KARAVELY
V tobě se lásko, světu vracejí,
všechny ty svůdné vůně
dávno potopených karavel,
co kolem mysů dobrých nadějí,
přes moře snů, tužeb a jiných krutostí,
vozily kdysi z dálav koření,
dražší než zlato, sůl a vzácné kamení,
těžší než jména zapomenutých mořeplavců,
jemnější než černé šátky věčných Penelop.
Už ztichly bouře, co zahnaly je k věčnostem,
opadly vlny,
mlhy vrátily se ke svým stínům,
ztrouchnivěli trámy potopených stožárů,
zetlely hedvábné plachty
i krajkové svatební závoje trpělivých nevěst.
Marnost nad marnost?
Prachu prach?
Ale kdepak!
Stačí jen přivřít oči,
hluboce se nadechnout
a poznat,
že to v tobě se lásko světu vracejí,
všechny ty svůdné vůně
dávno potopených karavel,
co kolem Mysů dobrých nadějí,
přes moře snů, tužeb a jiných něžností,
vozily kdysi z dálav vzácná koření.
Ty nimi voníš a zabarvuješ vánky ve svém okolí
a já o nich sním a vyprávím,
těm,
co pořád na holých březích oceánu času čekají
na své zítřky,
na své bouře,
na své lásky, poklady a jiná koření,
na malé světlé tečky v modro-šedé dáli,
na bílé plachty těch svých karavel
KARAVELY
To v tebe, láska, sa svetu vracajú,
všetky tie opojné vône
dávno potopených karavel,
čo okolo Mysov dobrých nádejí,
cez moria snov, túžob a iných krutostí,
vozili za dávnych čias
z ďalekých diaľav vzácne korenie,
drahšie než zato, soľ a drahokamy,
ťažšie ako mená stratených námorníkov,
jemnejšie ako čierne závoje
zanovito čakajúcich Penelop.
Už stíchli búrky, čo poslali ich na večnosť,
opadli vlny,
hmly vrátili sa k svojim tieňom,.
strúchniveli trámy polámaných stožiarov,
zotleli hodvábne plachty
i krajkové svadobné čepce trpezlivých neviest.
Márnosť nad márnosť?
Pach k prachu?
Ale kdeže!
Veď stačí iba trochu privrieť oči,
hlboko sa nadýchnuť
a pochopiť
že to v tebe, láska, sa svetu zas vracajú,
všetky tie opojné vône
dávno potopených karavel,
čo okolo Mysov dobrých nádejí,
cez moria snov, túžob a iných krutostí,
vozili za dávnych čias
z ďalekých diaľav vzácne korenie.
Ty nimi voniaš,
napájaš nimi vánky čo ťa ovievajú
a mne sa vedľa teba o nich sníva
a potom ráno o nich píšem básne,
pre všetkých tých,
čo stále na holých brehoch oceánu času čakajú
na svoje zajtrajšky,
na svoje vlastné búrky,
na svoje lásky, poklady a iné korenie,
na malé jasné bodky v modro-sivej diaľke,
na biele plachty svojich karavel.