HOREČKA STŘEDEČNÍ NOCI
aneb město kde chcípl policejní pes
Stenografický přepis snu ze 6.5.2020
Andrea odešla na fotbalový zápas. Vzala si šálu v barvách jednoho nejmenovaného fotbalového klubu a do baťůžku si zabalila i sprejové barvy a příruční brokovnici s upilovanou hlavní.
„Možná jsem ti o své minulosti neřekla všechno,“ poznamenala, když si ke krabici brokových nábojů přibalovala i igelitový pytel plný kuřecích křídel a vnitřností, „to mám pro policejní psy, někdy se po zápase zdržíme a v takových případech psi bývají dotěrní! V Německu, to bývá horší, jejich ovčáci jsou zmlsaní, ale těm českým jezevčíkům stačí výsek z Tesca.“
Díval jsem se na ni dost překvapeně. „Si říkal, že tebe fotbal nebaví a ani bych tě tam s sebou nebrala, to není nic pro muže jako jsi ty!“ dodala.
Byla něžná a krásná, navenek nic nenapovídalo tomu, že by se kdy mohla potulovat po ulici s takovým třeskutým obsahem svého baťohu, „neboj se, nejdu na fotbal poprvé! Nebudu se prát, to nechávám hochům, já jen střílím ze zálohy a matu stopy opepřenými kuřecími vnitřnostmi… Vždyť víš, že já jím jen kuřecí prsa a než jsem potkala tebe, neměla jsem kam dávat ta křídla a hřbety, tak jsem si našla fotbal.“
Znělo to logicky, dokonce to korelovalo i s jejím funkčním maskovacím outfitem přerostlé Pipi dlouhé punčochy, ke kterému si přidávala chrániče kolen a loktů ze sady náležící ke kolečkovým bruslím.
„Nemám jít s tebou?“
„Dnes ne! Možná až tě vytrénuji, ale dnes bys trochu překážel a já bych o tebe bála a nedokázala se uvolnit. Nevadí?“
„Nevadí, ale takhle se o tebe budu bát já.“
„O mne? Neboj, já si s žádným z těch kluků nezačnu, to nejsou hoši pro mne, jen jednou za čas potřebuji vyventilovat a provětrat svou brokovnici! Uvař třeba polívku, až se v noci vrátím budu mít hlad… a nejen hlad!“ dodala svým smyslným hlasem a olízla si horní ret.
Najednou mi začalo dávat smysl, proč se Andrea vždy po návratu z fotbalu se mnou pokaždé tak náruživě a živelně milovala. Vždy jsem se těšil na sexuálně nepřekonatelné středy. Vzrušení, kterým ji nabíjel fotbal a neformální záležitosti s ním spojené bylo opojné!
Mázla si dvěma prsty černé pruhy na obě tváře, políbila mne a vyrazila.
Být ve snu sám, byl vždy můj sen. Nezdává se mi o tom často, a tak jsem doufal, že si čekání na náruživou středeční noc patřičně užiji, ale sen je sen, tomu neporučíš. Chtěl jsem si ve snu pročíst, Sto roků samoty, protože v reálu jsem je četl už dávno a toužil jsem zjistit, jestli se budou líbit i mému snovému já, ale než jsem otevřel knížku, ozvalo se klepání na dveře.
Za dveřmi stál muž v dlouhém hnědém plášti s fajfkou a velikou lupou v kapse. V rukou držel stužku, která mi byla povědomá. Vypadala přesně tak, jako stužka, kterou jsem převazoval vánoční dárečky pro Andreu a kterou si ona z lásky ke mně dávala do vlasů, vždy, když vyrážela na fotbal. Uvědomil jsem si, že dnes ne, protože se při minulém zápase, ve středu před dvěma týdny vrátila bez ní. „Vyměnila jsem ji za tuto placku“ říkala mi tenkrát, když přede mne položila policejní odznak číslo 604 444 vytržený z nějaké košile i s kusem látky.
Muž si mne proměřil svým úlisným, vlhkým pohledem, přivoněl ke stužce, pak přivoněl ke mně a vychrlil, „Jsem poručík Hanuš, služební číslo 604444, mohu se vás na něco zeptat?“
„A můžete mi ukázat váš služební odznak?“ zeptal jsem se s pocitem, že mám nad ním převahu.
„Odznaky neukazujeme!“ odsekl, „ale mám průkaz! Baf!“ Začal prohledávat všechny své kapsy a po chvíli beznadějného hledání se uklonil a poníženě pokračoval, „a nemohl bych se zeptat něco soukromě? Mohu dál?“ tlačil se do předsíně. Neměl jsem chuť rvát se s ním, tak jsem ho vpustil. Nebál jsem se – policejní odznak jsme spolu s Andreou už zakopali na zahradě, spolu se závojnatkou, co nám uhynula minulý týden.
Vypadal jako člověk, ale po bytě se pohyboval jako pes. Všechno očichával, proběhl kuchyní, obývákem, v ložnici vyskočil na topení, aby se podíval z okna na zahradu. Měl jsem pocit, že u toho pod dlouhým pláštěm vrtí ocasem a taky trochu slintá. Pak vběhl do záchodu, kde se nejspíše vyčůral.
„Spláchl jsem!“ prohlásil až vyšel z toalety ven, „Nebylo to slyšet, ale spláchl jsem! Tajně! My děláme všechno tajně! Jsme na to školení!“ řekl vážným hlasem a zavrčel, „Na mnohé jsme školení, víte? Umíme se takhle soustředěně zadívat na člověka,“ přimhouřil oči „a hned víme, jestli má rád zvířátka! Odpovězte, ale bez přemýšlení, máte rád zvířátka!?“
Otázka mne trochu překvapila. Zdála se mi být absurdní, tak jsem raději mlčel.
„Vy nemáte rád zvířátka, že?!“
„Co je to za otázku?“
„To je náhodou výborná otázka! Jsme na to školení! A hned vám i ukážu, kam tím mířím, abyste viděl, jak dobře jsme školení!" udělal krátkou pauzu zadíval se mi do očí a pak rázným hlasem vyštěkl: "Máte rád kuřata?“
"Jasně že mám!"
"I křídla?"
"Já i křídla, ale Andrea, má milá, jí jenom prsa, tak se většinou přizpůsobím."
"Dokaž to a ukaž!" jal se otvírat lednici ve které bylo několik balení porcovaných kuřecích prs.
"A co vnitřnosti?" olízl se a přešel k tykání, "máš rád vnitřnosti? Kde jsou vnitřnosti? Žaludky, srdíčka, jatýrka, kde jsou vnitřnosti k těm prsům, každé prso má své vnitřnosti!" rozohnil se vyhazujíc z lednice její obsah, pak se ovšem zarazil, pročísnul si vlasy a omluvně, provinilým tónem dodal, pečlivě skládajíc potraviny zpátky do lednice, "Omlouvám se, jsem bez té známky takový nesvůj, když vidím kuřata, nemohu se ovládnout."
"Vím, jste na to školeni."
"No právě! Máme na to kouče! Mentálního! My jsme tak školeni! Nedá nám to, musíme jít k jádru věci, ke kořenům, k podstatě, tah na branku! rozumíš?"
"Moc ne, já nejsem školený."
" A co tah na branku? Co fotbal, chodíváš na fotbal?"
"Ani ne, mne to moc nebaví..."
"Jen nepovídej!" přimáčkl mne najednou ke zdi, "Kouč povídal, že každého normálního muže fotbal baví! Je to takové rudimentální, bazální, archetypální, bipolární, neodolatelné, jedna strana druhá strana, ty se s jednou identifikuješ a je ti pak dobře! Identifikuješ se?" držel mne pořád za límec.
"No identifikuji! ...asi."
"No vidíš! A pak že nebaví!" odstrčil mne, "Kouči nelžou!!! Rozumíš?"
"Co středa? Máš rád středy?" dostával se rozjetý Hanuš do rauše.
"Musím se přiznat, že z jistého důvodu ano."
"Musíš se přiznat! To je to správné slovo! Tam směrujeme! Jak by řekl kouč. Co středa před dvěma týdny? Čtrnáctého?"
"Před dvěma týdny? Co já vím, co bylo před dvěma týdny?"
"No já ti to připomenu! Řeknu jen jedno slovo a to tě položí na lopatky! Letná!" Znovu se na mne zadíval těma svýma psíma očima, "Nepolil tě pot?"
"Ani ne, mám na Letnou jen takové příjemné vzpomínky, potkal jsem tam svou Andreu."
"Nejen nějakou Andreu! Já ti řeknu, koho si tam potkal!" vyskočil na stůl a začal se kroutit, jako by předváděl mužský striptýz, "Co brokolice, máš rád brokolice?"
"No na brokolici já moc nejsem."
"No bodejť, to byl jen takový oslí můstek, ale neuniklo mi, jak ses u toho zachvěl! A já vím proč! Já to setsakra vím! protože ti to připomnělo brokovnici!!!"
Náhle sundal kalhoty, vystrčil na mne zadek a zvedl ocas. Obě půlky byly poseté drobnými rankami po brocích!
Můj přítel Čechov říká, že když se ve snu jednou zjeví brokovnice, musí se z ní ve snu i vystřelit... a když se z brokovnice vystřelí, musí být někde broky – dávalo to smysl.
"To je nechutné, poďobaný zadek přestárlého exhibicionisty."
"Nehraj si se mnou jako kočka se psem! Vím, kdo jsi! Všechno vím, jsem na to školený! Mám tě v nozdrách, fixuji tvůj obrys, jdu po tvých stopách už celé dva týdny! A všechny pachy se sbíhají sem! Na to já mám nos! Poznal jsem to hned jak jsem uviděl tento spoře vybavený byt! Takový bez ozdob, takový sparťanský! Že? Už sis všiml toho můstku co? Letná, sparťanský byt, a co šála, kde máš tu šálu?!!!" seskočil ze stolu a začal otevírat skříně a šuplíky.
"Já nemám šálu. Jedinou šálu, co máme, si vzala Andrea."
"Andrea? Kdo je Andrea?"
"No to je ta, co jsem ji potkal na Letné, přece."
"Na Letné, dívka se šálou? Že by má neomylná, koučem zocelená intuice trefila těsně vedle? Že bys to nebyl ty, kdo se převléká za Pipi dlouhou punčochu?"
"No to teda ne!!! Andrea je milá, něžná krásná dívka! Z kuřat jí pouze prsa!"
"A co vnitřnosti, kam dává vnitřnosti?"
"Nevím, asi do polívky."
"A co středy! Co dělá ta krásná dívka s šálou ve středu?“
"No to by ses divil, co ta dovede ve středu!" pomyslel jsem si na mnohé středy prožité v jejím rozvášněném objetí.
„Máš tady nějaký její svršek? Ať si čichnu?“ rozohnil se Hanuš a začal šmejdit po obýváku. Chtěl jsem ho něčím praštit, ale ozval se zvonek, tak jsem ho nechal čichat po bytě a šel jsem otevřít. Za dveřmi stál kamarád Ivan, evidentně mírně ovlivněný alkoholem, a tedy v patřičně rozšafné náladě.
„Čau, co děláš?“
„Ale nic, zvláštního.“
„Ty máš psa?“ zeptal se udiveně, když uviděl kapitána Hanuše prohledávat mé skříně, „Vždyť ty psy nesnášíš!“
„Já to věděl, nemá rád zvířátka a určitě lže a krade!“ procedil mezi zuby čmuchající Hanuš.
„To je kapitán Hanuš, vtrhl mi sem z ulice a pořád mele něco o koučích a kuřecích vnitřnostech.“
„Ale hovnajz! To bude nějaký pouliční retard, vždyť ani známku nemá! Jo, tahle pouliční směska jde po vnitřnostech! No fuj, čichá ti k Andreiným kalhotkám! Máš lopatu?“
„Nemám, ale mám lyžařské hůlky.“
„To bude stačit!“ řekl kamarád, kterého znám už od svého dětství. Když měl popito býval bez zábran a vždy měl tah na branku, chopil se tedy sjezdařské hůlky a začal ní mlátit Hanuše hlava nehlava. Ten skučel, vrčel, slintal, cenil zuby, ale po několika dobře mířených ranách utekl ke dveřím. Ivan ho pronásledoval až na ulici.
„Máš nějaký hadr?“ zeptal se, když se vrátil, „Vypíchl jsem mu oko, otři si tu hůlku ať nezrezne, je na ní ten sajrajt i s duhovkou! Modré oči měl hajzl! Si asi myslel, že mi ho bude líto, když na mne bude dělat modré psí oči! Ale to se přepočítal! Měl štěstí, že si neměl lopatu!“ vydýchával z rozčílení, „máš panáka?“
„Jen vaječňák.“
„Tak pojď skočíme někam na fernet, tady už stejně chcípl pes! Zvu tě!“
Měl pravdu. Po psovi tu zbyl jen smrad, nepořádek a ošuntělý baloňák. Vzal jsem si tedy sako a vyrazil do ulic. Ve všech putykách na Malé straně bylo narváno, tak jsme v družném hovoru došli přes Letenské sady až někam na Veletržní, kde jsme zapadli do baru s příznačným názvem „U chcíplého psa“.
Bylo vymeteno. Všichni místní štamgasti byli nejspíše na fotbale, jen v koutě seděl téměř na mol ožralý chlápek připomínající Roberta Šlachtu v kožené bundě.
Stihli jsme ovšem pouze dva fernety, když nás vyrušil strašný hluk. Dolu Veletržní ulicí se od Letné hnala velká skupina fanoušků, pronásledovaná policejními těžkooděnci. Nemohl jsem si přes okýnko hospody nepovšimnout kapitána Hanuše s černou páskou přes levé oko velícího zásahovému kordonu a také Andreu, která s šálou přes obličej vytrvale střílela z brokovnice. Nabíjela i střílela rychle a efektivně, tu a tam nějaký z policistů padl, ale bylo zjevné, že přesile neodolá. Chtěl jsem ji jít zachránit, ale cestu mi zatarasil těžkooděnec, se kterým jsem se srazil ve dveřích. Zdálo se mi, že se mi zdá, že ho hraje Bruce Willis s obuškem, husitskou pavézou v ruce místo štítu. Po srážce s ním jsem na chvíli upadl do bezvědomí, neboť jeho hlava byla tvrdší než ta moje, o jeho přilbě ani nemluvě. Když jsem se probral seděl už Bruce se mnou a s Ivanem, který se vždy uměl socializovat, u baru a popíjel fernet.
„Říkal jsem si, že při útoku z kopečka už se obejdou i beze mě, tak jsem si skočil na bourbona a ve dveřích jsem se srazil s tebou. Už je to dobrý?“
„Jo,“ řekl jsem, „jen mám bouli na hlavě a pořád se mi zdá, že vypadáš jako Bruce Willis.“
„No vida! Vědomí je zpátky! Poznal jsi mne! Neměli velitele zásahovky, tak jim ho hraji, dočasně, na dohodu,“ říkal Bruce, „Oni stejně blbě platí, ale je to jistější, než čekat na to, až si na mne vzpomene nějaký Tarantino v Hollywoodu.“
„A nemáš být u zásahu?“ zeptal se ho Ivan.
„Na zásahy mám dubléra, já jsem jen na detailní záběry!“ Ohradil se Willis.
„Ale mluvíš dobře česky, Bruce, to musím uznat!“
„Neblázni, to nemluvím já, od toho mám Soukupa,“ odpověděl. Dávalo to smysl.
V té chvíli se zvedl ze židle v koutě Robert Šlachta, vrávoravou chůzí doklopýtal k baru, zvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem a zařval, „A kvůli takovému hajzlovi mne vyhodili z práce!“ víc říct nestihl, protože se zhroutil na zem.
„To byl nějaký český herec?“ zeptal se Bruce a naklonil se nad nebohého bezduchého Šlachtu, “Až budeš mít zlatý globus a dvě Emmy, tak se ozvi hochu!“
„Neee, to byl nějaký český policajt!“ řekl jsem mu trochu opojen dalším fernetem.
„A kdo ho mluvil? Má takový autentický projev že?“ dodal Bruce a objednal další rundu.
Časem povyk za okny umlkl a venku začalo svítat. Já měl neodbytný pocit, že bych měl v této chvíli myslet na Andreu, protože pokud přišla domů, určitě měla hlad a chuť, a pokud domů nepřišla, bylo by vhodné navštívit ji na jipce nebo v cele předběžného zadržení, ale měl jsem už hodně popito a nedokázal jsem si vzpomenout čeho se ten výše popsaný neodbytný pocit týkal, tak jsem ho nejspíše vytěsnil.
„Dáte si čočkovou a volské oko?“ zeptal se barman, když první paprsek slunce dopadl na sluneční hodiny nad pípou „otevíráme snídaňové menu.“
„Já bych si dala,“ řekla má kamarádka redaktorka Bára, která se zrovna dostavila ke snídani na svém dámském kole, cestou do práce. „To je Willis?“ obrátila se na mne.
„Jo, mám ti s ním domluvit interview?“
„Vlastně proč ne, ale musí nás u toho vidět někdo z redakce, jinak by mi nikdo nevěřil, že jsem si to nevymyslela.“
„Tak jo, jdeme do redakce! Tady už stejně chcípl pes!“ zavelel jsem.
Bára nás vysadila na své dámské kolo. Mne na řídítka a Bruce si sedl na zadní nosič. Celou cestou do Holešovic si opíral svou vyholenou hlavu o její záda.
„Měla jsem dělat rozhovor se Šlachtou, ale s tím by dnes stejně nebyla žádná řeč!“
„Bodejť! Šlecht is death!“ přízvukoval ji z nosiče nad zadním kolem Willis.
Po Veletržní to bylo do Holešovic pořád z kopce a takhle obtěžkaný bicykl, obdařený značnou kinetickou energií nabral pořádnou rychlost, až Bára nedokázala zabrzdit před její redakcí, prolítla přes most Barikádníků a všichni tři jsme skončili na paloučku u Vltavy.
„No tak si uděláme piknik, když už to s tím rozhovorem nevyšlo,“ řekla a z košíčku na kterém jsem celou cestu seděl vytáhla kostičkovaný ubrus, talířky, vajíčka, okurky, kaviár a jiné pochutiny. „Nezavoláš Andree, jestli se k nám nepřidá?“ zeptala se bezelstně.
„Ježiš, Andrea!!! Teď jsem si vzpomněl! Musíme ji zachránit, šel po ní ten jednooký policejní pes Hanuš!“
„Hanuš? Toho znám, ten mi dělá dubléra!“ zvolal Bruce, který se právě probral z mikro spánku. „ A zrovna od něj mám tady SMS. Taková náhoda! Rozumíte tomu?“
Podíval jsem se na obrazovku jeho obstarožního mobilu Motorola. Stálo tam: „Hi Bruci! Máme všechny raubíře i tu jejich Pipi! Přijeď! Vyslýchat ji musíš v detailu! P.S. Z technických důvodů si prosím vyžádej v maskérně černou pásku přes oko. Vysvětlím na místě! Howgh! Howgh!“
„Mají Andreu! Musíme ji zachránit!“ zvolal jsem.
„Musíme, ale nejdřív se musíš jí vyčůrat!“
„Já?“
„Ty!“
„Já myslel, že se chce čůrat tobě!?“
„Ve tvém snu se musí chtít čůrat jen tobě, i když přešlapuji z nohy na nohu já!
„I já!“ řekla Bára.
„I ona,“ řekl Bruce.
Je možné, že mne naočkovali touto myšlenkou jen proto, aby zůstali na chvíli sami, ale silné, smysluplné a dosti nutkavé myšlence ve snu neodolá ani tak silná osobnost, jakou jsem já, a tak jsem to chtě nechtě musel jít udělat za nás za všechny.
Obvykle dovedu snít i cestou na toaletu, jen si většinou nepamatuji o čem. Nepamatoval jsem si to ani tentokráte. Vím jen, že když jsem znovu usnul, nasedali jsme s Brucem na Bářino kolo a vydávali se směrem k Bartolomějské.
„Já zatím ulovím něco k snědku a připravím oběd!“ mávala za námi šátečkem Bára, „a dávejte si pozor! Brzdy moc nebrzdí a řízení táhne doprava!“
---
„Máme další SMS“ řekl Bruce, až jsem celý zpocený zastavil před palácem v Bartolomějské, „Píše nám Hanuš! Cituji: Bruci, kde jsi?! Šel jsem tě hledat. Neboj se, jsem výborný stopař! Najdu tě! P.S. Pipi je ve vyšetřovačce, došly ji náboje, ale kope!“
„Tak víme kde je! Jaký je plán?“ zeptal jsem se Bruce, protože přece jen hrál mnohem více akčních hrdinů než já.
„Ty budeš dělat řidiče, tak regeneruj před vchodem! Já to tam vybavím.“
„Neměl bych jít s tebou?“ poznamenal jsem spíše z povinnosti.
„Kdo je tady Bruce? Já, nebo ty?! Regeneruj a měj našlápnuto! Jak vyjde ven vystartujte! Na mne nečekej!“ řekl svým Soukupovým hlasem, ladně přeskočil nosič dámského kola a vstoupil do budovy hlavním vchodem.
Od té doby jsem ve snu viděl dva paralelní děje. V prvním plánu jsem já regeneroval sedě na dámském kole na rohu Bartolomějské, v druhém plánu jsem nějakým záhadným způsobem sledoval Brucea, jak zamával strážnému ve vrátnici, prošel dlouhou chodbou, vypil někomu ve velkém open space plném detektivů kafe, nechal se v maskérně přepudrovat a rázně vrazil do vyšetřovací místnosti, kde na něj už čekala Andrea s pouty na rukou.
Andrea se nadechla, jako by chtěla něco říct (polodetail ve kterém jsem ji viděl by tomu i nasvědčoval), ale Bruce ji gestem zastavil (detail) a prstem přitlačeným ke rtům naznačil, že má mlčet (velký detail). Pak přešel k zrcadlu (detail, švenk na zrcadlo), nadzvedl ho a vydechl (ruch – výdech – upozornit Soukupa!).
„Dobrý, je to jen obyčejné zrcadlo. Neodposlouchávají nás. Myslel jsem si to, když jsem viděl zvukaře v bufetu. (v podkresu smích ze záznamu)“
Pak vytáhl fotku, kterou obvykle nosívám v peněžence a kterou jsem mu dal, aby se přesvědčil, že jde opravdu o mou Andreu. (velký detail – Bruceovy oči, velký detail fotografie dívky).
„Jo, může být – mívala si delší vlasy. Posílá mne ten, co mi dal tuhle fotku“
Andrea se zase nadechla, jako by chtěla něco říct, protože ona mluví ráda, ale Soukup v Bruceovi ji nedal šanci.
„Možná toho budu litovat, ale sundám ti pouta a nechám tě jít! Už kvůli němu! Má tě rád. (zvukový podkres ze záznamu - Ach-Wau!) Nastav ruce!“ Bruce ji odemkl pouta, „Domluvíme si jasná pravidla, kotě! Uděláš, co ti řeknu a žádné líbání a objímání! Jasný!
„Jasný!“ řekne Andrea a políbí ho na tváře!
„Ach ta improvizace! Spontánní polibek bývá ve scénáři až za poslední větou! … Ale nelíbáš špatně. Kim Basinger byla teda o něco… ale nechme toho!“ Bruce začal proklepávat zdi vyšetřovací místnosti. Po chvilce se pousmál, „Tak odsud to už je jen kulisa,“ vzal nůž a rozřízl zeď, která jak se ukázalo, byla jen plátnem nataženým na dřevěném rámu. „Běž! Za rohem tě čeká on, na rychlém kole! Na mne nečekejte, já se tady zdržím!... A teď mne uhoď!“
„Cože?“ dostala se Andrea konečně ke slovu.
„No pořádně mne prašti! Aby mi uvěřili, žes mi utekla!“ Andrea ho tak žensky mile uhodí (polodetail – plácnutí).
„Řekl jsem pořádně!“
Andrea tedy vymrštila nohu, pořád nazutou do její Pipi punčochovských kanad a předvedla ukázkový Jodan Mawashi Geri, obloukový kop na hlavu, (zvuk úderu, Bruceovo heknutí- důrazně upozornit Soukupa!) po kterém se Bruce skácel k zemi.
„Běž už! Ostatní mi dodělají v maskérně!“ odháněl ji Bruce, obávaje se, že bude chtít svůj kopanec zopakovat. (kamera odjíždí - velký celek - je vidět celou konstrukci kulis i s reflektory, které je nasvěcují - klapka - střih).
---
Andrea vyšla zpoza rohu, krátce mne políbila a bylo vidět, že uvažuje nad tím, jestli to s Brucem bylo lepší. Neměl jsem ji to za zlé a dokonce jsem ani neuvažoval nad tím, jestli by to nebylo lepší s Kim Basinger. Nejsem přece žádný Bruce.
„Zregenerovaný?“ zeptala se má milovaná.
„A ty?“
„Však uvidíš večer!!!“ navnadila mne, nasedla na nosič a fičeli jsme s větrem o závod k Holešovicím… Za Trojským mostem nás předběhl smějící se Willis s namalovanou podlitinou pod okem na černém chopperu.
U Vltavy už nás čekala Bára. Vypadalo to, že ulovila srnku, kterou už jistě nějakou dobu rožnila nad ohýnkem na přírodním ohništi-rožništi sevřeném mezi řekou a Městským okruhem.
Idylka to byla dokonalá, protože na místo už dorazili i Šlachta a kamarád Ivan, kterému jsem prozřetelně ráno poslal zprávu o naší poloze.
„Koukám, že Bára ulovila srnku!“ smál jsem se, když jsem odložil bicykl.
„Oh lovelly Bara!“ zaplesal hladový Bruce.
„To není srnka, to je pes, čenichal tam u baru, tak jsme ho s Robertem dorazili. Už od večera otravoval vždyť víš, … naštěstí v hospodě měli lopatu, tak to nebylo těžké.“
„Sedla mu, Hanušovi! Jinak to nešlo! Tenhle by nedal pokoj, já ho znám!" dodal k celé věci Robert Šlachta.
„Čert ho vem! Stejně si mne pořád pletl s Kevinem Kostnerem!" mávl rukou ve velkém detailu Bruce.
„Hm, vypadal dost tupě, ale je velký a šťavnatý, dáte si?“ uzavřela téma redaktorka Bára píchající vidličkou do křupavé kůrčičky propečeného masa.
„No já ovšem pouze prsa,“ poznamenala má milovaná Andrea a rozpustila si své pipicopy.
Obědvali jsme. Nebe bylo jasné, nikde ani mráček, z dáli bylo slyšet zpěv kosa, vyzvánění poledních zvonů, z cirkusového tábora na Holešovické straně Vltavy k nám doléhal tklivý zvuk cikánské kapely hrající melodii písně „pes jitrničku sežral“ a v poryvech vánku jako by někde v dáli plakali všichni psové. Tu a tam někdo z nás musel vyplivnout olověný brok, co uvázl mezi zuby… Holt, jak říká přítel Čechov, když se ve snu jednou objeví brokovnice, musí hodující počítat s broky v pečínce!
KONEC