V tom, že se na Bidenově inauguraci objevila mezi popovými hvězdami i "básnířka", spatřuji jistý náznak naděje. Třeba svět pochopí, jak moc mu schází poezie, která dovede na malé ploše, pár slovy vyjádřit víc, než jen to co je přímo řečeno, včetně toho co není jednoznačné, co dovede být pravdivé, i když si samo sobě odporuje (ó jak nám tohle v době krátkých, jasných pravd v heslech a sloganech schází). Jistě, nejde o Préverta, či Ferlinghettiho, vidím v tom i prvek módního „sebescénování“, taková už je doba, ale nějaká vždy bývala… Vzpomněl jsem si u toho na úžasné Válkovo „Slovo“, které se v dobách normalizace tvářilo jako obhajoba strany a činů své doby, či jako zoufaká snaha o sebeobranu básníka obklopeného reálným socialismem, ale dnes po letech je zjevné, že bylo i něčím víc, že bylo a je výpovědí o člověku v onom čase, o krutosti ukryté v tom, že se musí ohnout nebo prasknout, o to, nějak se postavit k pravdě nelhat si a ustát ten a ustát to všechno s nohama na zemi a hlavou na krku. Dle věnování „venovaním Komunistickej strane, ktorá ma učí byť človekom“ zdánlivě jednoznačné, nebýt toho, v samotném díle k této větě přidává ironizující otazník, což zcela mění význam onoho konstatování.. vždyť „lož je iba pravda s kratšou nohou“. Hloubka, sebeironie, kritičnost, nápaditost, jakož i pokora a skepse, to vše Amandě Gorman samozřejmě chybí (jde přece jen o básnířku a sebeprezentérku, ne poetku v uměleckém slova smyslu), její slova a fráze jsou myšlena vážně, což je dáno kulturou z niž pochází, situací i dobou v niž tvoří, ale přece, třeba se k nám poezie jako součást každodenního vnímání světa zas vrátí…
"Raz temnej noci udrel do mňa blesk a v dyme a ohni uvidel som SLOVO a nebo bolo nebo Kainovo nie nenapísal som to pre potlesk a nezabil som v sebe svojho brata len človeka som zazrel takým aký je čas milosrdný všetko zakryje odvtedy často myslím na zvieratá ktoré svet chápu nakoľko v ňom sú kým človek je len natoľko nakoľko ho chápe ach ako ťažko číta sa v tej mape aj bezhraničú vernosť videl som tam psiu aj pretvárku som videl zášť a faloš v sebe a čísi hlas mi stále šepkal založ to ad acta a ži si normálne nezízaj do seba jak cudzím do spálne a vtedy v hrdle básne vzpriečilo sa slovo lož pravdu pesiahla predbehla život smrť ako vždy presne o olovo ale to slovo bolo buď a slovo a ja sme boli súčasne aj spoločnne aj osve to práve vtedy otažel som o svet a ty si bosá prišla do básne vtedy?"
(M.Válek, "Slovo"- úryvek)
Commentaires