ADVENT
Až se zas budou rozsvěcovat světla
v příbytcích těch, kdož vracejí se ke svým večeřím,
kdož vracejí se ke svým polibkům,
kdož vracejí se hledat, nalézat a býti shledáni,
až jako malé hvězdičky
vyšlou do temnot svá poselství
rozvoněných kuchyní, a klidných obývacích pokojů,
čekajících ložnic a netrpělivých koupelen,
všem co zůstávají za průhlednými záclonami,
já nechám chvíli zhasnuto
a ze šera své usínající duše,
se budu tiše dívat
na všechny ostrovy
těch malinkatých štěstíček,
co prozařují mlčenlivý listopad.
U otevřeného okna budu naslouchat
zpěvu žárovek, svíček a srdcí těch,
co pod nimi usedají ke svým nekonečným životům
a čekat než ke mně dopluje to jejich tiché lidské teplo,
na které je i pozdní podzim krátký,
byť svět halí do tmy už téměř od rána
a do rytmu oněch světel
zuřivě bubnuje rámusem padajícího listí
a kapek deště tříštících se na okapech.
Ta okna jsou ty pravé hvězdy Betlémské,
co zvěstují mi onu dobrou zvěst,
že denní chlad ani noční tma
nemají sílu vstoupit do našich duší,
pokud jim sami neotevřeme dveře.
A příštího dne,
nad ránem,
až světla opět zhasnou
a vzduch se naplní vůní kávy
a vod po holení
až zavážu si tkaničky bot s teplou vložkou,
až zabouchnu za sebou dveře,
kterými se dá vždy vrátit,
budu zas o krok blíže zázraku.
Každý den o krok blíže,
snad už navěky.
ADVENT
Keď sa zas rozsvietia svetlá za oknami
v príbytkoch tých, čo vracajú sa ku svojim večeriam,
ku svojim objatiam a dotykom,
ku svojim stratám, nálezom a stretnutiam,
keď zas, tak ako malé hviezdičky
vyšlú do temnôt svoje posolstvá
rozvoniavajúcich kuchýň a pokojných obývačiek,
čakajúcich spální a netrpezlivých predsiení,
všetkým, čo zostávajú za priesvitnými záclonami,
ja nechám chvíľu zhasnuté
a z prítmia svojej driemajúcej duše
sa budem ticho pozerať
na všetky tie ostrovčeky
malých podvečerných radostí,
čo rozjasňujú temný november.
Pri otvorenom okne budem počúvať
ako si spievajú sviečky, žiarovky a srdcia,
všetkých čo pod nimi usadajú
ku svojim nekonečným životom
a čakať, kým ku mne doputuje rýchlosťou svetla
ich tiché ľudské teplo,
proti ktorému ani neskorá jeseň nič nezmôže,
hoc usilovne svet halí do tmy už takmer od rána,
zúrivo bubnuje rámusom padajúceho lístia
a detonáciami kvapiek dažďa
vybuchujúcimi na plechových strechách
a trúbi na poplach v komínoch
a pozinkovaných odkvapových rúrach.
Tie rozžiarené okná, to sú Betlehemské hviezdy,
čo zvestujú nám tú najlepšiu
zo všetkých dnešných správ:
Že denný chlad, ani nočná tma
nedokážu vstúpiť do našich duší,
ak im my sami neotvoríme dvere.
A zajtra,
keď nad ránom svetlá opäť zhasnú
a vzduch sa naplní vôňou káv, čajov a vôd po holení,
keď zaviažem si šnúrky v topánkach s teplou vložkou,
keď zabuchnem za sebou dvere,
ktorými sa dá vždy vrátiť,
budem zas o krok bližšie zázraku.
Každý deň o krok bližšie,
až do Vianoc,
až do troch Kráľov,
do Veľkej noci,
do konca koncov,
navždy,
naveky.