POSLEDNÍ
Už odlétám,
už mi trochu rostou křídla
a vysoké věže kostelů,
s jejich zvony,
a hřbitovy,
obehnanými kamennými zdmi,
zůstaly dolu,
tak daleko,
tak malé,
tak barevné,
jakoby to ani nebylo doopravdy.
Nechávám vám tu slunce
i příští jaro
a řeku, ve které tečou zrcadla
a vzduch, co se rád převléká za vítr
a odpolední stín pod starou jabloní
a chuť medu,
co se skrývá v kremrolích,
hned za chutí nedělní kávy.
Taky vám tu nechám tuto báseň,
opravdu poslední.
Dám si v ní pozor na pravopis,
protože na opravy chyb,
už nebude čas,
už nebudu mít ruce,
až narostou mi křídla,
už nebudu mít prsty,
jenom peří,
už nebudu mít dost písmen,
už nebudu,
až nebudu.
Už odlétám,
už ubývá mi slov.
Do jednoho dnešního,
včerejších vejde se mi deset
a zítřek bude možná pouze o tečce,
o té, za kterou se píše mezera
a za mezerou,
tam už je jiná věta,
úplně jiný příběh,
úplně jiný svět,
nebo tak něco,
nebo taky nic,
nebo amen,
nebo kámen?
Nebo pouze smrt?
POSLEDNÁ
Odlietam.
Už mi trochu rastú krídla
a vysoké veže kostolov,
s ich zvonmi
a cintorínmi,
ukrytými za kamennými múrmi,
zostali tam dole,
tak ďaleko,
také malé,
také malebné,
akoby ani neboli skutočné.
Nechávam vám tu slnko
a budúcu jar
a rieku, plnú tečúcich zrkadiel
a vzduch, čo sa rád prezlieka za vánok,
popoludňajší tieň chatrného slnečníka,
chuť medu,
čo sa skrýva vo sviatočných koláčoch,
hneď za chuťou vanilkového cukru a nedeľnej kávy.
A ešte vám tu nechám túto báseň,
naozaj už poslednú.
Dám si v nej pozor na pravopis,
pretože na opravy chýb,
už nebude čas,
už nebudem mať ruky,
keď narastú mi krídla,
už nebudem mať prsty,
len perie,
už nebudem mať dosť hlások,
už nebudem,
keď nebudem.
Dnes ešte trochu som.
Už odlietam,
aj slová mi dochádzajú.
V jednom z dnešného rána,
včerajších bolo desať
a zajtra už možno príde iba bodka.
Tá za ktorou sa v knihách píše medzera.
Za medzerou
amen, kameň, nebo, peklo, smrť.
Čáry- máry
už som fuč!