Snídaně se Sněhurkou

Kdysi jsem bydlel na okraji Malé Strany, v domě, který měl v přízemí vinárničku. Malinkatou, ale příjemnou. Chodívala do ní zábavná klientela - takový divnokrásný mix lidí bydlících v okolí, jejich přátel a známých, těch, co do ní omylem zabloudili, a těch, co pracovali někde poblíž. Naneštěstí jsem jen hodně podprůměrný vínopitec, dávám si ho pouze na chuť v míře spíše menší a obvykle mi chutnají více vína, o nichž se říká, že jsou podřadná, než ta, o nichž všichni tvrdí, že jsou vzácná, mám raději ta lehká stolní než archivní, možná proto, že nedovedu ocenit a vychutnat si ty drobné nuance, které znalcům onen mok jistě nabízí a které mi navždy zůstanou skryté (znám ovšem tisíc chutí pramenité vody a milion chutí klobás) . Když si otevřu doma sedmičku, dopíjím ji ještě tři dny, pokud se o ni nemám s kým podělit. Přiznám se, že jsem asi jediný občan České republiky, který se necítí být znalcem piv a vín (a jídel obecně), rád ale poznávám lidi, co je pijí - myslím, že od toho tu ty nápoje jsou, ať už nám chutnají, či nechutnají: dovedou vytvářet situace, zejména po přesažení hranice kritického množství.

Tak, jak si jiní do oné vinárny chodívali vychutnávat vína, tak jsem si tam já chodíval vychutnávat situace! A za těch pár let, co jsem tam bydlel, vychutnal jsem si jich bezpočet, určitě víc, než je na světě odrůd vín… a jednou, jedna situace, přišla z té vinárny až ke mně domů. Michala, majitele vinárničky, sommeliéra, kuchaře, řidiče, uklízeče a číšníka v jedné osobě, jsem znal už dávno - jako každý moudrý vinárník respektoval můj podivný vkus a podle hesla „pro každého něco mám“ mi umně nabízel lehčí, nasládlejší vína a neštítil se v parných dnech udělat mi střik, a časem se dokonce odnaučil kroutit hlavou, když jsem si poručil „Barbarský mix“ (libovolné červené s kolou v poměru jedna k jedné).

 

"Když jsem byl posledně pro víno na Moravě, vnutili mi, jako Pražákovi, pár lahví obzvláště hnusného Cabernetu, je tak nechutně odporný že se dá pít pouze s kolou, chceš?" říkal mi, když jsem se rozmýšlel nad tím, co si dám. Věděl, že takové lákavé nabídce nikdy neodolám. Zvláště si vážím toho, že o této mé úchylce nikdy nikomu ze stálých štamgastů neřekl, a tak jsem se nikdy nestal terčem opovržení těch, co svůj vztah k vínu cítí puristicky a vyjadřují militantně (a takových znalců je v této zemi opravdu nepočítaně - ačkoli v této nesnobské vinárničce, která měla kuřárnu na dvorku u popelnic, se jich vyskytovalo poskromnu). Jak říkal Michal: “Lidi s rodokmenem a neomylní znalci chodívají do jiných vináren - sem chodí ti „oříšci.“ Možná právě proto tu nikdy nebyla nouze o zážitky.

 

Jednoho srpnového pátečního večera jsem se po čtvrthodinovém hledání parkovacího místa a po úspěšném napasování mého vozu do štěrbiny uvolněné pidivozítkem Smart (které angličtí inženýři vymysleli proto, aby narušovalo přirozené parkovací řády) vracel domů. Michal stál ve dveřích své vinárny, a jelikož zrovna končil opravdu horký den, pokynul na mne s otázkou: “Už jsi zaparkoval?...Tak stříček na oslavu?“ Nečekal na odpověď a rovnou mi ho šel nalít.

 

Vstoupil jsem dovnitř za ním. Na to, že byl pátek večer, měl podezřele prázdno. Jednou za čas se stalo, že všichni stálí návštěvníci byli na dovolených a na chalupách či koupalištích, turisté byli horkem tak unaveni, že večer už neměli dost sil na brouzdání po městě, náhodní návštěvníci se náhodou pohybovali někde jinde a zaměstnanci okolních institucí v takový pátek obvykle prchli brzo do svých vzdálených domovů. Toto byl zrovna takový pátek. U jednoho stolku seděla dvojice, co vypadala na to, že se po dopití kávy zvedne a odejde se toulat po nábřeží, a na lavici v rohu místnosti popíjely tři už docela rozjařené dívky. Než jsem došel k pultu, na kterém mne už čekala sklenička se střikem, stihl jsem si je nenápadným periferním pohledem prohlédnout, jde-li o hezká děvčata, nikdy na to nezapomenu. Byly roztomile hlučné a soudě dle dosti nekoordinovaných pohybů zjevně nedopíjely svou první láhev. Blondýnce, co vypadala jako prvoplánová kráska, jsem dal pracovní jméno Pamela (my muži dáváme neznámým ženám pracovní jména, aby se nám ve snech a ve vzpomínkách nepletly). Sebevědomě zdůrazňovala výrazným výstřihem své značně vyvinuté poprsí, díky čemuž jsem nabyl dojmu, že nemá, co jiného by zdůraznila. Snědá černovláska s dlouhým tlustým copem à la Pocahontas měla ostře řezané rysy tváře a výrazné lícní kosti, prozrazující ráznost a rozhodnost, což podtrhovala její táhlá, ale rychlá gesta a hluboký zvučný hlas. Třetí, na první pohled nejméně výrazná (ale na všechny další pohledy ne nezajímavá), byla brunetka s odrostlejším mikádem, kterému se údajně říká „long bob“, a čelenkou ve tvaru mašle ve vlasech ve stylu Disneyovy Sněhurky - jedinou odlišností od oné kreslené postavy byla snad pouze barva stuhy. V jejím případě byla modrá, aby jí ladila k očím, náušnicím a blůzce. Ze všech tří měla nejupjatější černý kostýmek se středně dlouhou úzkou sukýnkou, seděla s koleny u sebe a s rukama sepjatýma v klíně, mírně stranou od svých dvou společnic (ne že by chtěla dávat najevo, že k nim nepatří - to spíše naopak, jen si intuitivně držela odstup). Pokaždé, když si to uvědomila, přitáhla se blíže, no než třikrát upila ze své sklenky vína, instinkt a tělo ji zas posunulo o pár centimetrů stranou - miluji tenhle diplomatický tanec na hraně interpersonálních bublin. Hleděla na své kolegyně svýma pomněnkovýma očima a spíše naslouchala, než mluvila - lépe řečeno, ke mluvě se vždy pouze připravovala, než se stihla nadechnout, Pamela dokázala nasázet do prostoru několik desítek vět a Pocahontas každou druhou stihla glosovat. Sněhurce nezbylo, než zas vydechnout, aby se neudusila, a srknout si bílého Chardonnay. Přesto, že jsem zkušeným pozorovatelem, víc jsem si za těch pět vteřin, které mi trvala cesta k baru, všimnout nestihl - vinárnička byla přece jen dost malá.

„Co to máš tam v koutě Michale?“ zeptal jsem se bera do rukou skleničku.

„Koncipientky odvedle,“ pokynul rukou směrem k budově soudu, který stál přes ulici, „ tenhle týden jsou tu už po druhé.“

„Docela hezké, ne?“

„No před chvílí jsem je musel vykázat ze záchodku k popelnicím, pokoušely se mi tam kouřit trávu.“

„Na tvém malém koedukovaném záchodku?“ zeptal jsem se s údivem, protože jako všechny restaurace ve staré části města i tato krutě zápasila s nedostatkem místa a velikost její toalety byla opravdu na hraně stavebních norem.

„Jo, všechny tři najednou plus obě prsa té blondýnky!“

„Strážkyně zákona?“

„No nejspíše v rozsahu osobní potřeby, ale vysvětluj to strážníkům, kdyby se tu před zavíračkou stavili - a dnes se možná staví, je horko, budou vyprahlí… Zavřu už v deset. Cítím v kostech, že se sem už nikdo nedoloudá a tyhle tři dají ještě jednu, dvě dvoudecky a budou na šrot… Pokud si dají u popelnic ještě jednoho jointa, budou hotové už z toho, co mají v sobě - dnes chci stáhnout roletu v klidu.“

„Jo, chápu, taky mám toho dnes dost.“

„Nechceš s sebou takové nasládlé nic moc rosé? To by ti mohlo chutnat - včera jsem dovezl na zkoušku…“

„No vlastně proč ne? Udělám si nostalgický večer se starým gramofonem, na to je rosé jako stvořené.“

Ještě chvíli jsem se díval na tři rozverné Grácie - jejich komunikace se nějak vyostřila, přestože koordinace pohybů a artikulace už vzaly za své… Pamela s Pocahontas se dostaly do sporu. Miluji dámské spory vyjádřené řečí jejich těl. Zápasy v bahně či v naolejovaném ringu jsou v podstatě nechutné a nudné, ale hádka u vinárenského stolku, s vypnutým zvukem je vždy zážitkem: Pamela pohazovala hlavou a pravou rukou si u toho nacvičeně zasouvala prameny svých vlasů za ucho, současně vystrkovala před sebe svůj obranný prsní val ve snaze dostat pohrudně méně vybavenou Pocahontas do fyzické i psychické defenzívy.

 

Zkušená a rázná Pocahontas ovšem šermovala vztyčeným ukazováčkem pravé ruky, zatímco levou měla zaťatou v pěst a poklepávala jí výhružně na okraj stolu. Když v jistém momentu švihla hlavou, efektně se najednou zúročila délka jejího krku násobená délkou jejího obřího copu, který opsal ve vzduchu půlkruh a narazil do sklenice s vínem, které její blonďatá kamarádka vylila na sebe! Po tomto vyvrcholení nastalo mezi bojovnicemi napjaté štronzo. Jen mírumilovná Sněhurka nacházejíc se evidentně mimo spor ho narušovala úpornou snahou odfouknout si z čela proužek vlasů, co se uvolnil spod čelenky a smyslně se jí houpal před očima. Zjevně nemohla použít k úpravě účesu ruce, protože oběma něžně a křečovitě svírala skleničku vína, z níž si v pravidelných intervalech, vždy po čtyřech marných foukacích pokusech, jeden doušek upila. Tato cyklicky se opakující snaha upoutala pozornost zápasící dvojice. Každého člověka, koncipientky nevyjímaje potěší, když vidí někoho, kdo se chová ještě absurdněji než on sám. I Pocahontas a Pamelu to potěšilo. Odsunuly spor do pozadí, možná ho dokonce zapomněly, a s okouzlením chvíli zíraly na Sněhurku zápasící s pramenem vlasů. Ta zvládla celou sérii zopakovat ještě asi pětkrát, než jí její opožděné periferní vnímání napovědělo, že je momentálně středobodem pozornosti. Jakmile pochopila, že onen pocit se zakládá na pravdě, objevila obě ruce, rozpomněla se na jejich běžné funkce, položila skleničku a zapravila si nepovedený trs vlasů pod čelenku, což považovala, soudě z jejího hrdého úsměvu, za opravdové vítězství. Všem třem se ve chvíli zkřížily pohledy, vzduchem jako by prolítla nevyřčená věta „jsme my ale krávy!“ a v rukou blondýnky se bez jakýchkoli slov objevila již předem ubalená papírová trubička s předpokládatelným obsahem. Pamela kývla hlavou směrem ke dvorku a všechny tři, jedna po druhé se s nápadně předstíraným nenápadnem, nápadně nabourávaným vratkou chůzí vydaly směrem „k popelnicím“.

 

Sněhurka, když mne míjela u baru, přiložila si ukazováček ke rtům, udělala spiklenecké „pst“ a dodala „musíme se přečísnout, protože ty vlasy si dnes dělají fakt co chtějí!“

„Koukám, že budeš muset uklidit u popelnic,“ řekl jsem Michalovi, když odcupitala do zadního traktu za svými družkami.

„Raději u popelnic než na záchodě!“ poznamenal Michal podávaje mi lahev rosé.

 

Když mne Sněhurka míjela, nemohl jsem si nepovšimnout, že se mi líbí. Nám běžným mužům vizuální kategorizace trvá jen několik setin vteřiny. Měla souměrnou tvář s velikýma, temně modrýma očima, s malilinkou, sotva viditelnou jizvičkou pod okem, na místě, kde lícní kost přechází v kost klínovou, která se změnila v zajímavou vrásku pokaždé, když se usmála. Pár vteřin jsem uvažoval nad tím, jestli by nestálo za to zůstat, ale jelikož vzhledem jsem už tenkrát moc neoslňoval a v jejím stavu jsem na oslňování duchem nemohl ani pomyslet, zvítězil ve mně pocit střízlivé sebeznalosti, podpořený představou sprchy po horkém upatlaném dnu a popíjení rosé při usínání u starých desek. Zaplatil jsem tedy za víno a ohlížeje se přes rameno ke dveřím vedoucím na dvorek, opustil vinárnu. Při odchodu jsem ještě stihl zaregistrovat zvuk padajících popelnic, nadšené ženské hlasy připomínající výkřiky basketbalistek po dobře hozené trojce a Michala kroutícího hlavou a zvedajícího oči v sloup.

Občas jsem takhle příležitosti zahazoval. Pokaždé jsem už ve chvíli, kdy jsem tak činil, věděl že jsou potenciálně ukryté v jiné alternativě mé budoucnosti, ale jsou dny, kdy ani svobodný muž nemá na jinou budoucnost chuť (jistě, dalo by se to pojmenovat i slovy jako pohodlí a lenost, ale nevystihovalo by to pravou podstatu). Ještě při odemykání dveří svého bytu jsem si říkal, že bych se tam mohl jakoby náhodou vrátit, dokonce jsem se z okna mé kuchyně pokoušel dohlédnout na tu část vnitřního dvorku, ve které se obvykle ukrývaly popelnice a vinárenští kuřáci, přesto, že jsem zcela spolehlivě věděl, že tato část vnitrobloku je mimo můj zorný úhel. Ovšem co oko nevidí, to za vhodných okolností zprostředkuje sluch a v tomto případě bylo „zprostředkováno“ víc než dost. Zezdola se ozývaly zvuky dalšího kola vnitrodruhové, genderově nevyvážené hádky, z níž ke mně doléhaly pouze úryvky slov označujících různá zvířata, jako například kráva a svině, ženských pohlavních orgánů začínajících na „p“ a celé to bylo ukončeno jednoznačným slovním spojením „seru na tebe!“, které cituji proto, že jako jediné odeznělo až po desáté hodině s něžným podkresem vzdáleného odbíjení zvonů malostranských kostelů… Pak bylo slyšet pouze zabouchnutí těžkých kovových dveří a v nastalém tichu se vzduchem nesla pouze směs velice tlumených reklamních spotů z televize umístěné příliš blízko okna v některém z bytů protějšího bloku. V duchu jsem si gratuloval, že jsem nezůstal zbytečně čekat ve vinárně, a těšil se z toho, že mi mého rozhodnutí nemusí být líto. Epizoda byla ukončena bez potenciální budoucnosti. Otevřel jsem tedy ono rosé, usrkl si z něj, abych věděl na jakou chuť se mám dnes večer připravit, a odnesl si láhev do koupelny, kde jsem si hodlal napustit vanu.

 

Na příjemné chvíle se rád a dlouho připravuji. Mnohdy shledávám chvíle přípravy na příjemné chvíle příjemnějšími než příjemné chvíle samotné. Tehdejší příprava spočívala v dlouhém vybírání černých vinylových desek při poslouchání večerních zpráv. Než jsem přešel ke svlíkání a napouštění vany, rozpomenulo se mé mírně paranoidní já na to, že jsem asi nezamkl dveře a nezkontroloval poštovní schránku, vešel jsem tedy do předsíně a sáhl na kliku vchodových dveří. Chodba starého domu uměla pracovat s akustikou. Většinu zvuků násobila a halila zvláštní atmosférou. I zvuky, které ke mně dolehly, tenkrát zněly divně a tajemně - zvláštní šustění podbarvené nesrozumitelným mumláním, tu a tam přerušované škytáním s trojitou ozvěnou. V první chvíli mne napadlo, že si v koutě vedle poštovních schránek ustýlá bezdomovec, co se vetřel do domu - jednou v zimě se to už stalo, ale bylo léto a bezdomovci okupovali v tomto nočním období lavičky na nábřeží a odpočívadla v přilehlých Kinského zahradách, a navíc mumlání, co se z chodby vedle šustění papírů ozývalo, bylo evidentně vytvářeno hlasem ženským. Tiše jsem teda zmáčkl kliku a vykoukl ven.

 

Na zemi u vchodu do sklepa byly rozložené reklamní plakáty z Tesca a na nich ležela dívčí postava rovnající si pod hlavou brožury z Ikey, které se vždy v tuctech povalovaly v krabici na tříděný odpad, než je nějaká dobrá duše (obvykle já) vynesla do modrého kontejneru. Měla sice rozpuštěné vlasy a na podlaze nevypadala tak svůdně, ale poznal jsem ji - byla to Sněhurka, kterou jsem ani ne před hodinou viděl ve vinárně. Ne příliš úspěšně se pokoušela naleznout tu správnou polohu na svém provizorním, ale vzorně ustlaném lůžku. Bylo vidět, že má ráda řád: všechny letáky byly pečlivě otevřené na stejné straně a jejich okraje až úzkostlivě kopírovaly spáry keramické dlažby. Botičky měla úhledně srovnané u svých nohou, vedle nich ležela bleděmodrá sněhurkovská čelenka ve tvaru stuhy, za ní kabelka a do úhledné rovné řady naskládané a podle velikosti seřazené různé předměty původně tvořící její obsah: plyšová veverka, svazek klíčů s přívěškem ve tvaru baterky, hřeben, sluneční brýle, čtverečkovaný zápisníček velikosti A6 balíček papírových kapesníků, lak na nehty, řasenka, rtěnka, nůžtičky na nehty, pilník, balíček žvýkaček Orbit, blistr růžových pilulek ibuprofenu, tampony OB pro Comfort, hotelové šitíčko a jeden „electronically tested“ kondom v plastovém obalu (tuhle položku bych v dámské kabelce neočekával, zdálo se, že Sněhurka byla zjevně nejen na všechno připravená, ale i zodpovědná). Ke všemu veškerou svou činnost roztomile komentovala hlasem, v němž nebylo těžké objevit vliv alkoholu a možná i jiných více či méně návykových látek: „Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou…" Zdálo se, že usínání přerušilo výrazné škytnutí: „Ach jo! Čtyři Ikey jsou moc… tři málo… Tak ať si ho sežere, kráva jedna… blonďatá… blbá… To my budeme nad věcí… my budeme… nene, nebudeme… blinkat ne, musíme se posadit a zhluboka dýchat a dýchat a dý…“ Zarazila se, protože jak se posadila, zadívala se před sebe a spatřila mé nohy v hnědých korkových šlapkách: „Júúú. Šlapičko, šlapičko, kdo v tobě přebývá?!“ vykřikla neskrývajíc své objevitelské nadšení. „Noha!“ Následoval další škyt. „…A sakra! Asi je něco špatně!?“ škytla naposled, protože jak její pohled stoupal výš, setkal se s mým užaslým pohledem a následovala chvíle dlouhého mlčení a další chvíle mlčení a pak ještě jedna, než se náhle rozbrečela. Seděla s pokrčenýma nohama v póze malé mořské víly na hromadě reklamních letáků a po tváři jí stékal mix slz a rozpuštěné řasenky.

 

„Pojďte, udělám vám kafe…,“ podal jsem jí papírový kapesník. Opatrně si ho vzala, otřela si slzy a pak se naprosto chlapsky vysmrkala tak, že se troubení rozléhalo po celé chodbě i s patřičným halem a několikanásobnou ozvěnou, ale jinak nevydala ani hlásku, jen na mne bez hnutí a beze slova hleděla a já mohl jen hádat, co se v ní asi děje. Nenechala mne hádat dlouho. Najednou se vzpřímila rychlostí, která mne v jejím stavu překvapila, pořád něžně, ale dostatečně rasantně mne odstrčila, vběhla do mého bytu a následně zahnula do nejbližších otevřených dveří - což byly dveře koupelny čekající na mou koupel. Zvuky, které se z koupelny ozývaly, mne nenechaly na pochybách o tom, co bylo důvodem její rychlé návštěvy.

 

V tu chvíli mne trochu zamrzelo, že jsem při nedávno dokončené rekonstrukci nenechal udělat záchodovou mísu, nebo alespoň bidet i v koupelně, ale kdo tenkrát mohl tušit, jakého praktického využití by se tyto výdobytky toaletní kultury dočkaly. Pomalu jsem zavřel vchodové dveře a trpělivě čekal v předsíni. Nevěděl jsem, co je v této chvíli nejvhodnější dělat, ale intuitivně jsem usoudil, že nejlepší bude nemíchat se mezi dívku a její žaludeční šťávy, ostatně jsem vůbec netušil, jak bych jí v té situaci mohl pomoct. Postavil jsem teda na kafe předvídaje, že ho dnes večer bude ještě zapotřebí, a tiše naslouchal. Povědomé vzlyky a hlasité dýchání na chvíli překryl zvuk vařící se vody, a když jsem zalil kávu, vládlo už v koupelně podezřelé ticho…

 

Sněhurka seděla na koupelnové židličce s hlavou položenou na okraj vany a nic nenasvědčovalo tomu, že by v té chvíli věděla cokoli o sobě, natož o místě, kde se nachází. Na dno vany jsem se raději nedíval. Poskládal jsem ručník, položil ho na okraj umyvadla a opatrně jsem jím podložil její hlavu. Navlhčenou žínkou jsem otřel její tvář. Povšiml jsem si, že ona malá jizvička na lícní kosti zrudla, zatímco její tvář byla bílá jako stěna. Pustil jsem do vany proud vody ze sprchy. Propříště si budu pamatovat, že je před podobným úkonem lepší vyndat ochranné sítko chránící odtokový kanálek - ale ani tento nepodstatný detail mi nezkazil dobrý pocit ze samaritánství, na který jsem byl patřičně hrdý. Zachránil jsem přece pohádkovou bytost. Nalil jsem si kapku rosé stojícího na koupelnové poličce a díval se na, přes veškerou absurdnost situace, pořád ještě krásnou tvář na bleděmodré osušce, na polorozeplou modrou blůzku, pod kterou se pravidelně zdvíhal a klesal její hrudník, na ruku s jednoduchým stříbrným náramkem převěšenou přes okraj umyvadla. Byl bych tam vydržel stát dlouho, kdybych si nevzpomněl na výstavku obsahu Sněhurčiny kabelky, co byla celou tu dobu ponechaná na chodbě svému osudu. Opatrně jsem se prosmýkl z koupelny na chodbu, tiše sesbíral všechny poklady do černé kabelky a opět se vrátil do předsíně, právě ve chvíli, kdy dívka procitla. Z koupelny se přestalo ozývat hluboké dýchání a vystřídalo ho mumlání melodie písně Kdepak ty ptáčku hnízdo máš nebo nějaké jiné, rytmicky hodně podobné. Sněhurka v koupelně intuitivně nalezla sedmičku rosé, co jsem si tam před chvílí odložil, a nejspíše měla v ústech sucho, nebo divnou chuť po nedávném zvracení, nebo obojí současně, protože zrovna, když jsem došel ke dveřím koupelny, vlila do sebe několik pořádných loků. Zjevně ji to opět nastartovalo. Na kratičkou chvíli, než se v jejím krevním řečišti obnovila patřičná hladina alkoholu, začala si přechodně uvědomovat svou realitu. Nedá se říct, že by nebyla překvapená. Užasle hleděla nejdříve na sebe v zrcadle nad umyvadlem. Její, byť trochu zbědovaný, obličej bylo to jediné, co kolem sebe poznávala, protože láhev vína, keramický pohárek na zubní kartáčky, holící strojek Philips i modrý ručník, do kterého byl otisknut zbytek její řasenky a rtěnky, musela v tu chvíli považovat za předměty z jiného světa (usuzuji tak dle výrazu její tváře, který jsem jasně v onom zrcadle viděl já). Výraz úžasu se změnil téměř v děs, když v odrazu za svými zády uviděla mou tvář. Připomnělo mi to klíčovou scénu z filmu o panně a netvorovi – nejspíše totéž to připomnělo i jí, protože zůstala strnule bez hnutí stát a zjevně se bála otočit, aby se jí nepotvrdil fakt, že to, co vidí za sklem, opravdu existuje.

„Jezišikriste!“ vyklouzlo z ní a asi automaticky si opět lokla z poloplné láhve. Výjev v zrcadle ale nezmizel, usoudila tedy, že bude skutečný a opatrně se ohlédla.

„Kafe?“ zeptal jsem se sahaje po šálku, který byl už pouze vlažný.

Přikývla.

„S mlékem?“

„Ne, protože jsem kráva!“

Usmál jsem se, když mi došla úplně jednoduchá souvislost mezi mlékem a krávou.

„Já normálně nejsem taková,“ pokoušela se o omluvu, kterou jsem po ní nikterak nežádal. Ale rosé pomalu doputovalo tam, kam mělo, a druhé kolo ovínění pomalu vytlačilo moment prozření z jejího scénáře, což se projevilo tím, že se řeč začala zrychlovat, slova plést a přechodně utlumená aktivita nabývat na síle. „Já jsem kopici- konpi- kopi enentka… no normálně skoro právnička, úplně hodnověrná, jen se mi zas všechno točí… vem mi to kafe z ruky, nebo ho rozliji…předmět doličný!… s džbánem ucho utrhne!“ zhroutila se na židli, ale jen proto, aby se z ní zas zvedla a zakřičela: „A mám na to právo, protože jsem to udělala a zasloužím si trest! Trestňák, mám, i římana mám i občana mám! Trestám se sám!“

Netuším, co způsobilo tu euforickou náladu, ani kde se v dívence vzaly ty asociace, které ze sebe chrlila, ale nejspíše v ní trestní právo zanechalo opravdu hlubokou stopu, která bůh ví proč, zrovna v mém bytě vyplula z jejího podvědomí.

„A obnovíme trest smrti! Odsuzuji se! Tady se bude věšet!“ vypadlo z ní, když jí pohled padl na dosti pevnou šňůru ovládající mé nekřesťansky drahé vertikální žaluzie. „Tady se bude věšet! Hned! Neprodleně! Bez dalších odkladů! Odvolání se zamítá! Rup! Jejda!“…A pokoušejíc se pověsit se na šňůře od nebohých žaluzií, povedlo se jí vytrhnout je z okenního rámu.

V té chvíli už jsem chtěl zakročit, ale než jsem se zmohl na slovo, odzbrojila mne dalším asociačně vcelku logickým, přesto překvapivým pokračováním monologu: „Jejda!“ dívala se na utržený provaz…“Věšet?!... A kam pověsíme kalhotky?“ Až teď jsem si povšiml, že konala rychleji, než mluvila, neboť v jedné ruce sice ještě držela šňůru od žaluzie, ale v té druhé už svírala inkriminovaný kus spodního prádla. „Čéééérné! K černé sukni jen čeeerné kalhotky – vypereme, pověsíme! Čééérné!... Měla jsem i punčocháče! Taky čeeerné, ale nemám! Ty už jsem někam pověsila! Bez milosti! Nevím kam! Nevíš kam?“ vrhla na mne krásný tázavý pohled sedíce na zemi s provazem v ruce pravé, s kalhotkami v ruce levé. „Teď najednou nevíš, že?! Předmět doličný a nevíme, kde ho máme!? Prosím zaprotokolovat! Nevadí, vypereme to, co máme!" bila se v ní duše právničky s citem hospodyňky. "Bez prodlení a bez milosti!“ Kurážná slova v ní zřejmě vzbudila touhu po činech, takže překvapivě energicky vstala, téměř bez vrávorání vyrazila ke koupelně, z níž po chvíli bylo slyšet tekoucí vodu a útržky vět ve stylu „No Perwoll není, vypereme v šampónečku! Head and Shoulders, žádné lupy… na černých kalhotkách by byly vidět… a když už pereme černé, tak i sukýnku…punčošky nemáme, ale podprsenka je taky černá, šup s ní tam!“ Chtěl jsem jí říct, že mám i pračku, ale ve dveřích koupelny jsem se zastavil. Naskytl se mi pohled, po jakém toužili surrealisté ve svých snech: Sněhurka, úplně nahá, v předklonu, zadečkem natočená ke mně, máchala ve vaně své černé svršky, přičemž si s nimi povídala a upíjela z lahve rosé, co náhodou objevila v koupelnové poličce… Modrá blůzka byla pověšená na lampičce nad zrcadlem, ve kterém bylo celý výjev možné vidět z úplně jiné, neméně zajímavé perspektivy. Utkvěl mi v paměti stříbrný křížek, který se jí při tom máchání pohupoval ze strany na stranu na pozadí ve stejném rytmu se pohupujících obnažených ne příliš velikých, ale něžných prsou… Napadlo mne, že by takhle mohla propírat své prádlo každý večer (a nebyla to nepříjemná představa), ale hned vzápětí mne napadlo, že by už možná neměla pokračovat v tom pití, přičemž mi nebylo líto vína, ale jí samotné. Vzhledem k tomu, že za tu chvilku, co prala „černé“, zmizela půlka láhve růžového, bylo mi naprosto jasné, že na ždímání už nejspíše nedojde. Tok její řeči tuto mou předtuchu pouze neúprosně potvrzoval. „Byly jste drahé jako sviňa a za to vás teď tady utopím,“ promlouvala ke kalhotkám. Sukýnka už tou dobou visela na řebříčkovém radiátoru a kapala z ní voda (patrně i se zbytky šampónu) do pohárku na odkládání zubních kartáčků, v němž bylo nalito tak deci rosé, a to přesto, že z něj nikdo můj kartáček nevyndal. Vypadalo to zajímavě, ale nebránilo jí to v tom, aby si víno tím kartáčkem zamíchala a lupla ho najednou do sebe s poznámkou: „Ten long-drink voní jako ústní voda, pane vrchní!“ Pak chvíli máchala ve vodě punčocháče, které vůbec neexistovaly (jak se ukázalo až na druhý den, ležely zapomenuté na toaletě vinárny). „Jéžišmariá, se rozpustily!“ vykřikla, když si uvědomila, že máchá ve vodě naprázdno. „Sakra zbaví lupů i punčocháčů, Head and Shoulders zasraný!“ Takové zjištění se muselo zapít, takže šáhla po láhvi, pokusil jsem se jí vzít z rukou pohárek v naději, že jí zabráním v naprosté sebedevastaci, ale má snaha byla neúspěšná, Sněhurka vlastnila totiž láhev, a tak pohárek nepohárek, nalila její obsah do svých úst, hrdinně polkla, mírně zavrávorala, předklonila se a za doprovodu dosti podivných zvuků bylo ve vaně biologicky vymalováno podruhé (jen po růžovém víně byl odstín o dost nechutnější).

 

Znám muže, co by se rozčílili k nepříčetnosti, znám i takové, co by v obdobné chvíli byli schopni nebohou dívku i uhodit - já k nim naštěstí nepatřím. Vůči krásným dámám bývám tolerantní, a to dokonce i v případech, na které gentlemana mého formátu žádná pravidla slušného chování ani znalost běžné etikety připravit nemohou. V tomto případě jsem si svou toleranci a trpělivost vyzkoušel v praxi - obstál jsem, ostatně nebylo to tak těžké. Nebudu zastírat, že od chvíle, co jsem Sněhurku slyšel povídat si s černými kalhotkami a spatřil její pohupující se stříbrný křížek v odrazu zrcadla, pochopil jsem, že tato zranitelná bytost zaslouží ochranu a péči a že prominutí drobných prohřešků vůči etiketě je to nejmenší, co v tuto chvíli mohu učinit… Mnohem hůře se mi činilo to, co už zas tak bezvýznamné nebylo - opětovné čištění vany a mírná dezinfekce a dezodorace celé koupelny.

Sněhurka mi to značně ulehčila, neboť v záchvatu zvracení strhla na sebe koupelnový závěs z bílého pogumovaného hedvábí, a jakmile jí po dovršení očistné kůry trochu otrnulo, zavinula se do něj po způsobu římské tógy, mlčíc usedla na plastovou koupelnovou židličku a překvapivě tupě upřeně hleděla do výlevky umyvadla. Učinil jsem, co bylo nejnutnější, a vana dnes už podruhé zářila čistotou jako z reklamy na Mr. Proppera. Stihl jsem to právě včas. Jen co se mycí houbička octla v odpadkovém koši a kyblík, Savo a Jar zas v úklidové komoře, koncipientská princezna objevila kohoutek mého umyvadla, pustila si proudem vodu do dlaní a posléze se přímo z baterie napila. Nevím, jestli ji k životu probralo těch pár loků studené chlorované vody nebo pohled do zrcadla, nejspíše obojí. Musel to být pro ni úchvatný pohled. Stála v cizí koupelně, v římské tóze ze syntetického hedvábí, nadechla se, jako by chtěla odcitovat vzpomínku na zkoušku z římského práva, dokonce jsem se na ni chvíli těšil, ale na žádnou citaci už nedošlo - naopak vše bylo završeno pouhým konstatováním: „Teď to stihnu!“ a rychlým úprkem na toaletu... Jenže moje toaleta byla jinde než toaleta v bytě, na který byla zvyklá… Naštěstí se v mé úklidové komoře nacházel onen kyblík, takže její pokus o zvládnutí situace nenapáchal moc škod. Nebránila se, když jsem ji vzal za ramena a nasměroval k opravdové záchodové míse. Chvíli jsem postál za ní, jestli nebude potřebovat pomoc, ale brzo jsem pochopil, že ode mne ne, a tiše za ní zavřel dveře. Po třetím spláchnutí jsem odešel do ložnice, vyndal ze skříně dlouhé bavlněné triko, aby si měla co obléknout, až spláchne naposled, a na poličku v koupelně jsem položil nový zubní kartáček v plastovém obalu, který mívám pro případné návštěvy, a lahvičku s ústní vodou, tuše, kam povedou její první kroky po překonání nesnází dnešního večera. Posléze jsem ustlal na pohovce v obýváku, netuše, jestli ustýlám sobě, nebo jí. Když za oknem odbilo půl dvanácté a za dveřmi toalety se dlouho nic nedělo, rozhodl jsem se nakouknout dovnitř. Sněhurka seděla-klečela na zemi s hlavou položenou na sklopeném víku záchodové mísy. Uvažoval jsem nad tím, jak ji přemístit na vhodnější místo, ale chápal jsem, že po dlouhé námaze nejspíše konečně objevila polohu, ve které se s ní točila pouze Země s velkým Z a ne podlaha mého bytu. Vzal jsem tedy z koupelny onen modrý ručník, opět jí ho podložil pod hlavu, na záchodový poklop položil nově uvařené černé kafe, bez mléka, na malé záchodové umyvadlo přemístil onen kartáček na zuby v plastovém obalu a na držák toaletního papíru pověsil bavlněné triko. Až ve chvíli, kdy jsem ji zakrýval starší vlněnou dekou, mi došlo, že celou závěrečnou fázi svého energického výstupu mi sehrála úplně nahá, protože všechno „černé“ včetně kalhotek a krajkové podprsenky pečlivě vyprala a tóga z koupelnového závěsu z ní sklouzla pří úprku na domnělý záchod. Nepamatuji se, že bych kdykoli předtím dostal tak rychle jakoukoli dívku do mého bytu, natož aby se mi tam nějaká tak rychle svlékla. Jak tam bezvládně seděla, vypadala jako postava z Degasových obrazů, tělo měla zvláštně zkroucené, kůži hebkou, jen světlejší proužky na zádech a ramenou naznačovaly, že se kdysi v nedávnu trochu opálila a že se určitě neopalovala na nudistické pláži. Opatrně jsem alespoň částečně podsunul části deky pod její kolena, aby neklečela na chladné dlažbě, zavřel dveře na toaletu a nechal její osobní čas plynout… Možná pod dojmem onoho degasovského výjevu jsem si pustil z černé desky Debussyho Nokturna a čekal… Nepamatuji se, jak dlouho, vím jen, že mi nebylo nemilé čekat na dívku, v níž se snoubily postavy z Degasových obrazů s Disneyho Sněhurkou, právničkou a nezvladatelnou vichřicí, a to přesto, co všechno se jí povedlo v průběhu několika desítek minut v mém bytě napáchat. Jistě, nevypustil jsem tak docela z hlavy kyblík v úklidové místnosti, který jsem do doby, než se uvolní záchodová mísa, pečlivě zakryl plastovým víkem. Taky jsem si mezitím za zvuků impresionistické hudby v podání berlínských filharmoniků prohlédl utrženou žaluzii v kuchyni a potěšil se zjištěním, že to vrtačka a šroubovák hravě vrátí do původního stavu, ale převážnou část mé mysli zaplňovala představa oné milé a krásné dívky, s níž by se jistě dal prožít hezký a nestereotypní život, kterou by bylo možné - a vzhledem ke dnešním zjištěním dokonce nutné - chránit před nástrahami, jaké krásným dívkám jejich život neustále klade do cesty.

Dosti dlouho poté, co berlínští filharmonikové dohráli, slyšel jsem, jak se opatrně otvírají dveře toalety. V duchu jsem velebil mnohokrát odkládaný plán naolejování pantů, protože jejich vrzání mne upozornilo na to, že Sněhurka se vzbudila. Když jsem vyšel z obýváku, stála přede mnou nesmělá dívka v mém dlouhém XL triku s výšivkou krokodýla na hrudi. V jedné ruce držela šálek s polodopitou kávou, druhou si stahovala okraje svého nového oděvu až do půli stehen. Prohlížela si mne, ale vyhýbala se pohledu do mých očí a mlčela, pravděpodobně proto, že nevěděla, co říct.

„Dobrý večer,“ pomohl jsem jí, „ještě kafe? Nebo něco k jídlu?“

„Já… Dobrý večer… promiňte, já nevím, jak jsem se sem… a nevím, kde mám své…“

„Nebojte se, suší se to v koupelně.“

Byla celá zarudlá, jen její malinkatá jizvička pod pravým okem tentokráte zbledla.

„Suší? I to…?“ ukázala na svůj klín.

„Jo, vyprala jste si i kalhotky!“

„Já?  A co jsem ještě...?“

„Víc nic! Chvíli jste prala a pak jste si dala trochu vína, povídala o svých zkušenostech s  restním právem a posléze usnula… jinak nic podstatného.“

„S trestním právem... ? Mám se moc stydět?“

„Ne, to se stává.“

„Mně se to nestává!“ ohradila se. „Teda, ne běžně.“

„To já přece vím. Dáte si slané tyčinky nebo sladké sušenky?“

„Ne nic, teď nemůžu…,“ ohlédla se ke dveřím na toaletu.

„Chápu.“ Ale pro jistotu jsem před ni položil misku s pečenými slanými krekrami. Seděla na židli v kuchyni, střídavě rudla a bledla.

„Zavoláte mi taxík? Zapomněla jsem si v kanceláři mobil… asi.“

„Klidně, ale nevím, jestli je to v této situaci rozumné, navíc spodní prádlo je už možná suché, ale sukně zcela jistě ne.“

„Ježišmarja, spodní prádlo!“ Vstala, poodešla do koupelny a vrátila se s kalhotkami a s podprsenkou v ruce.„Opravdu jsem, nic…?“

„Opravdu nic. Mám se otočit?“ zeptal jsem se nečekaje na odpověď.

„Vůbec nevím, jak se to stalo. To s kalhotkami už vůbec ne.“

„Jen klid. Nebudu se dívat. Stejně musím něco…,“ vzpomněl jsem si na obsah kyblíku v úklidové místnosti a rozhodl se ho vylít a opláchnout, než si Sněhurka oblékne vše, co tvořilo základ jejího sebevědomí. Když jsem zavíral dveře od záchodu, stála už v předsíni uždibujíc kousíčky slané sušenky. Z výrazu její tváře bylo jasné, že pochopila následky čeho jsem vlastně likvidoval.

„Ještě i tohle...? Kolikrát?“

„Kolikrát co?“

Koukla na vymytý kyblík.

„Nevím, dvakrát v koupelně, jednou tohle a na toaletě jsem s vámi nebyl, ale asi už je všechno v pořádku, ne?“

„Není! Stydím se a…“ Zas celá zrudla a ke všemu ji polil pot.

„Ale prosím vás! Vždyť se neznáme, tak vás to nemusí trápit. Já vím, že jste pořádná holka, to mi bylo jasné už podle toho, jak jste si ustlala na chodbě, o pracovitosti ani nemluvím: málokdo v takovém stavu pere.“ Pokusil jsem se o vtip, ale z výrazu její tváře bylo zřejmé, že v ní spíše vzbuzuji úžas než smích.

„Jak jsem se sem vlastně dostala?“ zeptala se, už předem se děsíc toho, co se o dnešním večeru ještě může dovědět. Ve zkratce jsem jí osvěžil paměť, přičemž jsem shovívavě vynechal detaily kolem blinkání, a abych v ní nevzbuzoval žádné výčitky, přeskočil jsem i epizodu se zničenou žaluzií. I bez oněch detailů toho na ni bylo až až, protože ani nehlesla, jen tu a tam si ukryla tvář do dlaní a nervózně se kousala do spodního rtu. Snažil jsem se situaci co nejvíce zlehčovat, až se mi nakonec povedlo docílit na její tváři i záchvěvů úsměvů, při nichž se její jizvička schovala do milé a zajímavé vrásky. Poté, co jsem jí v hrubých rysech zmapoval historii posledních tří hodin, se trochu uklidnila. Jsem si jist, že kdyby zapomněla na to, kdo je hlavní postavou dnešního večera, byla by se rozesmála, ale stín osobní zainteresovanosti na jinak vcelku zábavném příběhu jí znemožňoval uvolnit se.

Židle, na které seděla, byla blízko okna, a tak se stalo, že celou tu dobu, co jsem jí vyprávěl její příběh, si pohrávala se šňůrou od žaluzie, co se původně bezvládně povalovala na dřevěném parapetu. Když jsem konečně domluvil, padl jí pohled na nylonový provázek, co držela v rukou, a následně na dvě díry v omítce… „To jsem udělala taky já?“ zeptala se. Věděl jsem, že nemusím odpovídat.

„Jste vždy tak hodný?“

„Hodný? Nevím, nedostávám se tak často do podobných situací … a nakonec to bylo milé a dobře to dopadlo, ne?"

„Hodný. To se pozná. Už podle toho, jak mluvíte… Stydím se, moc se stydím a je mi trochu zima.“

„Bude vám stačit pohovka v obýváku?“

„Ne, to nemohu…“

„A co vám zbývá? Nebojte se, mne to nezatěžuje. Zítra je sobota, nikam nemusím a… a dveře obýváku se dají zamknout zevnitř, jestli máte strach...“

„Strach?“ přeměřila si mne od hlavy k patě. „ Ne, nemám strach, jen se tak strašně stydím! Stydím a je mi zima.“

Možná díky vyčerpání rezignovala na odmítání pomoci ze slušnosti. Uložil jsem ji na pohovku, zakryl dekou a chystal se odejít, ale zastavil mne její trochu rozespalý hlas: „A povíte mi pohádku? Umíte tak hezky vypravovat.“

Přisunul jsem si tedy k pohovce židli, odolal pokušení pohladit ji po vlasech a začal vyprávět pohádku. Tu která začínala slovy „Za devatero horami a devatero řekami, tam kde se písek lil a voda sypala, bylo, nebylo…“ Byla to pohádka o Sněhurce.

Ráno jsem vstal brzo. O víkendu vždy vstávám brzo, už od dětství nemám rád pocit, že mrhám časem volného dne. V tuto sobotu jsem byl ke všemu ještě zvědavý, jestli se mi vše, co bylo výše popsáno, jenom nezdálo. Nedivil bych se, protože se mi včerejší realita jevila jako hodně nepravděpodobná. Natolik nepravděpodobná, že mne překvapilo, že na mé pohovce, v kvítečkovaném povlečení spí dívka s téměř nepozorovatelnou jizvičkou na okraji lícní kosti, která měla na konferenčním stolku, hned vedle černé kabelky, do úhledné rovné řady naskládané a podle velikosti seřazené různé předměty: plyšovou veverku, svazek klíčů s přívěškem ve tvaru baterky, hřeben, sluneční brýle, čtverečkovaný zápisníček velikosti A6 balíček papírových kapesníků, lak na nehty, řasenku, rtěnku, nůžtičky na nehty, pilník, balíček žvýkaček Orbit, blistr růžových pilulek ibuprofenu… Tampony OB pro Comfort, hotelové šitíčko a jeden „electronically tested“ kondom v plastovém obalu v řadě chyběly, což mne ujistilo o tom, že když se v noci probudila, uvědomovala si patrně, kde je.

Sedl jsem si na židli, na které jsem jen před pár hodinami povídal pohádku o Sněhurce, a díval se na to, jak krásně spí na levém boku, s levou rukou schovanou pod polštářem a pokrčenýma nohama, jak tiše a spokojeně dýchá. Patřila zřejmě k těm plachým bytostem, které i ve spánku na sobě ucítí pohled jiných lidí, protože netrvalo dlouho a její oči se otevřely, ústa pousmála, jizvička se schovala do záhybu zajímavé vrásky a nenápadný důlek na bradě se trošičku prohloubil. Nelekla se nového dne, ani muže, co se na ni díval, a ještě trochu ospalým hlasem řekla:

„Dobré ráno!“

Nemívám „špatná rána“, ale dlouho jsem se nevzbudil do rána tak hezkého, tak přesyceného něčím novým, nezvyklým a plným naděje.

„Uvařím vám kafe?“ zeptal jsem se a vstal ze židle.

„Nezlobíte se na mne?“

„Ne. A vy už se nestydíte?“ Pousmála se. Ale neodpověděla.

„Klidně ležte, podívám se, jestli vám už vyschla sukně a udělám snídani, dáte si třeba míchaná vajíčka? Ta by mohla v tuto chvíli pomoct. Donesu vám to do postele“

„Vajíčka? … No vlastně možná ano… ale do postele ne! To určitě ne! Hned vstanu!“

„Jsem Miroslav.“

„Monika.“ Sedíc na posteli, natáhla ruku. Bylo trochu zvláštní podávat si po všem, co jsme prožili, téměř formálně nabídnutou ruku, ale jelikož k podání ruky při představování patří i takové to vlažné políbení na tvář, rád jsem tu ruku přijal. Měla ji hebkou, trochu suchou, ale teplou, což bylo cítit i přes vlažnost jejího stisku. Naklonil jsem se k ní a dotkl se svou tváří její tváře, nejdřív vlevo, pak vpravo, jak se to obvykle dělá (Bůhví proč i tento úkon spadá pod kategorii polibek). Na rozdíl od ruky tváře měla chladné. Trochu jsem si v duchu vynadal, že jsem se ráno, než jsem vstoupil do pokoje, neoholil, takže onen dotek byl pouze letmý, naplněn strachem, abych nepoškrábal její přes všechny okolnosti předešlé noci pořád jemnou pleť. Nakonec jsem byl ovšem rád, protože jsem si uvědomil, že ji alespoň nepřivádím do rozpaků.

„Jdu se kouknout na tu sukni. Můžete se vysprchovat, než udělám snídani, Moniko“.

„Miroslave?!“ zastavila mne ve dveřích, „proč jste na mne tak hodný?“

„Protože je normální být hodným, ne?“

„A nemohl byste mi vynadat, zasloužím si to… asi“

„Ne… asi ne.“ Nedodal jsem, že jsem rád, že je tu, že je mi to vlastně zvláštním způsobem milé, že tu vlastně hodně dlouho nebyl někdo jako ona, že to, co se stalo, ji neučinilo v mých očích méně krásnou a že vím, že ve skutečnosti je slušnou a trochu nesmělou dívkou… Zdálo se mi, že na to vše je příliš brzo, a možná opravdu příliš brzo bylo. Nenapadlo mne, že některé věci je lépe vyslovit příliš brzo, protože než přijde jejich „správný čas“, může být už pozdě, že alternativou slova „brzo“ může být i slovo „nikdy“.

Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.

„Čistý ručník máte na poličce… mýdlo je na vaně a kde je šampón už vlastně asi víte… mám jen ten Head and Shoulders, jestli si pamatujete.“

Zdálo se mi, že slyším z koupelny její smích, ale jist si tím nejsem…

„Než se vysprchujete, skočím do obchodu naproti pro vajíčka a rohlíky - přejete si ke snídani ještě něco?!“

„Ne nic! Stejně si to nezasloužím,“ ozvala se už mnohem pokojnějším hlasem z koupelny. Rychle jsem si nazul staré tenisky, vzal peněženku a klíče a zabouchl za sebou dveře. Cestou k čínské večerce, co fungovala vždy už od rána, jsem si představoval, na co všechno se Moniky zeptám a co všechno jí řeknu. Chtěl jsem vědět, co čte, co jí (co pije bych zatím vynechal), co dělá, když nedělá zrovna právničku a nevytrhává ze zdí žaluzie, a jak přišla ke své malé jizvičce na tváři…

Večerka nebyla daleko a deset vajíček, veku, pět rohlíků, třicet deka šunky, kus ementálského sýra, dvě papriky, pár rajčat, vanilkovou zmrzlinu, čokoládu s lískovými oříšky a marcipánem, višně v čokoládě, dva pomeranče, mango, pět jablek, jablečnou šťávu, pomerančový džus a červenou růži jsem pořídil ani ne za patnáct minut. Když jsem vstoupil do bytu, voda ve sprše už netekla. Mokrý ručník visel na háčku nad vanou, v obývacím pokoji byla na pohovce úhledně poskládaná deka a v kuchyni na stole ležel papírek vytržený z malého čtverečkovaného bločku velikosti A6 na němž byla úhledným písmem napsána odpověď na jednu z mých ranních, nezodpovězených otázek:

„Stydím se! Promiňte!“

Vedle papírku ležel vysypaný asi celý obsah její peněženky: sto šestnáct korun, sponka na spisy, žeton do nákupního vozíku a černý knoflík, co jí kdysi dávno musel upadnout ze zimního kabátu, to vše míněno snad jako kompenzace domnělých nesnází, co mi způsobila. Až později odpoledne jsem pod konferenčním stolkem nalezl zapomenutou modrou čelenku ve tvaru stuhy, co tolik připomínala Disneyho Sněhurku. Vyběhl jsem ven, obešel celý blok a zkontroloval všechny tramvajové a autobusové zastávky, co byly v jeho okolí, ale v zemi, co není za devatero horami a devatero řekami, jezdívaly tramvaje, taxíky a autobusy i v sobotu.

 

Hned v pondělí jsem modrou čelenku v průhledném igelitovém pytlíku odnesl na vrátnici soudní budovy. Vrátná netušila, komu by mohla patřit, protože soud byl veliký, obvodní a praxující koncipientky se v něm střídaly, ale poradila mi, abych ji pověsil na nástěnku naproti vchodu, kolem které musel projít každý, kdo justiční palác navštíví. Několik týdnů jsem všechny své procházky a cesty do práce začínal obchůzkou oné klasicistní budovy s tisíci okny a rozsáhlým dvorem a čas od času jsem nahlédl přes pootevřenou bránu i na nástěnku s úředními oznamy. Modrá čelenka tam visela dlouho. Až když pominuly letní dny a opadlo listí ze stromů, nevím přesně jak, nevím přesně kam, zmizela.

 

 

K O N E C

​