak skončili na schodech kolejí. Po pár dnech už se sice Lenka nechávala držet za ruku, obejmout kolem ramen, a dokonce pohladit po vlasech, ale trvalo to nekonečné dva týdny, než se rituál jejich loučení konečně obohatil alespoň o polibek, což ani tenkrát nebývalo u v podstatě dospělých jedinců normální - nicméně od té doby už si alespoň oba, každý zvlášť, a dokonce i vzájemně mezi sebou přiznali, že spolu „chodí“. Erótovi po tom trochu odlehlo, ale pořád měl pocit, že jeho dílo je příliš křehké - a kdo jiný než zrovna on, by to mohl vědět lépe. „Tenhle koláč se musí pořádně dopéct, když už jsem si s tím dal tolik práce,“ říkával si a netrpělivě čekal na vhodnou příležitost.

Možná čekal a možná jí šel v jiném paralelním příběhu vstříc, to není tak docela jasné, ale které z Erótových kroků bývají úplně zjevné? Ať tak či tak, příležitost se naskytla před posledním říjnovým víkendem. Byl čtvrtek a náš bůžek nahlížející do duší obou potenciálních milenců naznal, že uvnitř už je vše připraveno, že pochybnosti Lenky se scvrkly na velikost malilinkatého hrášku a zalezly někam do kouta nejzazší srdeční komory a odvaha Viléma naopak narostla natolik, že zaplnila obě jeho srdeční síně. I loučení v ten den bylo konečně vřelejší, delší a bouřlivější než obvykle. Vilém při líbání vnořil svou ruku pod její bundu, posléze i pod bavlněnou blůzku a díky ne příliš vypasované podprsence se dokonce dotknul jejího ňadra, přičemž si málem vykloubil loket, neboť nechtěl přerušit líbání, ani povolit objetí, ani přerušit pouť konečků svých prstů, což v pozici, v jaké se zrovna oba vůči sobě nacházeli, bylo téměř neslučitelné s anatomickými danostmi lidského těla… Ale vyplatilo se! Lenka se tomu nebránila, naopak, šla jakoby vstříc jeho rtům i jeho rukám, mnohem pevněji si ho přitiskla k tělu, což zas na druhou stranu způsobilo, že postup Vilémových doteků se více méně zmrazil, nicméně nikdo z nich si toho nevšiml, protože na tom, jak daleko dojdou, už v té chvíli nezáleželo. To důležité se odehrálo uvnitř jejich myslí, které se rozhodly oddat se jeden druhému. Lenku opustily všechny pochybnosti, Vilém získal v tu samou chvíli pocit jistoty a Erós vmáčklý mezi jejich těla si konečně vydechl. Teď už se celá hra mohla odehrávat bez jeho asistence. Obě srdce vyslaly nával krve do cév, ty ho dotlačily až do kapilár ke konečkům prstů a kořínkům vlasů a v jejich hlavách se na chvíli zastavilo uvažování o tom, co udělají v příští minutě, protože veškeré příští minuty ustoupily té zrovna probíhající přítomnosti. Nevěděli, jak dlouho ta přítomnost trvala, oni dva nevnímali a Erós si to zas zapomněl změřit, tušíc, že žádný rekord to nebude, ale ať byl ten stav jakkoli dlouhý či krátký, znamenal jediné: konečně padly všechny zábrany a překážky.

„Tak a teď si v hlavě vyřešte, kdo kam koho pozve, a mohu jít na panáka!“ řekl si Erós, naplněn optimizmem a euforií, kterou ho vždy dovršení dobrého díla obdaří.

Hlavy mladých lidí bývají horké, zvláště když jsou zamilované, ale jsou-li příliš moudré, nemyslí tak přímočaře, jak by si bohové lásky přáli. Nemohli se přestat objímat, možná i proto, že kdesi v jejich mozku visela otázka, kterou nechtěli řešit. Otázka, co po tom, až se pustí. Oba věděli, že mezi nimi je teď už vše jiné než před pár minutami, oba tušili, že by se to mělo projevit i v tom, co v příštích chvílích učiní, ale nestalo se. Možná ani jeden z nich nechtěl být tím prvním, kdo prolomí stereotypní rituál jejich loučení, možná oba byli trochu vyvedeni z míry tím, co se zrovna odehrálo, ale navzdory tomu, co si přáli, navzdory vší krvi a jejím hormonům, snad jen trochu méně rozhodně než den předtím, se od sebe odtáhli, ještě jednou se políbili a odešli, každý svou cestou. Lenka směrem ke hliníkové klice kolejních dveří, Vilém směrem k ulici, co vedla k vilce paní Klaudie. Jen Erós zůstal nešťastně sedět na chladném zábradlí betonového schodiště, na kterém se ještě před chvílí vše odehrávalo tak slibně. Ona se sice ještě na chvíli zastavila a přes skleněnou okenní tabuli zamávala Vilémovi, co se intuitivně zrovna v tom okamžiku také otočil, aby se díval, jak odchází dlouhou chodbou a posléze mizí na jejím konci.

Erótovi došla trpělivost. A když bohu  lásky dojde trpělivost, začne hekticky jednat! Je to moc dobrý šachista a simultánní hry mu jdou výborně, protože ví, že nemusí vyhrát každou z nich hned. Probral všechny možnosti a zatímco Lenka v mezaninu, mezi prvním a druhým kolejním patrem, ještě pořád uvažovala nad tím, že se rozeběhne ven a doběhne vzdalujícího se Viléma, protože srdce jí bušilo a v konečcích prstů cítila mravenčení, nalezl správné řešení. Láska má vždy plán „B“, kdyby tomu tak nebylo, spousta vztahů by končívala sebevraždou.

Erós si naštěstí vzpomněl, že Lenka bydlí s kamarádkou Míšou, se kterou v úplně jiném příběhu měl rozehranou úplně jinou partii. Nedalo mu moc práce využít ji… A tak se stalo, že když naše hlavní hrdinka konečně loudavou chůzí došla ke svému pokoji, vytáhla klíčky s růžovou visačkou „21 B“ a pokoušela se nimi odemknout patřičné dveře, zjistila, že jí to nejde, protože klíč její spolubydlící byl zevnitř. Zkusila zmáčknout několikrát kliku, ale než zaklepala, dveře se pootevřely, ne úplně, jen natolik, aby jimi mohla proklouznout štíhlá dívka v evidentně narychlo nataženém bílém triku, která je za sebou hned zabouchla a zády se o ně opřela, jako by je chtěla bránit vlastním tělem: „Leni, promiň, já myslela, že se vrátíš později,… měla bych k tobě takovou prosbu…“ Lence bylo okamžitě všechno jasné. Míša za dveřmi ukrývala někoho, s kým chtěla ještě pár minut, či raději hodin zůstat sama. Nezlobila se, naopak, považovala to za znamení.

„Mám jít ještě na chvíli někam?“ pousmála se.

„Nee! Neblbni, kam bys chodila v deset večer!“ zastavila ji Míša, pak pootevřela dveře a křikla směrem dovnitř,„ hele, hoď sebou!“

 „On hned vypadne, ale chtěla jsem se zeptat, jestli bys zítra nemohla…“

„Mohla!“ odpověděla Lenka z patra a bez váhání, až to samotnou Míšu překvapilo. Ona ta rychlá odpověď překvapila i Lenku samotnou, jen Erós za jejími zády si konečně radostně lusknul prsty.

„Ty jseš zlatá! Markéta ze třetího patra jde zítra k rodičům, tak tam bude volné místo. Už jsem mluvila s její spolubydlící…“

„Možná nebude zapotřebí…,“ prohodila s tiše, ale  jiskrou v oku Lenka.

„…povlečení samozřejmě převléknu a….,“ pokračovala ve své kulometní mluvě Míša, než se zasekla, protože jí konečně došlo, co Lenka právě nenápadně sdělila: „Ale nekecej! Fakt?...Vilém? Konečně?!...“ Lenka pokrčila rameny, což v její interpretaci znamenalo „asi ano“ s důrazem na to „asi“, ale Míša si to vyložila po svém: „Tak to musíme oslavit… až se Martin obleče! Už jšeš? Máme tam láhev bílého. On ji původně přinesl na zítřek, ale dnes je taky důvod! Zítra koupíš novou láhev Martine, jo?“ a vtáhla Lenku dovnitř, kde už mladý muž stihl nejen dopnout poslední knoflík na košili, ale i ustlat.

 

Vilém ještě netušil, že zítra ráno, ještě než odejde na přednášky, bude mít telefon od té, o které se mu celou noc bude zdát. Netušil ani to, že tentokráte páteční přednášky dokonce vynechá. Paní Klaudie už spala, ale on měl ještě práci. Skalpelem přineseným z fakulty pečlivě uřezával cigaretám Gitanes filtry a pak je vkládal zpátky do krabiček s emblémem tančící cikánky. Bez filtru je nikde neměli a on chtěl paní Klaudii udělat radost, protože sám dnes večer radostí překypoval… Párkát ho sice napadlo, že neměl od kolejí tak rychle odcházet, dokonce se několikrát vrátil a na ulici vykouřil jednu z těch cigaret, co měl v aktovce, přesto, že nebyl zrovna zdatným kuřákem, ale ani fakt, že před kolejemi už nikdo nebyl, ani chlad pozdního říjnového večera, dokonce ani drobný déšť, co začal padat z nebe, ho nezbavil onoho krásného pocitu a přesvědčení, že všechno je konečně tak, jak má být a ještě ke všemu i tak, jak si přál.

 

„A kdo volá?“ slyšel na druhý den ráno zezdola hlas paní Klaudie, když vycházel ze svého podkrovního pokoje.

„Viléme, volá ti nějaká milá slečna. Dovede se pozdravit, má hezký hlas a umí se moc krásně omlouvat za to, že volá tak brzo,“ zakřičela z předsíně paní Klaudie, „a to ani netuší, že pro mne už dávno v půl sedmé není brzo…“ dodala si sama pro sebe.

Lenka na druhém konci telefonní linky, která i přesto, že stará paní zakryla mikrofon sluchátka rukou, slyšela vše ,co bylo řečeno, se pousmála a Vilém seběhl po schodech tak rychle, jak jen to šlo.

„Jen žádný spěch! Tahle vypadá, že by chvilinku i počkala,“ řekla paní Klaudie a tiše odešla do jídelny, přičemž dbala na to, aby Vilém zaregistroval, že za sebou zavírá těžké dubové dveře.

„Ahoj,“ ozvalo se ve sluchátku, když ho zvedl. Vilémovi by v tom okamžiku stačilo slyšet jen ten hlas, bez ohledu na to, co říkal. Tak jako tak věděl, že na všechno bude odpovídat jen slůvkem „ano“. Lenka se hodně nesměle a ne úplně přímo dostala až k návrhu, jestli by dnes nemohla strávit večer u něj, odůvodnila to samozřejmě situací vytvořenou Míšou, ale jelikož nebyla pokrytcem a jelikož většina ledů v jejím srdci roztála, dodala i kouzelnou větu: „…a taky proto, že tě chci vidět… teda především proto.“

Když Vilém položil sluchátko, měl pocit, že se změnil celý svět. Pořád nebylo pro něj lehké tomu všemu uvěřit, protože celou noc v přestávkách mezi spaním uvažoval o tom, jak a kdy Lence konečně řekne o všem, co k ní cítí a jak ji přes všechna možná rizika pozve k sobě, nebo někam jinam, kamkoli, kde by mohli být sami a měli na sebe tolik času, kolik jen budou chtít (a taky jak tentokráte nezůstane jen u slov), a najednou se to všechno událo samo, tak jednoduše a přirozeně. „Jo samo!“ řekl by si Erós, kdyby tuto úvahu chtěl komentovat, ale jako moudrý a zkušený bůh věděl, že nic komentovat nemusí, že teď už stačí, aby byl divákem, co se těší na finále.

Hektické úvahy o tom, jestli se oholí už teď nebo až večer, jestli koupí červené nebo bílé víno, jestli zajdou předtím na večeři nebo něco přinese sem, aby neztráceli čas, nechal na později, protože za nejpodstatnější otázku považoval tu, co ho napadla, jakmile dotelefonoval: jestli to řekne, nebo neřekne paní Klaudii. Věděl, že stará dáma má svůj přesně daný program, který nikdy nenarušuje. Věděl, že po večerních televizních zprávách, co začínají v sedm, usne a věděl také, že ho nikdy nekontroluje a nenaslouchá za dveřmi, věděl, že jeho podkroví není nad ložnicí a že její sluch už není tak dobrý, aby zaregistroval mluvu, či jakékoli doprovodné zvuky v jiné části domu… ale věděl také, že paní Klaudie má dar intuice, že náhoda je velice silným hráčem v našich životech a že by se cítil provinile, kdyby někomu, kdo je vůči němu tak upřímný, cokoli zamlčoval. Vzal tedy čtyři krabičky cigaret Gitanes, zbavených filtrů, rozhodnut nějak to všechno vyřešit, vstoupil do jídelny, kde stará paní v zelených vlněných šatech, k nímž příliš neladily hnědé flaušové pantofle, seděla u starého stolu, rovnou naproti dveřím.

„Uvařila jsem kafe, Viléme, dáš si? Ne to mé „čekankové“, normální, čerstvě mleté, turecké!“

Na nic jiného se neptala. Ne, že by ji obsah telefonátu, který Vilém zrovna absolvoval a po němž se ještě pořád někde uvnitř usmíval, což vnímavé dámě nemohlo uniknout, nezajímal, jen jako dcera sekčního šéfa banky a manželka konzulárního zaměstnance a později diplomata byla zvyklá neptat se. Byla zkušenou ženou, co ví, že neptat se je ta nejsnazší cesta, jak se od muže něco dovědět.

„Něco pro vás mám,“ položil na stůl bílomodré balíčky cigaret. Přesto, že paní Klaudie se mu už před několika měsíci rozhodla tykat, Vilém zachovával pořád uctivé vykání, ono krásné specifikum českého jazyka, které v té době bývalo mnohem přirozenější než dnes.

„Gitanky!“ téměř vykřikla stará paní, která ovšem nezapomněla na telefonát. „Krabička je sice jiná, ale tančící cikánka na ní je pořád!“

„Musel jsem jim uřezat filtry“ přiznal se Vilém.

Klaudie pohladila úhledně seřazené válečky tabáku zabalené v jemném cigaretovém papíru a začala je opatrně a pečlivě skládat do mahagonové kazety. Znala ten rituál z dávných dob, kdy trafika bývala ještě na rohu u koloniálu. U trafikanta se tenkrát musely Gitanky objednávat týden předem. Jejímu tatínkovi vždy jednou měsíčně přinesl balíček v hnědém balícím papíru, převázaný tenkým provázkem s pečetí na uzlu. Několik krabiček pak zůstávalo nerozbalených, aby si je pan sekční šéf mohl brát do aktovky s sebou a plnit jimi kovovou tabatěrku, a ostatní se naskládaly do několika řad, vždy po dvaceti v jedné, právě do oné kazety s monogramem.

„Jo, takhle to bývalo,“ pokochala se paní Klaudie pohledem na úhledně seřazené cigarety. Když kazetu odložila na své místo, nalila do dvou šálků černé kafe a tiše si sedla ke stolu. „Děkuji! Moc děkuji! Teď už je vše, jak má být!“ řekla s úlevou. „Jsem ráda, že se to stihlo!“ dodala tiše sama pro sebe, protože tušila, že času už není nazbyt. I dnes ráno se jí totiž zdálo, že za oknem, mezi poryvy větru, zas zaslechla šustění černých křídel Thanata, které už znala z dob, kdy každý den pomalu odcházel její milovaný manžel.

„Mohla bych teď něco udělat já pro tebe, Viléme?“ vyšla mu chápavě svou otázkou vstříc, a aby ho nepřiváděla do rozpaků, ležérně se dívala na spirálu vytvořenou lžičkou na hladině kávy, při jejím míchání.

Viléma už po druhé toto ráno překvapilo, jak mu okolnosti jdou vstříc.

„No vlastně mohla,“ navázal trochu váhavě. „Víte, ten telefonát před chvílí…“

„To byla ta dívka, o které jsi mi nic nechtěl říkat, přesto, že o ní mluvíš už několik týdnů?“

„Ano, to byla ona… a dnes večer by potřebovala někde přespat,“ klidně a na rovinu vyklopil ze sebe Vilém. „Ale, kdyby vám to vadilo, tak…“

„Vadilo? Proč by mi to mělo vadit - jsi dospělý a já už stejně po večerních zprávách nevím o světě.“

Viléma opět překvapilo, jak jednoduché mohou věci být. Netušil, že Erós s tímto rozhovorem počítal a jen před chvílí, spolu s vůní kávy, připomněl Klaudii úplně jiný podzim, kdysi dávno, v úplně jiném světě. V té vzpomínce jistý mladý zaměstnanec švýcarského konzulátu jednoho říjnového večera tři hodiny čekal na rohu ulice na chvíli, než jistý sekční šéf obchodní banky konečně nasedne do taxíku, co ho měl odvézt na nádraží, aby pak proklouzl přes železnou branku do potemnělé zahrady a zaklepal na dveře do předsíně, co už stejně byly pootevřené. Za těmi dveřmi tenkrát voněla čerstvě zalitá horká černá káva se špetkou cukru.

 

O půl hodiny na to se Vilém, jako každý pátek, vydal, na fakultu, ale tentokráte nemyslel celou cestou na tramvaj na nic jiného než na to, co mělo přijít večer. Není divu. Prvně v životě se mu všechny okolnosti, které jinak tak rády stojí lidem v cestě, seběhly tak, jak se seběhly, a on měl pocit, že zrovna překročil práh úplně nového života, krásného a nekonečného, takového, o kterém každý mladý muž sní dlouho předtím, než se stane mladým mužem. Než došel na zastávku, bylo mu jasné, že žádné přednášky si dnes nevyslechne. V samoobsluze naproti koupil lahev šampaňského, slané tyčinky, velkou mléčnou čokoládu… a krabičku kondomů, kterou hned po zaplacení pečlivě ukryl v kapse bundy. Pak se vrátil domů, pečlivě uklidil, dokonce vytřel podlahu a umyl vanu, vyměnil povlečení, ovšem pro každý případ připravil i náhradní deku, kdyby bylo zapotřebí, aby jeden z nich přespal na pohovce. I tuto variantu zvážil a byl s ní zcela smířen, nebo si to v té chvíli alespoň myslel. Odpoledne si ještě chvíli povídal s paní Klaudií. Snědli společně oběd, co uvařila, na starém gramorádiu Liberta s nazelenalým magickým okem si pustili desku se swingovými melodiemi Les Browna a Bena Homera (hitmakerů, co už ani v devadesátých letech minulého století nikdo neznal, přesto, že předválečná generace si na mnoha tanečních parketech po celém světě mohla při jejich hudbě nohy ušoupat), vypili kafe, u kterého k Vilémovu překvapení stará paní vykouřila jednu z přinesených cigaret, nonšalantně vloženou do jedné z mála původních věci, co jí z dávných dob jejího mládí ještě zbyly, do dlouhé jantarové cigaretové špičky. Zdálo se mu, jakoby omládla, najednou byla plna života a hýřila humorem, trochu si ho dobírala, trochu špásovala i na svůj účet. Do jejích slov už tolik nevstupovaly postavy z minulosti a nesnažila se mu odvyprávět žádný zapomenutý příběh. Těšila se z příjemného dne a toho, že dýchá, že se směje, že cítí vůni kávy, přestože za okny tiše mžilo a nebe bylo zatažené ocelově sivými oblaky. Minulost pro ni dnes už mohla zůstat minulostí a dnešek byl konečně jen a pouze přítomným dneškem. Vilém byl rád, že ji dokázal vnímat, přestože nezapomněl na to, co ho večer čeká - naopak, měl pocit, že toto odpoledne doplňuje onen den, v němž měl začít jeho nový život.

„Tak a teď už jdi!“ řekla, když hodiny s Erótem a Thanatem u ciferníku odbyly půl páté a za okny se začínalo šeřit.

„Neměl bych vás seznámit?“ zeptal se.

„Dnes ještě ne. Víš, že k večeru bývám unavená a… a dnes to je tvůj večer přece… Teda váš," opravila se a významně na něj mrkla levým okem.  "V neděli ji pozveme na oběd, ne?“

Za těch pár měsíců, co se znali, se mezi Vilémem a paní Klaudií vyvinul vztah ne nepodobný vztahu matky a syna, ovšem mnohem otevřenější, protože paní Klaudie nebyla Vilémovou matkou, a tak před ním neukrývala to, co matky obvykle ukrývají před syny, a Vilém nebyl synem paní Klaudie, a tak se jí nestyděl říct to, co synové svým matkám neříkají. V obou případech se výše uvedené týkalo osobních vztahů, což všechny matky a synové jistě chápou.

„Já si tu chvíli ještě posedím se svými stíny, pak se podívám na televizní zprávy a půjdu spát,“ dodala Klaudie, která se dnes cítila tak lehce, jako by jí ani nebylo sedmaosmdesát let.

Od rána měl Vilém pocit, že se dnes věci dějí tak, jak se dít mají, a dokonce v pravý čas, protože jen chvíli předtím, než stará dáma uzavřela jejich rozhovor, ho napadlo, že by se měl rozloučit a jít se oholit, aby byl připraven na chvíli, kdy Lenka zavolá, že zrovna vyráží z kolejí.

„Viléme,“ zastavila ho Klaudie, když bral za mosaznou kliku, „dnes už tě nebudu potřebovat! Běž!“ a spiklenecky, toho dne už podruhé, na něj mrkla, tak jak na něj mrkala pokaždé, když se jim společně něco podařilo.

 

Lenka dnes také nešla na přednášky. Na rozdíl od Viléma sice nastoupila do tramvaje číslo osmnáct a odvezla se jí na náměstí před Filosofickou fakultou, ale pak usoudila, že dnes není den vhodný k naslouchání mouder, a rozhodla se loudat po městě. Cítila se „nově“, ale pořád si tak docela nechtěla přiznat, že je zamilovaná. Její rozum si to už připouštěl, ale pořád čekal na to, až mu tento stav potvrdí i její duše, a hlavně její tělo. Přála si, aby tomu tak bylo, a vše tomu nasvědčovalo, ale na ten moment, kdy vydechne ze sebe vše staré, zhluboka se nadechne vlhkého podzimního vzduchu a něco uvnitř jí řekne: „Jo, patřím k tomuto muži a budu s ním až do konce svých dnů,“ ještě čekala. Dlouho uvažovala nad tím, jestli má na večer vzít s sebou pizzu, jak to dělávala v dobách, kdy jezdívala za svým milým „čepičářem“, ale nakonec došla k závěru, že nechce, aby jí dnes onen vztah cokoli připomínalo, a rozhodla se, že nakoupí sušenky a sýry a taky že uvaří ještě na koleji puding. „Vše bude jinak než kdykoli předtím,“ říkala si a poddávala se krásným iluzím o tom, že i milování, dojde-li na ně, bude úplně jiné, vášnivé, ale něžné, vroucí, ale jemné, krásné a dlouhé, zakončené společným usínáním a následně společným probouzením se do úplně nového rána. Někde v jejím mozku jí sice pořád něco říkalo, že se nemá předčasně těšit, taky měla pocit, že to, čemu dívky v těch dobách říkaly „chemie“, se po tom prvním líbání s Vilémem nějak nedostavilo, ale přičítala to právě okolnostem onoho „poprvé“. Všechny podobné myšlenky zahnala a doufala, že je následující večer zahrabe hluboko pod zem, ale myšlenky a pocity nejsou mince, co když se jednou ztratí, zůstanou už ztracené, spíše se podobají na brambory - většina z toho, co zahrabete, časem vyklíčí a vyroste, nebo shnije a zapáchá.

Ovšem toho odpoledne se jí povedlo na všechny nejistoty zapomenout. Sbalila si do  svého zeleného baťůžku mokré korkové šlapky, spací triko, ručník a tekuté mýdlo Fa v plastové lahvičce, do sportovní tašky naskládala sušenky, sýr, mléčnou čokoládu a čtyři sklenice od zavařenin, do kterých udělala báječný karamelový puding s kousky meruňkového kompotu. Přibalila i vonnou svíčku a několik kazet s hudbou, co se ji zdála být romantická. Pak si sedla na okraj postele a na stůl před sebe si položila sklápěcí zrcátko. Nalíčila se tak, jak se v těch dobách líčilo, vlasy si vzadu sepnula sponou z lakovaného ořechového dřeva a dlouhou chvíli hleděla na sebe v zrcadle, zkoušejíc si různé úsměvy a sumarizujíc si slova a kousíčky vět, které by chtěla svému milému o první společně strávené noci říct. Byla ještě moc mladá na to, aby se předem spolehla na improvizaci, ačkoli v reálné situaci jí obvykle nezbylo nic jiného než improvizovat, ale tak už to v životě chodí. Na dnešním večeru jí záleželo víc než na čemkoli jiném v jejím dosavadním životě. V hlavě si několikrát předem přehrála, jak to všechno bude vypadat. Samotnou ji překvapovalo, s jakým klidem čekala na to, až nastane smluvená hodina. Netušila, že Erós, který věděl, že slabším článkem tohoto vztahu je ona, se kolem ní točil už od poledne. Trpělivě se dívala na ciferník plastového budíku. Věděla, že chvíli předtím, než jeho ručičky ukážou půl, ozvou se dva údery zvonu z nedalekého Břevnovského kláštera.

Před opuštěním koleje zavolala ze žlutého nástěnného telefonu Vilémovi, který tou dobou už oholený netrpělivě čekal na druhém konci linky. Když korunová mince padala do útrob přístroje, cítila, jak jí buší srdce, a následně ve sluchátku vedle vyzvánějícího tónu slyšela svůj vlastní, trochu rozechvělý dech. Řekla jen: „Už jdu!“ a šla.

Zrovna se smrákalo, vzduch byl vlhký a chladný, mírný, ale mrazivý větřík ve vlnách zvedal z chodníků spadlé listí a přerušoval svým hvízdáním ticho bezvýznamného říjnového pátku. Vilém už na ni čekal u otevřené branky. Vše bylo přesně tak, jak si to vysnila. Políbil ji, pak dlouze a pevně obejmul, ač všude kolem byl podzim, v zahradě ji ovanula vůně borovic. Vstupní předsíň vily, kterou nikdy předtím neviděla, vypadala přesně jako ta z jejích představ – jen pantofle, které jí nabídnul, byly žluté, a ne hnědé.

Podkrovní místnost byla poměrně velká a zařízená stroze, ale vkusně. Na stole stála lahev šampaňského, slané tyčinky, velká mléčná čokoláda s oříšky ve fialovém obalu, proutěný košík s nakrájeným chlebem a talíř s plátky sýra a šunky. K tomu všemu ona přidala plněné oplatky a čtyři lahvičky s pudingem.

Sedli si naproti sobě, přes stůl si podali ruce, které pevně sevřeli, a dlouho se na sebe dívali, jako by nechtěli věřit tomu, že oni i to, co je kolem nich, je opravdovou skutečností. Veškeré napětí a očekávání z nich pak najednou spadlo. Netrvalo dlouho a Vilém se přesunul z protější strany stolu na židli, co byla k Lence blíž, a než se dostali k pudingu, octla se Lenka na jeho kolenou. Oba se smáli a povídali si tak uvolněně, přirozeně a lehce, jak si za celou dobu jejich krátkého vztahu nepovídali ještě nikdy. Teď už nešlo o žádnou hru, vše po čem toužili, bylo tu, nebo v blízké budoucnosti před nimi. Přesto, že vše bylo nové, zdálo se jim, že se znají odjakživa, stud a nesmělost zmizely a něha a souznění zůstalo. Erós konečně neměl co dělat a posedávaje na parapetu u hřejících plynových kamen se pouze kochal, hrdý na svou práci. Po studentské večeři Vilém Lence ukázal své podkrovní království, včetně malé příruční koupelny s miniaturní sedací vanou a průtokovou karmou. Pak se dlouze, opření jeden o druhého, z okna dívali na potemnělou zahradu, za jejímiž stromy se v dálce črtala světla večerní páteční Prahy, ve které probíhal onen kouzelný, každodenní život.

Oba tak trochu oddalovali chvíli, kdy se jejich večer stane úplně intimním, přestože se na ni těšili, protože už věděli, že k ní nemůže nedojít.

„Mohla bych se u tebe vykoupat?“ pronesla Lenka prosbu, která ji napadla, hned jak viděla příruční koupelnu. Kdoví proč jí u toho vytanula na mysli vzpomínka na poloveřejné, společné kolejní sprchy a kdesi v druhém plánu její mysli jí probleskla i potupná příhoda s čumily z jednoho vzdáleného léta. „Bože, jak je to všechno krásně jiné,“ říkala si, když ji Vilém, kromě ručníku a voňavého mýdla, kterým ho paní Klaudie zásobovala, přidal i pěnu do koupele v krásné karafě. Přes všechno souznění se při svlékání cudně obrátila zády a pronesla: „…a mohla bych sama?“ Vilém nic nenamítal, přestože se jako každý normální mladý muž toužil dívat na to, jak se krásná dívka, kterou miluje, svléká a ve skrytu duše si přál i asistovat jí při koupeli. Tušil, že koupat se spolu s ní v miniaturní van, by nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Promiň, vím, že je to divné…. ale… když tak tě potom zavolám, jen se nějak ještě trochu stydím.“

„Jasně, já se stejně ještě půjdu podívat dolu na paní Klaudii, musím jí připomenout, že si má před televizními zprávami, u kterých určitě usne, vzít léky. Ty si zatím udělej pohodlí. Jsem moc rád, že jsi tady,“ řekl, když ji odcházeje políbil na plavé vlasy vonící po pomerančích a v duchu děkoval osudu, za vše, co ho dnes potkalo.

 

Paní Klaudie, po krásném odpoledni stráveném s Vilémem, usedla do vysokého čalouněného křesla. Několikrát po sobě si přehrála píseň „Sentimental Journey“ od Les Browna. Deska byla sice nová, ale starý gramofon, hlas Doris Day a zešeřelá místnost jí dodával nádech oněch časů, kdy ji těsně po válce slyšela poprvé.

„Gonna take a sentimental journey

Gonna set my heart at ease

Gonna make a sentimental journey

To renew old memories,“ znělo ze starého rezonujícího reproduktoru, magické oko starého přístroje nazelenale blikalo a stíny stromů za okny se ve světle pouličních lamp houpaly v jejím pomalém rytmu. Paní Klaudii, která si zapálila další cigaretu ke dnes už druhé černé kávě, se dokonce zdálo, že stará podlaha z dubových prken začala vrzat stejně, jako vrzávala v dobách, kdy na ní spolu se svým manželem na stejnou melodii tančívala o sobotních večerech, a že namodralý dým stoupající z cigarety se rozvířil vánkem ladně se pohupujících stínů.

„Got my bags, got my reservations,

 Spent each dime I could afford.

 Like a child in wild anticipation,

 I Long to hear that, "All aboard!"

Bůh smrti ve chvílích, kdy přijde jeho čas, vídá vše, co se odehrává před očima těch, které má doprovodit na jejich poslední cestě. Jako už mnohokrát předtím, ani dnes nemohl odtrhnout oči od pohledu na pár tančící v dýmu jeho oblíbených cigaret, v domě, který si v posledních měsících tolik oblíbil. Nespěchal. Rád dopřával čas, když ho okolnosti nenutily jednat. Zdálo se mu, že zrovna v takových chvílích rozumí všem těm lidem, jejich životům, jejich skonům, celému člověčímu světu, dokonce i svému poslání, které uzavírá jejich cesty a dává jim jejich konečný smysl, zapadající do spleti tisíců jiných příběhů. Miloval ty chvíle od dob, co lidské příběhy začaly psát dějiny. Vždy si přál, aby nikdy neskončily, ale nikdy neodmítl splnit svou povinnost, když udeřila jeho hodina, protože kromě těch chvil miloval i řád tohoto světa, starší a mocnější než řád, jímž se řídí lidské duše a  jejich cesty.

 „Seven...that's the time we leave at seven.

 I'll be waitin' up at heaven,

 Countin' every mile of railroad

 track, that takes me back,“

znělo už poněkolikáté v uších paní Klaudie a její mysl se zaplnila posledními střípky vzpomínek, co chyběly v mozaice jejího života. Najednou se jí zdálo, že vše, co v něm prožila, je v jedné a té samé chvíli přítomno spolu s ní v tomto pokoji, že je s tím vším smířena a že to všechno konečně chápe. Na několik málo vteřin se její svět zaplnil současně zvuky neslyšně padajícího listí, šustěním křídel sýkorek u krmítka, tikotem secesních hodin, vrzáním vysušené podlahy, šepoty všech těch svých milých blízkých, co kdy sedávali, obědvali, milovali se, kouřili či tančili v tomto pokoji. K vůni kávy a cigaret Gitanes se přimíchala vůně pudingu, co o nedělních odpoledních servírovala její maminka, i vůně něčeho, co neznala, něčeho neznámého, starého, úctyhodného a k oné neznámé vůni se přidal zvuk rozevírajících se černých perutí a důstojný hlas, co říkal: „Je čas vydat se na cestu.“

Pak už vše utichlo, jen Doris Day dospívala svou píseň:

„Never thought my heart could be so yearny.

 Why did I decide to roam?

 Gotta take that Sentimental Journey,

 Sentimental Journey to home.“

 

Do malé, dosti hluboké vany se stupínkem na sezení, protože ležet se v ní opravdu nedalo, tekla průzračným proudem příjemně horká voda a dopadajíc na hladinu vytvářela pěnu s vůní oliv. Lenka si koupel opravdu užívala. Vše, co se dnešního večera odehrálo, předčilo její představy a naplňovalo ji klidem i vzrušením a očekáváním současně. Zdálo se jí, že spolu se šuměním větru za malým okýnkem a syčením plynu v malé, trochu oprýskané karmě s namodralým plamínkem, vlnícím se za mřížkou v jejich útrobách, se k ní přes vodovodní trubky nesl i zvuk příjemné sentimentální melodie. Dokonce si tu melodii v obláčcích stoupající páry tichounce pobrukovala. Přesto, že dveře koupelny nebyly zamčené, cítila se bezpečně a spokojeně. Jako pro každou dívku, i pro ni byl pocit mnohem důležitější než realita, ale v tomto případě a zrovna v tomto okamžiku nebyl onen pocit v žádném rozporu s tím, co skutečně prožívala. „Vše je v pořádku. Takto to má být a je!“ říkala si, když se nechala omývat vlnkami zpěněné vody a poslouchala tichounké praskání mýdlových bublin na její hladině. V tu chvíli si přála, aby dovnitř tiše vstoupil Vilém, aby si sedl na malou koupelnovou židličku vedle vany, aby ji pohladil po vlasech znovu sepnutých do drdolu, aby ji chytnul za ruku, aby ji zabalil do osušky, když se dokoupe, ale ne všechna přání se v ten večer měla naplnit. „ Nevadí, třeba jen respektuje to, že jsem chtěla být sama. Žádné zklamání, naopak, měla bych to ocenit… ačkoli odvahu bych ocenila možná ještě víc…“běželo jí hlavou.

Vilém by jistě učinil přesně to, po čem zrovna toužila, kdyby jen několik minut předtím opatrně nevstoupil do jídelny o patro níž. Věděl, jak neslyšně otevřít špaletové dveře jídelny, která byla osvětlená jen slabounkým světlem lampy stojící v rohu místnosti a nazelenalým magickým okem starého radiogramofonu, z jehož reproduktorů, ukrytých za síťovanou látkou nataženou na bakelitové mřížce, se ozývalo pravidelné praskání pokaždé, když jehla narazila na konec drážky stále se točící desky. Gramofon neměl automatické vypínání a paní Klaudie ho občas zapomněla vypnout. Jako mnohokrát předtím zamířil směrem k přístroji, ale míjeje velké polstrované křeslo, povšiml si, že stará dáma není jako obvykle ve své ložnici, ze které nezněly hlasy komentátorů večerních televizních zpráv, ale že sedí přikrytá zeleným vlněným plédem v onom velikém ušáku. Jeho oči si už zvykly na přítmí a tak viděl, jak se ve spánku usmívá. Chvíli váhal, jestli ji má vzbudit, protože vypadala velice spokojeně, jakoby naplněná klidem, uvolněná, dokonce se mu zdálo, že nějak omládla. Až teprve když ji chtěl více přikrýt dekou, co jí nejspíše sklouzla z ramen, a dotknul se přitom její ruky, poznal, že to, co jí vykouzlilo na tváři úsměv a zbavilo tíhy věku, není spánek.

Byl sice jen ve třetím ročníku medicíny, ale pochopil, že stará paní už není při životě dosti dlouhou chvíli a že jakékoli pokusy o její oživování by byly marné. Tělo už ztuhlo v pozici připomínající spokojené dřímání a kůže byla citelně chladná, neboť Thanatos se vším, co tvořilo její podstatu, odešel krokem poněkud připomínajícím slowfox už před třemi hodinami.

Vilém nepropadl panice, jen vše, co dnes zažil, se mu najednou smíchalo v nepředstavitelné klubko prožitků, slov, představ, snů a podivných okolností, jak už se to někdy v ne úplně standardních situacích stává. Nevěděl, jestli něco udělal jinak, než měl udělat, nevěděl, jestli by byl mohl změnit, něco, co už teď změnit nešlo, a především nevěděl, co má učinit teď. Kdyby odpoledne nestrávil s paní Klaudií, možná by nedošla k závěru, že vše, co má být dokonáno, už dokonáno jest, a prala by se se smrtí o svůj život ještě pár dnů. Kdyby zůstal se starou paní o půl hodiny déle, možná by své rozhodnutí Thanatos odložil na zítřek. Kdyby on sám neodolal nutkání zůstat poblíž krásné Lenky při její koupeli a nesešel dolů, nevěděl by, co se stalo, a jeho svět by zůstal krásným a příjemným alespoň do rána, ale vesmír zná alternativy jen v přítomnosti. To, co se stalo minulostí, už je součástí zkamenělého světa, v němž už nejde hnout ani stéblem slámy. Lze se na to rozpomenout, lze to v mysli oživit, ale na skutečnosti se nic nezmění. Zato přítomnost před nás klade alternativy neustále. I Vilém se najednou musel rychle rozhodnout, neboť nahoře na něj čekal kousíček budoucnosti, po jaké tolik toužil a na kterou celý svůj dosavadní život tak trpělivě čekal, a zde, v prostorné jídelně, bylo to jediné, co mu v této chvíli mohlo zabránit svou vysněnou představu učinit skutečností již dnes, nebo ji alespoň odsunout do neurčitého neznáma. Věděl, že by měl zavolat záchrannou službu s doktorem, který by určitě pouze konstatoval smrt, ale také věděl, že pokud tak učiní, ukončí tím večer, co měl být začátkem nového života, a současně spojí v Lenčiných očích jejich vztah s okolností, která by byla velikým soustem i pro mnohem pevnější lásky. Nicméně při pohledu na usmívající se tvář paní Klaudie si vzpomněl na její lišácké mrknutí a na poslední větu, kterou od ní slyšel: „Dnes už tě nebudu potřebovat! Běž!“ a jelikož bylo pořád ještě „dnes“, rozhodl se stejně jako předtím vzít za mosaznou kliku a tiše zavřít za sebou dveře do jídelny.

Stará paní, nebo alespoň její tělo, zůstalo za zavřenými dveřmi, ale myšlenky se za prvorepublikové dveře, jakkoli jsou solidní, zavřít nedají. Kdesi v hlavě už mu přes všechny jeho dnešní touhy zůstal ukrytý obraz té, co už není, té, kterou bude muset ráno znovu naleznout, tuše, že úsměv na jejích rtech už možná nebude vypadat jako úsměv a klid, který z ní po smrti vyzařoval, už nejspíše také dozáří. Přesto vystoupal po dřevěných schodech do podkroví a zhluboka vydechl, než vstoupil do pokoje, ve kterém už na pohovce, zabalená do veliké bílé osušky, netrpělivě a trochu nepřiměřeně dlouho čekala ta nejkrásnější dívka, kterou znal.

Když se jí dotkl, aby z ní stáhl onen kus bílé froté látky, nebránila se, přesto měla pocit, že jeho ruka už není tak jemná a hřejivá jako před několika minutami a ani jeho pohled není tak upřímný a jasný… A měla pravdu, nebyl. Ukrýval se v něm kus tajemství, které si chtěl alespoň do rána nechat pro sebe. Jenže myšlenky zůstávají myšlenkami, ať jsou vysloveny nahlas, nebo ne. Darmo je ukrýváme v závitech mozku, naše srdce, oči, ruce o nich vědí. Krásná dívka v něm vzbuzovala vše, co ty pravé dívky v těch pravých mužích vzbuzovat mají, lásku, smyslnost i něžnost, ale nad tím vším se vznášelo ono povědomí mrtvé paní domácí, pořád sedící v hlubokém zeleném křesle v obývacím pokoji o patro níž, kterému ani poctivý prvorepublikový strop nezabránil zhmotňovat se v mysli mladého muže. Lenka cítila, že vše je jen krůček od oné dokonalosti, kousíček od splynutí, po němž tolik toužila, ale ony zrovna poslední krůčky před cílem nejvíce zvýrazňují skutečnost, že cíl ještě není dosažen. Dlouho, předlouho čekala na ten elektrizující záchvěv, co by projel jejím tělem ve vlnách od pánve ke konečkům prstů. Čekala trpělivě a ono čekání zdálo se jí opravdu nekonečným, neboť doba před očekávanými okamžiky a před rozbalením vánočních dárků se nám vždy jeví jako delší, než ve skutečnosti je. Vše bylo krásné, vše vypadalo zvnějšku tak, jak to má být, ale uvnitř oba tušili, že něco není tak docela v pořádku. Oba věděli, co by mělo přijít, a oba cítili, že to nepřichází, jeden z nich znal i důvod, proč tomu tak je.

A tak oba chtěli a oba do toho dali všechno, co v momentální chvíli mohli, ale problém byl právě v té jedinečné chvíli, která, jak všichni víme, se nikdy neopakuje, což je fakt, s nímž ani Eros ani Thanatos nehnou.

„Děje se něco?“ ptala se nejdřív sama sebe, a když od sebe nedostávala odpověď, zeptala se nahlas i Viléma.

Vilém ustal ve všech svých snahách zapomenout na nebohou paní Klaudii i ve snahách nedat to na sobě znát před příliš živou, hebkou a něžnou Lenkou, sálající živočišným teplem v  přetopeném podkroví a dlouho mlčel. Nedovedl se rozhodnout, jestli bude lepší vše vypovědět a zrušit tím definitivně možnost dopřát oběma kouzelný první večer, nebo dál držet poněkud morbidní tajemství v sobě a nechat onen večer plynout v napětí a bez kouzla. Jedinou cestou jak se toho zbavit by bylo bývalo přiznat pravdu, protože upřímnost vždy osvobozuje, ale Vilém bohužel pochopil, že na to už bylo příliš pozdě.

Ono dlouhé mlčení před odpovědí: „Ne, nic se neděje…,“ Lenku ještě více znejistělo a pomalu, záludně se její nejistota začala měnit přesvědčení, že holt tento vztah opět není pravý. Přičítala to oné „chemii“, nebo jednoduše faktu, že se zas unáhlila a nechala se unést představami, kterým tolik chtěla věřit. Nebyla to pravda, ale co zmohou všechny pravdy světa vůči našim pocitům? Erós, jako zkušený bůh už tuto situaci znal. Věděl, že i on je vůči ní bezbranný. Věděl, že nikdo z těch dvou už nikdy ve svém životě nenarazí na nikoho „pravějšího“, a přesto nedokázal tento stav zvrátit. Moiry, přadleny osudu spřádající nitě našich životů, jsou vysoko nad bohy i nad vesmírem, city ani rozum se jich nijak netýkají, tkají svou látku dle svého vzoru, nehledíce na detaily vlákna, co jim projde mezi prsty.

 

A tak se zas jednou bůh lásky Erós a bůh smrti Thanatos sešli za komínem jednoho břevnovského prvorepublikového domku. Svítalo, oba měli po šichtě, oba odvedli kus pořádné práce a jako správní bratranci si sedíce na studených oranžových taškách společně vypili kafe z přinesené termosky, vypravovali si své dnešní příběhy a hlasitě se smáli, jelikož jako bohové měli nad záležitostmi lidí nadhled a to, co se nám jeví jako smutné, jim se jeví úplně jinak. Nebyl to zlý smích, netýkal se ani našich nešťastných milenců, ani zesnulé staré dámy, pouze si jeho prostřednictvím ulevovali od jim už známého, znovu potvrzeného poznání podivných cest, kterými se den co den všehomír ubírá. Jejich smích byl tak hlasitý, že ho bylo slyšet i ve světě smrtelníků a lidi pospíchající přilehlou ulicí na tramvaj či venčící své psí miláčky v břevnovském parku se za ním ohlíželi a říkali si, že se někde mrouskají kočky nebo že někde v komíně kvílí listopadová Meluzína. Pak společně vykouřili první ranní cigaretu... Chutnala jim.

„Máš rád swing, bratránku?“ zeptal se Thanatos, pobrukuje si Sentimental Journey se svou oblíbenou Gitankou v ruce.

„No míval jsem, ale lidi, kolem kterých se dnes motám, už mu nějak neholdují. Vždyť uvidíš, až si je budeš za padesát let přebírat!“ pousmál se bůh lásky.

Když se rozešli, Erós ještě chvíli létal nad krásnou Lenkou vracející se chladnou ulicí na blízkou kolej. Ve skrytu duše věřil, že si to ještě rozmyslí, dokonce jí hodil pod nohy pár suchých větviček a přivál do cesty hrst podzimního listí, co toho roku spadlo o něco dřív, doufaje, že se na chvíli zastaví, nebo že se dokonce obrátí, a jak tomu bývá v romantických filmech s happyendem, rozeběhne se zpátky k staré vilce, ve které Vilém zrovna vytáčel číslo záchranné služby… Lenku uschlé listí navlhlé podzimním ránem, hnané neposlušným větrem přímo pod její ještě letní boty překvapilo, ale nezaváhala, přidala do kroku, aby už byla doma, v teple svého pokoje, za dveřmi chodby, po které pořád někdo courá…

Thanatos si dal ještě jednu cigaretu a počkal na střeše na příjezd sanitky a posléze i na příjezd pohřebního vozu. Pak slétl dolů, přes doktorovu ruku se díval na podpis na úmrtním listě a s pokrčenými rameny šťouchl na bratrance Eróta, co už tou dobou stál za Vilémovými zády.

„Půjdem, bratránku, tady už je dokonáno,“ prohodil Thanatos.

„Jo, zkusím si napravit reputaci na nějakém náhodném páru, co se za chvíli potká v tramvaji… A dík za cígo, Gitanky mám nejraději.“

„Tak zas někdy příště! Jo a to kafe máš báječné! Sladké a černé, tak jak ho mám rád!“ dodal Thanatos a odletěl směrem k Motolskému krematoriu. 

 

 

KONEC