HERAKLEITOVA ČEKÁRNA
(PANTA REI?)
O půlnoci zas zemřel jeden včerejšek.
Včerejškům se to stává denně,
bývají neúprosně přesné,
umějí odejít, když přijde jejich čas,
nevracejí se z půl cesty,
ani kvůli zapomenutým deštníkům a klíčům
a neumějí lhát.
Včerejškům, těm už je vše jasné:
Když se po nich ohlédneme,
byť ledabyle,
byť přes rameno,
byť jenom úkradkem,
přes odraz v zrcadle,
či jen přes sluneční brýle
spatříme jejich dnešní stíny,
které nám ochotně a jistě sdělí,
čím už se nikdy nestaneme,
co nás už nikdy nepotká
a co všechno si jejich opravdoví vlastníci,
o svých pravidelných půlnocích
sbalili do svých plastových pytlíků,
lodních kufrů,
a nákupních tašek,
a odnesli sebou,
vstříc milosrdným nenávratnům
a jiným koncům,
jimiž končívají i naše nekonečna.
Dnešek je na pochodu.
U dnešků je to zcela běžné,
prý za to nemohou.
Nemají o sebe strach,
vědí, že dojdou:
Už od časného rána
si balí svá půlnoční zavazadélka
a plní je tretkami z našich
odpadkových košů,
zapomenutých snů
a skomírajících přání,
v poledne si s námi dají kafe,
poplácají nás po rameni,
pohladí po vlasech...
Pak přehodí ruksaček přes rameno
a půjdou zas svou cestou.
A co my?
Nás nechají těm našim zítřkům.
Na věky našich věků.
Amen.
HERAKLEITOVA ČAKÁREŇ
Už zas zomrel jeden včerajšok.
Pekne o polnoci tak ako sa patrí.
Odmerali sme mu to našimi presnými hodinkami,
na sekundu presne
a bolo po ňom!
Žiadna resuscitácia,
žiadny pokus o opravu,
však včerajškom sa to stáva denne,
zvykli si odchádzať,
neprešľapovať pred prahom,
zbaliť si, čo deň dal,
odniesť to zo sebou
a nevracať sa späť.
Včerajškom je všetko jasné:
Čo bolo, bolo,
amen!
Len my sa občas obzrieme,
opatrne, cez rameno,
či cez odraz v zrkadle,
aby sme uvideli
ich dnešné tiene,
čo nám ochotne a radi ukážu,
čím už sa nikdy nestaneme,
čo nás už nikdy nestretne
a čo všetko odtiahlo
do hlbín milosrdného nekonečna bez pamäti,
kde koniec koncov raz skončíme i my.
Dnešok je na pochode,
dnešky už sú raz také,
pochodujú.
Vraj za to nemôžu.
Občas ich na chvíľu vyvedieme z rytmu
rannou kávou,
pohľadom na oblaky,
západom slnka,
alebo objatím,
ale vždy to dohonia.
Vedia, že dôjdu:
Už od rána si balia svoje polnočné batôžteky,
plnia ich farbami, vôňami, snami a túžbami,
kým za nimi zapnú zips,
zaviažu šnúrku na mašličku
a odídu svojou cestou.
Navždy a naveky.
A čo my?
Nás nechajú našim zajtrajškom,
na veky našich vekov,
Tak veru.