BALADA O KRAVSKÝCH OČÍCH

Jan jel nočním vlakem. Cestou dospíval, ač netušil, že na rozdíl od jízdy, která nad ránem skončí, mu dospívání bude ještě pár let trvat. Měl před sebou naprosto jasnou misi. Získat dlouhohrající desky Beatles a Queen a posléze srdce té jediné, která v této chvíli za to stála.

Dospívání v osmdesátých letech bylo v této zemi takové analogové. Nebyly mobilní telefony a i těch přivázaných k drátům bylo poskromnu, nebyly multiplexy, koncerty slavných skupin v dostupných končinách, ani YouTube, nebyly sociální sítě, jen ulice, kavárny a lavičky v parcích. Postpubertálnímu jedinci nezbývalo než řešit své srdeční záležitosti mezi telefonními budkami a potemnělými podchody s rozbitými, poblikávajícími neonkami. Tenkrát to ovšem nikomu nevadilo, byla to přítomnost, která se dala žít, jako ostatně všechny přítomnosti, a nikdo netušil, kam se mezilidská komunikace, včetně té milostné, posune za třicet let.

 

Jan v roce 1985 zrovna končil gymnázium. Letopočet asi není moc důležitý, protože v té době měli všichni pocit, že se vlastně nic výjimečného neděje. V březnu zemřel Konstantin Ustinovič Černěnko, další generální tajemník ÚV KSSS, jehož jméno si už dnes nikdo nepamatuje, a nahradil ho tenkrát naprosto neznámý Michail Gorbačov, který ve svém šedém saku vypadal jako všichni aparátčíci vyšší střední třídy, jak jsme jim tenkrát říkali, v květnu se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji, na kterém československý výběr porazil Kanadu, v červnu se na Strahovském stadionu konala šestá československá spartakiáda, o které nikdo netušil, že už je poslední, a průběžně se dle dobových zpráv vyrábělo stále více oceli, traktorů a instantních polévek Vitana. Pro Jana to ovšem nebyl zas tak bezvýznamný rok, jelikož v něm dovršil věk dospělosti, úspěšně odmaturoval, absolvoval zkoušky na vysokou školu, na kterou byl posléze přijat, a čekaly ho dlouhé bezstarostné prázdniny před novou érou jeho života, o nichž si bůhví proč myslel, že ho zbaví závislosti na rodné hroudě, vrozené nesmělosti a panictví.

 

Jako v každém normálním klukovi i v něm se sexuální touhy a pocity, které by se daly zahrnout pod encyklopedické heslo láska, probouzely už od pěti let, ale na ty správné dívky nějak pořád neměl štěstí, nebo to s nimi spíše neuměl. Buď se s nimi nesetkal v pravém čase, nebo si nepovšiml, že pravý čas právě nastal, a když už si toho náhodou povšiml, nevěděl, jak s tím naložit. Život byl ovšem celý před ním, a tak ještě nemínil hledat kompromis mezi představami, touhami a realitou. Představám a hledání ideální partnerky však byl již tenkrát ochoten a schopen věnovat nebývale moc času i energie, jak tomu u náctiletých samečků lidského druhu tenkrát bývalo.

 

Před čtyřmi lety, v prvním ročníku gymnázia se téměř osudově zakoukal do Mirky. Byla to objektivně krásná a mnohými kluky obletovaná brunetka, s něžnými rysy, plnými narůžovělými rty, pomněnkově modrýma očima, souměrnou tváří, jejíž dokonalost jako drobný kontrapunkt podtrhovala sotva viditelná bledě hnědá piha na krku, pod pravým ušním boltcem - což byl důvod, proč se mu občas zdávaly sny o tom, že ji líbá na pravé ucho. Když ji prvně viděl, nebylo jí ještě šestnáct, přesto si nemohl nepovšimnout, že už tenkrát se jí rýsovalo pod blůzkou nepříliš výrazné, ale jistě krásné poprsí, co se v následujících třech letech zvedalo a zašpičaťovalo a zaoblovalo, možná trochu víc v jeho představách než ve skutečnosti. Patřila k dívkám, na které jejich náctiletí spolužáci, zvláště ti chytří, milí, slušní a nenápadní, jednoduše „nemají“, ale který náctiletý kluk si tento fakt připustí? Naivní kytička sněženek, rozdělení se s čokoládou či půjčení knížky Prévertových básní nemohlo v očích takové dívky konkurovat s čímkoli, co skýtaly bezduché, ale vzrušující nabídky basketbalistů a hokejistů z maturitního ročníku či těch zkušených vysokoškoláků, co se o víkendech vraceli z velkých univerzitních měst do svých provinčních rodišť v tuzexových džínách s dlouhými vlasy a výrazy plnými cizích slov a módního studentského slangu a přinášeli na kazetách nahrané hudební hity, které se v tehdejších socialistických rádiích nevyskytovaly.

 

Jan se však nevzdával, neboť byl přesvědčen, že ta, co mu vchází do snů, je rozhodně ta pravá a že ho přece musí zákonitě mít ráda, když jí odhalí, co vše má ve svém nitru a jaký potenciál se v něm ukrývá. Netušil, že náctileté krásné dívky neuvažují o potenciálech. Na rozdíl od náctiletých kluků žijí přítomností, proto jim imponují ti impulzivní, dobře vyvinutí sportovci a starší kluci, co už jsou téměř hotovými muži. S pečlivostí připomínající práci investigativního novináře zjistil vše, co se jen o ní zjistit dalo: kde bydlí, co dělají rodiče, s kým se kamarádí, co nejraději dělá ve volném čase, na jaké filmy chodívá do kina… Všechny ty věci, které jsou pro založení vztahu naprosto bezpředmětné, ale dávají zamilovanému alespoň pocit, že má zmapované bitevní pole, na němž se ovšem ale málokdy odehraje nějaká bitva. Na těch informacích si samozřejmě vystavěl své sny o společné budoucnosti, kterou viděl mnohem jasněji a konkrétněji než budoucnost svou vlastní a individuální, co pomalu přicházela a postupně se na rozdíl od té vysněné měnila v realitu.

 

Ve druhém ročníku se mu povedlo párkrát získat ji jako partnerku v hodinách tanečních, ale tento fakt zůstal nepovšimnut, když konečně přišla prodloužená. Taky na lyžáku s ní mnohokrát seděl na společné sedačce lanovky, ale na samostatné lyžování do blízkých hor odjela s někým jiným. Na školních výletech jí ochotně nesl baťoh a kupoval limonády, ale u společného táboráku, kde občas okolnosti a chlad okolního večera donutí dívky přimknout se blíže ke spolusedícím, si nějak vždy přisedla mezi své kamarádky. V podobném duchu odplynulo celé jeho milostné postpubertální mládí. Jistě, občas si povšiml i některé jiné hezké dívky z okolí, ale jednak to s těmi opravdu hezkými mělo pokaždé podobný průběh a jednak si vždy uvědomil, že ta pravá je a na nějakou dobu bude přece jen jedna.

 

V maturitním ročníku už se spolu kamarádili docela intenzivně, což naivní osmnáctiletý kluk právem považoval za signál, že se věci pohybují správným směrem, zatímco vyspělou osmnáctiletou dívku nic takového nenapadalo. Byl to přece jen kamarád a spolužák. Když měla čas, ochotně s ním vyrazila na výlet na kolech, dokonce občas i do kina, ale lístky si platila zásadně sama a sedíc vedle něj, fyzickou blízkost jeho ramene necítila ani zdaleka tak intenzivně jako on. Bál se tenkrát, aby něco nepokazil, a tak se ji nikdy neodvážil doopravdy vzít v přítmí za ruku, ač v představách už si ten okamžik přehrál tisíckrát. Ani při loučení, poté, co ji doprovodil až k brance jejich domu, se nepokusil silou prodloužit krátké přátelské objetí, ani ji doopravdy políbit, přestože na ulici před jejich domem často nesvítila pouliční lampa, co by rušila vytoužený intimní okamžik. Pravděpodobně by se odtáhla, možná by odvrátila tvář tak, aby se nemohl ústy dotknout jejích rtů, možná by díky tomuto cudnému odvratu konečně dosáhl na její pravé ucho, ale to všechno zůstalo oním „možná“, protože se k ničemu podobnému jako nesmělý, slušný a opatrný kluk bez zkušeností nikdy neodhodlal.

 

Nijak ho netrápilo, že ona už má v tomto ohledu zkušeností mnohem více a možná právě proto považovala jeho milé a vstřícné chování pouze za projev přátelství. Ti, co ji chtěli, byli přece rozhodnější a ráznější. Ne vždy dosáhli svého, ale jasně sdělili, jaké meze má jejich vztah překročit, má-li opravdu být vztahem.

 

Minulý pátek, zrovna když se už poněkolikáté připravoval na fyzické projevení něžnosti, odmítla pozvání do kina s tím, že přijede její kamarád, co studuje na univerzitě, a přiveze desky kapel s exotickými jmény jako The Police a Metallica, které bývaly za pozdního socialismu naprosto nedostupnými a v československých socialistických rádiích ani v zábavných pořadech jako Televarieté či Ein Kessel Buntes se rozhodně nevyskytovaly, přestože se o nich psalo v zvnějšku propašovaných časopisech pro mladistvé a dospívající.

„Nebude mít mé oblíbené Beatles a Queeny, ale…“ řekla tenkrát mezi řečí.

Po této větě Jan zapomněl na mírné zklamání z toho, že dala přednost nějakému budoucímu inženýrovi, neboť jeho mysl opanovala představa pokoje se zapůjčenými třicetiwattovými reprobednami, které si postaví na podlahu svého chlapeckého pokoje, a gramofonu, z něhož jí pustí originál Noci v opeře, nebo dokonce Greatest Hits. Okolnosti mu hrály zdánlivě do karet: věděl, že jeho rodiče odjíždějí za týden na dovolenou a celý dům bude mít jen sám pro sebe. Okamžitě mu bylo naprosto jasné, jak se to celé odehraje, že ji posadí na měkkou hnědou pohovku, že si k ní přisedne už u Bohemian Rhapsody, že se k ní přisune blíž, když bude znít „Don't Stop Me Now“, že ji vezme za ruku při „Save Me“, že ji obejme u „Crazy Little Thing Called Love“ a políbí dřív, než skončí „Somebody to Love“…

 

Jediným problémem se zdálo být, že reprodukce ze šumící, třikrát překopírované kazety značky Maxell není dostatečně romantickou, ale i tahle nesnáz měla v jeho akční mladické mysli řešení, protože od své sestřenky žijící v tenkrát progresivní Bratislavě věděl, že existuje něco jako nelegální burzy audionosičů. Pro ty, kdož zapomněli, nebo to ani nikdy nevěděli, je vhodné připomenout, že progresivnost Bratislavy byla založena na faktu, že signál rakouských televizí tam byl silnější než ten z federálního kanálu ČST a že půl kilometru za koncem města začínalo Rakousko a s ním i otevřený svět, z něhož milí chlapíci z mezinárodních kamionů vozívali mezi zbožím ukryté opravdové džíny, digitální hodinky a třeba i desky…

 

S plánem byl okamžitě hotov. Měl úspory ze sobotních brigád a peníze, které dostal od příbuzných po maturitě. Rodiče odjíždějí v sobotu vlakem v devatenáct deset, pak bude mít ještě celé tři hodiny na to, aby se sbalil a stihl noční expres do Bratislavy, který bude v půl šesté ráno na Hlavním nádraží. Odtamtud už je to jen pár minut pěší chůze do zahrady Grasalkovičova paláce, který tenkrát soudruzi nazývali Domem pionýrů a ostatní mu říkali Pinkáč. Každou neděli brzo ráno, od sedmi do devíti, snad v naději, že tou dobou příslušníci bezpečnosti dospávají horečku sobotní noci, scházejí se tam veksláci a překupníci západoněmeckých marek a vinylových desek s těmi, co touží některý z uvedených artiklů vlastnit. Lidé se jakoby nic procházeli pěšinkami rozlehlé zahrady mezi rododendrony, tisy a javory, ti, co nabízeli marky či dolary, se k nim jakoby náhodou přidali a po několika krocích společné chůze procedili větu: „Marka dvaadvacet, dolar šetadvacet“. Ti, co nabízeli hudbu, měli v rukou v průhledné folii zabalený seznam desek a v některém z keříčků ukrytou velkou tašku či kufřík s deskami.

 

Janův plán doznal několika trhlin. Trochu ho zaskočilo, že jeho máma, jen pár hodin předtím, než odjela do lázní, vyprala všechno, co by mohl v její nepřítomnosti potřebovat, včetně jeho jediných džín značky Wildcat. Nezbylo mu tedy než potupně vyrazit na svou výpravu v béžových tesilkách, protože hrubé kalhoty neměly šanci do večera vyschnout. Jelikož se k tesilkám vůbec nehodila džínová bunda, nahradil ji „slušnou“ bundičkou z plátna s vysokým podílem přidaného umělého vlákna vyrobenou v Jitexu Písek a plátěné tenisky, chtě nechtě vystřídal hnědými polobotkami ze Svitu Bardějov. To byl také důvod, proč k němu později veksláci přistupovali velmi opatrně, neboť vypadal krajně slušně, a tedy nepříliš důvěryhodně.

 

Dorazil na Hlavní nádraží těsně po svítání. Celou noc poklimbával ve špinavém, mírně zasmrádlém kupé a snil o čisté, krásné Mirce milující Queeny. Představoval si ji v mnoha romantických situacích a sebe vedle ní, jako obdivovaného a milovaného hrdinu, co vlastní vzácné nahrávky. Navzdory nepohodlnému oblečení se cítil jako tajný agent, co vyráží na důležitou a nebezpečnou misi. Na zádech nesl baťoh, jehož velikost pečlivě poměřil oproti standardní velikosti dlouhohrající desky, a dokonce si z tvrdého kartonu vyrobil skládací ochranný obal, který měl zakoupené desky uchránit před náhodnými nárazy.

 

Ráno bylo slunečné, ale chladné, léto se přece jen ještě nerozběhlo naplno, a tak si v poloprázdné staniční restauraci dal horkou čočkovou polévku s rohlíkem a čaj Pigi se třemi cukry. Ke vchodu do zahrady přišel zrovna ve chvíli, kdy ho zřízenec komunálních služeb v upatlaném modrém plášti otvíral: „A neběhat po trávě! Jen po pěšinkách!“ upozornil ho, když vstupoval do kouzelného prostoru, nad kterým se ještě vznášel ranní opar. Procházel se po pěšinkách asi půl hodiny, než se dovnitř začala trousit různorodá a pro vesnického kluka z podhůří prapodivná individua. Shrbený chlápek s dlouhými umaštěnými šedivými vlasy, frajírek v kožené bundičce se spoustou cvočků, hubeňour v červeném svetříku s logem Ferrari, tlusťoch, který se na rozdíl od něj nestyděl nazout si k tesilovým oblekovým kalhotám botasky Prestige, svalovec se zlatým řetězem, co měl pod rozepnutou džínovou bundou jen síťované tílko a děsně chlupatou hruď, pán v manšestrovém saku s lenonkami na očích, vyzáblý sportsman v silonových teplákách se slunečními brýlemi, z jejichž skel si schválně nesundal samolepku ve tvaru italské trikolory… Zkrátka panoptikům individuí, které tehdejší nomenklaturní zprávy označovaly souhrnným pojmem „živly“. Bylo evidentní, že každý z nich má už své vyhlídnuté místo. Chlápek s dlouhými šedivými vlasy si položil svou černou brašnu na lavičku, hubeňour Ferrari zas zaujmul pozici u rozložitého tisu, frajírek v kožené bundičce vytáhl z hnědé školní tašky na psacím stroji napsaný seznam a držel ho v ruce před sebou tak, jak se dnes na letištích držívají cedulky se jmény očekávaných osob, svalovec v síťovaném tílku se opřel o sochu barokního fauna a se sirkou v zubech, přes které občas procedil sotva slyšitelné „marky, nebo šilinky?“, pozoroval kolemjdoucí, vyzáblý sportsman se slunečními brýlemi začal na paloučku mezi rododendrony cvičit něco, co se vzdáleně podobalo józe, nedbaje na nápis zakazující šlapat po trávníku. Tento podivný svět za chvíli začali zaplňovat nejen „nabízeči“ ale i „kupující“, z nichž jedině on měl na sobě béžové tesilky, polobotky a konfekční bundičku. Jeho oprávněný stud trochu zastínila asi čtyřicetiletá paní v krimplenovém kostýmku, která na toto místo přišla sehnat dárek k narozeninám pro svou šestnáctiletou dceru, jak se Janovi nechtěně přiznala, když ho oslovila jako domnělého překupníka zvukových nosičů s otázkou, jestli nemá ty „ajron majden“ nebo „joudas priest“. Do toho všeho se mísili lidé, co si parkem pouze zkracovali cestu do kostela nebo na nádraží, a metaři v oranžových overalech s košťaty, lopatičkami a hliníkovými popelnicemi připevněnými na potlučené dvoukoláky. Cítil se jako v jiném vesmíru, protože zahrada se nepodobala ničemu, co by z maloměsta na okraji poklidného světa reálného socialismu znal, leda reprodukce od Hyeronyma Bosche z tehdejší středoškolské učebnice dějepisu a Dalího surrealistické obrázky, co se občas daly naleznout jako sběratelské kartičky v krabičkách žvýkaček z Tuzexu, v něm evokovaly pocit podobný pocitům z onoho červnového rána.

 

„Vchod na Pražské čistý!“ zašeptal kluk s tenisovou čelenkou svírající jeho dlouhé kudrnaté rezavé vlasy, jehož úkolem nejspíše bylo hlídat přístupy do zahrady. Jeho poznámku Jan pochopil, až když na tutéž větu dostal onen hoch odpověď od svalovce:  „Tak co se tu motáš a nestojíš u branky, idiote!“

„Jsem ti jen přišel říct, vole…!“ odsekl kluk a vrátil se k nejbližšímu východu.

Možná stojí za to poznamenat, že účast na tomto panoptiku nebyla bez rizika. Celý podnik byl samozřejmě nelegální, státní mocí býval z času na čas rozehnán a někteří jeho aktéři byli tu a tam pochytáni, zavřeni na necelých dvacet čtyři hodin do cel předběžného zadržení a posléze již doživotně zařazeni do seznamů živlů podrývajících národní hospodářství a socialistickou morálku. Oznámení o takovém zadržení bylo samozřejmě odesláno jak správním orgánům v místě bydliště, které se v té době nazývaly Místními národními výbory, tak i zaměstnavatelům a školám, do nichž podvratní živlové chodívali. Ty opatrnější podniky a fakulty taková individua dokonce mohly propustit ze zaměstnání či vyloučit ze studií. Být vyhozen ze školy kvůli lásce k dívce, co miluje Queeny, zní dnes sice paradoxně, ale tenkrát byl takový paradox součástí „normální“ reality a spousta lidí se nad tímto faktem dokonce ani nepozastavovala. Zmíněné riziko ovšem situaci dodávalo to správné napětí.

„Co čumíš, inženýre!“ obořil se na Jana podrážděný amatérský kulturista se zlatým řetězem na krku.

„Chceš marky nebo šilinky?“

„Chci desky,“ odpověděl nesměle.

Jeho nevrlost se najednou vytratila: „Folk a džez nosí Dylan, ale toho jsem tu dnes neviděl, před týdnem ho sebrali na burze v Petržalce, tak má asi pauzu, metal má Maska, ten v té černé bundě, a popík mladý Ferrari,“ kývnul bradou směrem k chlápkovi v červeném svetru s logem žlutého hřebce na hrudi. „ Až potkáš někoho, kdo chce marky, pošli ho za mnou!

Překvapilo ho, jak rychle najednou zapadl do světa těchto burzovních makléřů, kteří měli evidentně oči všude. Nestihl ani otevřít ústa a Ferrarimu už bylo jasno: „Posílá tě Valoun? Co hledáš?“

„Queeny, Greatests Hits nebo Noc v opeře a možná taky nějaké Beatles.“

„Á staromilec v hlavním, proudu! Novinky nechceš? Mám nové Dire Straits, ale ty nedám pod šest set.“

„Ne, nutně potřebuji ty Queeny!“

„Pojď dozadu k zídce!“ zavelel a instinktivně se ohlédl kolem, aby se ujistil, že je všude klid.

Specifický způsob monitorování terénu byl všem burziánům vlastní. Léty vytříbená schopnost vnímat drobné odchylky od normálního stavu byla součástí přirozené ostražitosti. „Mám to u plotu, kdyby se něco semlelo. Dnes mám divnou předtuchu.“

„On mívá pořád divné předtuchy,“ poznamenal prťavý borec v teplákách nabízející kazety Maxell a TDK, kterého jsme míjeli.

 

Část zdi obklopující zahradu byla asi kdysi pobořená, a tak ji při opravě nahradili plotem z železných kovaných tyčí se špičkou ve tvaru kopí nahoře. Za tímto kovovým šprušlením, vlastně už mimo prostor parku, měl Ferrari připravené tři kufříky o šířce LP desek. Seděl u nich mladší kluk, který kontraband evidentně hlídal a pomáhal mu s vybíráním desek přes mezery zábradlí. „Bezpečnostní opatření, kdyby sem vlítli,“ poznamenal hrdě Ferrari. „Jednou mne už chytli, ale podruhé se nenechám! Brašny jsou na druhé straně a já mám to přelézání nacvičené - než to oběhnou, budu už v trapu! Říkal si Gratests Hits?“

„Jo. Queeny.“

„Mám! Ale jen od Parlephone, za tři kila! Od EMI Records by to bylo dražší!“

Jan do té doby netušil, že by si u nás někdo mohl vybírat desku i podle hudebního vydavatelství, naživo viděl do té doby jen desky z Opusu a Supraphonu.

„Jasně, to bude fajn! Kolik to bude stát, když koupím ještě dvě další?“

„Queeny levněji nedám, ale když koupíš dvě desky, nějaký Beatles ti dám za dvěstěpade.“

„A co osm stovek za všechny tři?“

„Ses zbláznil? Musím si platit nosiče nosičů!“ rozesmál se a kývnul na kluka sedícího u brašen. „Ty seš z vesnice, co?“

„Jo, z Tater!“

„Tak že si to ty, dám ti je za osm! Musíme podporovat šíření kultury v provinciích, že Pinďo? Podej mi, co máme od Beatles, ať si horal vybere!“

Kluk za šprušlením přikývl a zručně vytáhl šest sedm desek z první brašny označené písmeny „A-F“, z čehož Jan usoudil, že Ferrari má zkušenosti s archivačními systémy a že desky jsou v brašnách seřazeny podle abecedního pořadí. Queeni byli jasná volba, ale vyberte si jednu desku Beatles, když držíte v rukou všechna jejich alba z druhé poloviny šedesátých let? Po chvíli váhání a hlazení obalů desek z křídového papíru chtěl říct: „Tak snad Abbey Road…“ Ale než se nadechl, ozval se podivný hvizd a hned po něm také pískání píšťalky a zahrada rozkoší se proměnila na scénu připomínající něco mezi branným cvičením a vybranými obrazy z Ejzensteinových němých filmů o dobývání Zimního paláce. Deset vteřin, co otřáslo zahradou Paláce pionýrů, naplnilo všechny tři vchody muži v policejních uniformách s červenými výložkami a civily v podivných béžových baloňácích, co posléze mezi záhony pelargonií a petúnií honili všechny ty podivně vyhlížející figurky, včetně paní v šedém krimplenovém kostýmku. Pouze tři metaři v oranžových vestách zůstali nehybně stát opření o svá košťata, hrábě a popelnice na dvoukolácích. Ferrari mu vytrhl z rukou desky, přehodil je přes mezeru mezi tyčemi a opravdu obratně vyšplhal na kovové oplocení. Janovi ovšem v podpaží zůstala obě alba Queenů a Abbey road.

„Prostrč to přes ty šprušle!“ volal na něj, když doskočil do trávy na druhé straně plotu.

Jan ho nechtěl připravit o jeho poklady, ale ohromen situací zůstal stát jako zkoprnělý, zatímco Pinďa rychle balil brašny a paní v kostýmku opodál mlátila muže v baloňáku rozkládacím deštníkem!

„No tak dělej, idiote!“ křičel s nataženou rukou na něj Ferrari, ale když uviděl esenbáka prodírajícího se živým plotem, zaklel a se slovy „Ser na to, Pinďo, padáme!“ popadl jednu z brašen a vyrazil směrem k tehdejšímu náměstí Klementa Gottwalda, kde ovšem už čekaly dva žlutobílé žigulíky s blikajícími majáky a několik příslušníků v zelených kamizolkách. Janova reakce byla opožděná, ale o to energičtější. Prostrčil desky přes šprušlení a navzdory těsným tesilkám, jejichž švy hlasitě zapraskaly, a polobotkám, ve kterých se klouzalo i na rovné suché silnici, vyskočil na kovovou tyč. Měl velké štěstí, že v dětství hodně lezl po stromech a taky že v osnovách tehdejší výuky tělesné výchovy na základních i středních školách měl své pevné místo šplh po tyči, který v dané situaci konečně nalezl své praktické uplatnění. Policajt, co se prodral džunglí okrasných keřů, ho sice stihl plácnout přes podpatek svým obuškem, ale chytnout ho za nohu se mu nepovedlo.

 

Ani sám nevěděl, jak se mu to bez předchozího cíleného tréninku povedlo, ale octnul se na bezpečnější straně plotu. V uších mu zněl jen dozvuk bundy trhající se o špičatý konec jedné z tyčí, a zrovna když dopadl do trávy, ve které ještě pořád bylo cítit vlhkost ranní rosy, setkal se jeho pohled s pohledem muže v zelené uniformě.

„Ahoj Miloši!“ vypadlo z Jana, když za mřížemi pod hnědým plastovým kšiltem policejní čepice poznal povědomou tvář kluka z jejich vesnice, co po základní škole odešel studovat na policejní přípravku.

„Do prdele Honzo, co tu děláš!?“

„No, potřeboval jsem nutně Queeny…“ přiznal se s pohledem na LP desky pohozené v trávě. Klečeli naproti sobě, mezi nimi byly bytelné mříže a Jan si vzpomněl, jak si kdysi hráli na indiány na pískovišti vesnické školky. Pak bylo chvíli mezi nimi ticho, co nepřehlušil ani křik a pískot z bojiště, na které se změnila přilehlá zahrada.

„Seber si to a vypadni!“ procedil přes zuby Miloš. „A neutíkej přes náměstí! Projdi Jozefskou! Kdyby k tobě přistoupil pán v baloňáku, řekni heslo „ptáček. Jsme tady z několika okrsků, nikdo nikoho nezná!“

„Dík!“ řekl Jan, protože ho nenapadalo, co jiného by měl v takové situaci říct, a rychle sebral desky.

„Počkej! Pojď blíž!“ zakřičel na něj mladý policajt, ohlížeje se kolem.

Nechápal, ale nějak z vděčnosti nebo možná ze slušnosti přistoupil k plotu.

„No otoč se!“

„Proč?“

„Otoč se, do prdele!“

Poslechl ho. Miloš natáhl ruku přes zábradlí, chytnul ho za cár natržené letní bundičky a vší silou škubnul, až Jan málem znovu upadl na zem.

„Co děláš, vole?!“

„Corpus delicti, aby mi věřili!“ dodal, drže v ruce vytržený kus látky i s kapsou na zip. „Nechals v kapse občanku vole!“ šeptnul přes plot a hodil mu tu červenou knížečku s vlisovaným státním znakem na obálce:: „A teď mazej!“

„Miloši!?“ zastavil se přesto, že v křoví bylo slyšet lomoz způsobený prodírajícími se posilami.

„No co ještě!“

„Která je Jozefská?“

„Ta napravo, kurva!“

Chtěl mu říct, že má u něj tolik panáků, kolik si jen bude přát, až se znovu potkají, ale z křoví se zrovna vynořila další zelená uniforma, a tak raději beze slova prásknul do bot, jak jen to v polobotkách šlo!

Za zády slyšel jen Milošův hlas, jak hlasitě křičí: „Utekl mi hajzl! Ale urval jsem mu kus bundy!“

A jiný, úplně neznámý hlas volající: „Vždyť my tě dostaneme, ty svině jedna šmelinářská! Stejně nikam neutečeš!“

 

Jan dle Milošovy rady zahnul do ulice vpravo. Ujistil se, že na červené tabulce bylo napsáno jméno ulice Jozefská. Jen chvíli poté, co se mu povedlo desky narvat do baťohu, zjevil se na rohu asi čtyřicetiletý vysoký muž ve stejné „slušňácké“ bundě, jako byla ta jeho, v doprovodu pána s červenou páskou Pomocné stráže VB.

„Ptáček!“ vyhrklo z něj, když se k němu přiblížili, přestože mu srdce bilo až v krku.

„Já vím, mladej!“ odpověděl dlouhán, „taky sis mohl vzít na tajňačku rifle, a ne tesilky. V tomhle by tě každý vekslák obešel hodně zdaleka! Co vás to v té škole učí! Ale ten baťoh je dobrý, to ti chválím, ten by ti ti deskaři mohli sežrat!“

„Koukám, že ti nějaká mánička utrhla kus bundy!“ přidal se pan pomocný strážný.

„A jó!“ hrál Jan překvapeného, „s jedním jsem se porval, ale utekl mi!“ dodal duchaplně Jan a po trochu nepřesvědčivé pauze doplnil emotivní: „Svině jedna šmelinářská!“

Roztřesený hlas oba pánové naštěstí nejspíše připočetli na vrub adrenalinového vzrušení z první opravdové akce domnělého esenbáckého eléva a rozesmáli se: „Alespoň vidíš, co jsou ti hajzlové zač! Žádný strach, dostaneme je! Na náměstí máme dva antony...“ poplácal Jana „tajňák“. „No běž na shromaždiště a převlíkni si tam uniformu, ať tu neběháš jako vandrák!“

„Abychom tě omylem nesebrali!“ rozesmál se dobrosrdečným smíchem pán pomocník.

„No, to by teda byl fór!“ pokusil se Jan zažertovat a rychlým krokem se vydal co možná nejdál od inkriminovaného místa.

Když míjel roh ulice, zastoupili Janovi cestu ještě dva uniformovaní esenbáci, ale než se mu roztřásla kolena, ozval se za jeho zády hlas bodrého muže s páskou: „Ten je náš, kluci!“

Oba příslušníci mu zasalutovali a Jan jim z bezradnosti zasalutoval taky.

„V civilu se nesalutuje, vole!“ křičel za ním starší „kolega“.

„Jo… jo... síla zvyku,“ zašeptal rozechvělým hlasem, aniž by věděl, jestli to říká jim, nebo jen tak pro sebe.

 

Dělalo mu veliký problém jít v klidu a pomalu dolů ulicí, protože adrenalin, bijící srdce a strach ho pobízel k útěku. Párkrát svou chůzi zrychlil, ale vzápětí mu rozum velel zpomalit, tahle podivná změna rytmu musela působit podivně, tak podivně, že se za ním pár kolemjdoucích dokonce poohlédlo, naštěstí se po něm neohlíželi hlídkující esenbáci. Jakmile jim zmizel z dohledu, rozeběhl se a polobotky nepolobotky vyrazil vpřed jako Carl Lewis, co v té době vyhrával všechna mistrovství světa v bězích na všechny druhy krátkých a středních tratí. Do mírného klusu přešel snad až po kilometru a pak ještě dlouhou dobu šel, neznámo kudy, neznámo kam, dokud se vše v něm neuklidnilo a srdce se nevrátilo k normálnímu rytmu.

 

Až když si sedl na lavičku před zimním stadionem, došlo mu, kolik štěstí si dnes ráno vybral. Taky mu došlo, že vlastně nechtěně okradl hudebního burziána o tři desky. Své svědomí utišoval tím, že by mu je stejně vzali strůjci zátahu a že by mu v konečném důsledku možná ještě přitížily. Slíbil si tenkrát, že mu alespoň za ně zaplatí, potká-li ho na některé z burz v budoucnu, až už bude v tomto městě studovat, ale už tenkrát nejspíše tušil, že svůj vnitřní slib nebude mít šanci splnit. Zbyly mu taky všechny peníze - jen část z nich musel na druhý den obětovat na zakoupení nové bundy, stejné, aby to rodiče nepoznali. Naštěstí se v těch dobách konfekční zboží tak často neměnilo. Celková bilance ovšem byla kladná. V její plusech se nacházely obě vytoužené desky Queenů a slavné album od Beatles, vše naštěstí nepoškozené.

 

Kromě desek mu zbyla také jeho láska a představa dlouhého večera, v němž zúročí svůj nedostižný kapitál. Celou cestou vlakem se v něm bily zbytky strachu a představa nadějné budoucnosti, které se už nemohl dočkat. Doprovodné podkresové hudby měl dost, věděl, že celý příští týden budou jeho rodiče na dovolené, a když se v pondělí ráno dověděl, že Mirčin otec, co ji vždy úzkostně hlídal a kontroloval, bude od středy do pátku na služební cestě, nabyl pocitu, že jeho plán už nemůže nic zhatit, že si ji získá, že s ní stráví noc a že se s ní časem ožení a tak dále. Domluvili se na čtvrteční odpoledne.

 

V ten den uklízel už od rána. Pak připravil vše na hudební produkci, včetně červené a modré žárovky, které našrouboval do objímek nočních lamp jako lichou náhradu tenkrát populární „světelné hudby“. Posléze koupil polárkový dort a lahev červeného vína a udělal spoustu obložených chlebíčků se šunkou a vajíčkem. Na stolek u gramofonu položil všechna tři alba, zkontroloval, jestli má v kapse krabičku kondomů, a netrpělivě čekal, až Mirka konečně vystoupí z autobusu MHD. Zastávku, která byla vzdálena asi čtyři sta metrů, sledoval téměř hodinu mysliveckým dalekohledem z okna ložnice. Ve čtyři odpoledne se objevila na schůdcích červeného autobusu značky Karosa, v bílých teniskách, riflové sukýnce, s džínovou bundičkou přehozenou přes rameno… Přesně taková, o jaké už dávno snil, šla po asfaltovém chodníku svou osmnáctiletou chůzí směrem k budoucnosti a k němu. Jan jí vyběhl vstříc. Nedbal na to, jestli ho někdo uvidí, nebo ne, nedbal vlastně na nic, protože už několik minut byl opravdu šťastný. Sedla si na levou stranu pohovky, tam, kde sedávala v jeho představách. Svými dlouhými štíhlými prsty, jaké mívají dívky hrající na piano, si prohlížela obaly vzácných alb a usmívala se svým nejhezčím úsměvem. Povídali si, jen teď po letech si Jan už nevzpomene o čem, snad o tom, co už spolu zažili, snad o létě, které přicházelo, možná o plánech na dlouhé prázdniny, ve kterých zatím on nefiguroval. Byla uvolněná, přímá, bezstarostná, nejspíše proto, že situaci nepřikládala takovou důležitost, jako měla v Janových očích, mysli a snech.

 

U Jana bylo vše jinak. Přes veškerý klid, který poklidné červnové odpoledne nabízelo, mu srdce bilo víc než před maturitou, víc než před přijímačkami na vysokou školu, víc, něž když před pár dny přelézal plot botanické zahrady. Zdálo se mu, že je neobratný, když nabízí chlebíčky, že neohrabaně nalévá víno do pečlivě vyleštěných skleniček. Třásla se mu ruka, když přikládal přenosku s diamantovým hrotem na okraj vinylové desky, marně si říkaje, že vlastně o nic nejde, že je mu dobře a že je čas na opravdové, dospělácké štěstí. Jenže v jeho nitru šlo o hodně - o nejvíc, o co mu kdy v životě šlo, o všechny sny, o celou budoucnost. Pořád doufal, že mu trochu pomohou Queeni. Dlužili mu to, vždyť kvůli nim svedl boj hodný Jamese Bonda. Než po několika zapraskáních zazněla Bohemian Rhapsody, zopakoval si v hlavě, co udělá při „Don't Stop Me Now“, při „Save Me“, při „Crazy Little Thing Called Love“ a u „Somebody to Love“… Jenže hned na začátku si přisedl příliš blízko, tak blízko, že viděl sotva viditelnou bledě hnědou pihu na krku pod pravým ušním boltcem, že viděl ve výstřihu její blůzky místo, ve kterém se její poprsí ztrácí v krajkovém lemu bílé podprsenky, tak blízko, že si toho nemohla nevšimnout, dokonce tak blízko, že nemohla nezareagovat, a tak tedy zareagovala. Ladně, ale dost rasantně si odsedla na úplný kraj pohovky zrovna ve chvíli, kdy se z vysněné a draze vykoupené desky ozvala skladba „You're My Best Friend“, která byla bohužel v pořadí před všemi těmi písněmi o lásce…

 

Pozdě večer ji doprovodil domů, tak jako ji doprovázel už stokrát. U branky jejich přízemního domečku ji podaroval onou deskou Queenů. Věděl, že ten dar už nic nezvrátí, věděl, že si to možná bude ve slabých chvilkách sobecky trochu vyčítat, ale chtěl, aby si ho pamatovala jako velkorysého, srdečného „best friend“… S rozpaky ji přijala. Až teď úplně pochopila, že jeho vztah k ní možná nebyl jen a pouze přátelský, ale v té chvíli už s tím nešlo nic dělat.

 

Osmdesátá léta odezněla, po nich i devadesátá a pominulo se i minulé tisíciletí. Velké hity přestaly být nedostatkovým zbožím, dostaly se na kompaktní disky, posléze do každodenního repertoáru rádií, a nakonec si je kdokoli kdykoli mohl jen tak přehrát přímo z internetu. Tehdejší gymnazisté ukončili své školy a časem opravdu dospěli, prožili své životy, co se nepodobaly jejich představám, přesto, že mnohé sny se jim vyplnily a vedle nich se objevily zas sny úplně jiné, takové, o kterých nemohli mít ve svém mládí ani zdání. Jan také prošel svým životem. Nebyl to život neúspěšný, ale ani nijak výjimečný. Dovedl ho ke spokojenosti se sebou i se světem, ve kterém ho mohl prožít. Zapomněl v něm na nedělní burzy, na policejní auta se žlutobílými pruhy, na absurdnosti všedních dnů, co se v oněch dobách zdály být normálními, i na milou trapnost prvních pokusů o lásku. Krásná Mirka ještě nějakou dobu po onom červnovém večeru vstupovala do jeho snů, než ji nahradila jiná dívka a pak další a další a ta, ze které se stala jeho žena, a o něco později jeho bývalá žena.

 

O třicet let později se Jan, tentokráte už jako padesátiletý muž, zas octnul ve svém rodném městě. Přišlo mu jako dobrý nápad podívat se na místa, na kterých kdysi snil o tom, co už pominulo. Zastavil se v domě svých rodičů, kteří se přesunuli do bytu ve městě. Dům se měl prodávat, a tak si z něj odnesl těch pár věci z dětství a mládí, které ještě stály za vzpomínku. Nakonec se vše důležité vešlo do jedné krabice od banánů, tak jako se mnoho let prožitého času obvykle vejde do několika krátkých vzpomínek na vybrané a dost nepodstatné detaily. Ona krabice mu ovšem navodila příjemnou nostalgickou náladu, plnou pokoje a smíření, se kterou se vydal na bezcílnou procházku po místech, co kdysi míjel denně a co se tolik změnila.

 

Bylo pozdní červnové odpoledne. Na náměstí v domě, kde kdysi bývala prodejna desek a hudebnin, byla příjemná kavárna s teráskou vysunutou do ulice. Objednal si kafe, zapálil cigaretu a jen tak se díval, jak teče kolem úplně jiný život než ten, co tu tekl za jeho gymnaziálních let. Na sloupech se místo plakátů s rudou hvězdou připomínajících různá kulatá výročí skvěly reklamy na spodní prádlo, letní zájezdy a koncerty, kolem něj chodili úplně jiní lidé, než jaké na ulicích vídal tenkrát, všichni trochu spěchali a hleděli na displeje svých tabletů a telefonů. Než však stihl vypít první doušek své kávy, setkal se jeho pohled s pomněnkovýma očima, na které už téměř zapomněl. „Honzo?“ ozval se trochu zastřenější, ale pořád zvonivý hlas paní v lehkém světlém kostýmku. Někdy se stává, že se okolnosti podivně sejdou a stejná místa přitáhnou k sobě po letech stejné lidi. Jan to už dávno nepovažoval za zázrak ani za osud, jen za přirozenou souhru náhod, kterých je tento svět plný, což ovšem nikterak nesnižuje jejich krásu. Měl je rád.

„Ahoj Mirko! To jsem rád, že tě po létech vidím!“ vstal Jan z proutěné židle a objal ji tak, jak se neodvážil možná za celé čtyři roky v dobách, kdy se vídali téměř denně. Sálalo z ní příjemné teplo, jaké z žen při objetí sálá, přes košili ucítil měkká, pořád pružná ňadra a taky jemnou neznámou vůni, tak vzdálenou od tuzexového Fly Away socialistických dob. Přisedla si k němu do kavárny a chvíli se na sebe dívali a poznávali ve svých současných podobách. Mirka se moc nezměnila, jen přirozeně, ale milostivě zestárla. Zůstala pořád štíhlou, na svůj věk i krásnou a její úsměv vytvářel na její tváři stejný dolíček, obklopený ovšem jemnými vráskami. Další dvě dobrosrdečné vrásky se jí při tom úsměvu dělaly u vnějších koutků očí, které měla pořád jasné a pomněnkově modré. Už dávno si všiml, že mu ji každá z jeho lásek tak trochu připomínala, a teď si uvědomil, že mu připomíná zas všechny jeho bývalé lásky.

„Viděla jsem tě před nedávnem v televizi a před pár měsíci jsem potkala tvou mámu u nás na interně před ambulancí, prý se máš dobře,“ začala konverzaci přirozeně, jako by nebylo mezi jejich posledním setkáním a dneškem už téměř třicet let.

„Jo, nemohu si stěžovat. Děláš v nemocnici?“

„Ano, už čtvrt století! To je doba, co?“

„Ale vůbec ses nezměnila, vypadáš pořád překrásně!“ řekl Jan a byl rád, že nemusí jen zdvořile lhát. Vypadala překrásně… Tedy vypadala jako překrásná, pěstěná a zachovalá padesátnice, které by její věk nikdo nehádal, ale přesto by ho nemohl netušit.

„Děkuji, to vždy potěší. Ty taky.“

„Já jsem viditelně o třicet let starší, o třicet let těžší a deset let rozvedený.“

„Já už jsem taky rozvedená - budou to už dva roky.“

„No vidíš, kdyby nám to tenkrát vyšlo, mohli jsme být už společně rozvedení!“ zasmál se trochu sarkasticky, ale dobromyslně Jan.

 

Proseděli spolu celé odpoledne, až do večera, ani jeden z nich to neplánoval a ani jeden z nich se tomu nebránil. Odvyprávěli si své podobné, v podstatě šťastné, nebo alespoň spokojené životy a měli pocit, že je jim tak dobře a příjemně, jako když jim bylo osmnáct. Jen Mirce už nedělalo problémy přisednout si blíž, když mu v mobilu ukazovala fotky jejích už dospělých synů, a Jan se nezachvěl, když se jejich ruce náhodou dotkly jedna druhé. Večer ji zas doprovázel. K jinému domečku, jinou cestou, v jiném století, ale s podobným pocitem, na který se nezapomíná.

„Nechceš jít na chvíli dovnitř?“ zeptala se, „oba kluci jsou v Praze a já jsem už svobodná dáma.“ Rozesmála se, když měla pocit, že Jan na chvíli zaváhal. Jan neváhal, jen zrovna uvažoval nad tím, jestli to pozvání čekal, nebo ne. „Rád, nebudu-li obtěžovat…“

„Ale prosím tě! Vždyť se známe už od patnácti…“

„Jo, my už jsme vlastně staří přátelé!“ dodal a šel.

 

Když vstoupili do předsíně, když se zabouchly vchodové dveře, když venku zhaslo světlo řízené automatickým senzorem, neodolali okamžiku, objali se a vlastně prvně v životě se doopravdy políbili. Při líbání viděl zblízka její pihu pod pravým ušním boltcem - bylo to taky to jediné, co z ní bylo v dané situaci dohlédnutelné. Od posledního detailního pohledu před třiceti lety se poněkud změnila. Byla vystouplejší, členitější, její okraje nebyly rovné a i barevnost se v jednotlivých částech měnila od odstínu bílé kávy až po odstín mléčné čokolády.

 

Po polibku od sebe poodstoupili, drželi se pořád za ruce a dívali se jeden na druhého dlouho a beze slov. Mirka nejspíše na chvíli podlehla pocitu pozdního zamilování se nebo k ní po letech doplula všechna ta energie a péče, kterou ji kdysi zahrnoval. Se zábleskem zamilování vstoupila do ní duše malé holčičky. Tak nějak celá zjihla, svaly ve tváři se jí povolily, což jen zvýraznilo vrásky, její úsměvy se změnily v culení, a hlavně začala se na něj dívat těma obrovskýma, oddanýma kravskýma očima, jakými se na své zbožňované milé dívají zamilované ženy, ať je jim šestnáct, nebo šedesát. Kdyby se tak byla dívala na něj těma samýma očima tenkrát, před třiceti lety, nazval by je očima laní a jistě by ji držel za ruku hrdě a upřímně, ale dnes... Dnes se v něm nedělo téměř nic.

 

Jak tam Jan stál, představil si, že se na sebe dívá třetíma očima, odněkud zvnějšku. Obraz postaršího pána se zřetelnou pleší, s mírnou nadváhou, kterou neukryje ani volné ležérní sako, co se drží za ruce s krásnou dámou, která by už ovšem mohla hrát v reklamě na kosmetické přípravky proti vráskám a analgetika proti bolesti zad a kloubů, mu nějak nešel vymazat z mysli ani poté, co se o něco méně vášnivě políbili podruhé, zvláště když onen obraz uviděl nejen ve své představě, ale i v odrazu velké skleněné okenní tabule, co tvořila jednu stěnu předsíně. V tom zrcadlení se muž, kterým byl, ani na chvíli neproměnil v onoho kluka v tesilových kalhotách, co je ochoten kvůli své lásce sednout na vlak a putovat přes sedmero hor a sedmero řek, navzdory bouřím, drakům a jiným nesnázím pro jednu černou desku, a z ní se ani na vteřinu nestala ta milá dívka v bílých teniskách, co se ráda směje a přivírá oči, když hrají Queeni Bohemian Rhapsody. Najednou si přišel nějak nepatřičný a trapný vedle padesátileté dámy, se kterou už by měli ve svém věku posedávat doma u televize a která stírala z jeho vzpomínek a snů všechny ty dávné obrazy krásné, vytoužené a tak dlouho milované spolužačky. Najednou mu nestačil ten přítomný okamžik. Chyběla mu ta společná léta, co nikdy neprožili, chyběly mu tisíce zdánlivě nudných večerů, večeří a nedělních obědů, stovky milování, hádek, nedorozumění a smíření, která oba absolvovali s někým jiným.

 

Když od sebe podruhé poodstoupili, pochopili to oba. Nejen, že se nedá dvakrát vstoupit do stejné řeky, ono nejde dvakrát ve stejné řece ani omočit prst. Mirka něžně a pomalu pustila jeho ruku a on ji pohladil po vlasech.

„Půjdu. Dobrou noc… má milá, nedostižná Mirko.“

„Jo, bude to tak lepší, ty můj navždy best friend.“

Jak šel po ulici směrem k hotelu, měl pocit, že dívenka v bílých teniskách šla pořád s ním, zatímco ta paní, kterou kdysi bývávala, si ve svém domečku udělala ještě slabou kávu a pustila si na dobrou noc jednu starou, obehranou vinylovou desku.

 

 

KONEC