MILKA

Bylo slunečné zářijové páteční odpoledne. Jedno z těch, která ještě připomínají léto. Emílie už měla všechno dodělané, dokonce už uložila malou bulharskou kalkulačku značky Elka do šuplíku a přikryla psací stroj Consul potahem z polyesteru, aby se přes víkend nezaprášil, ale hlavně proto, aby jeho ebenově bílé klávesy uklízečky v rámci úklidu nepřetáhly stejným hadrem, kterým předtím otřely dvacet stolů. Zamkla trezor i skříň s dokumenty a razítky, klíčky si pečlivě uložila do kabelky a posadila se na trochu rozvrzanou dřevěnou kancelářskou židli se zeleným polstrováním. Čekala jen na to, až se z rozhlasu po drátě, ve kterém zpíval Karel Gott o tom, že si osladí kávu, ozve časové znamení, aby mohla vyrazit k píchačkám a posléze na autobus, co ji zaveze domů. V takových situacích z ní pokaždé na chvíli spadla únava. Milovala tu příjemnou únavu, co bývá zakletá na koncích pátečních odpolední, a milovala ty chvíle, které oddělovaly pracovní týden od těch kouzelných dnů víkendového volna. Věděla, že nic nemusí, a dokonce ani nemůže, že stačí sedět, na nic nemyslet a slastně čekat.

V tu samou chvíli v desítkách kanceláří kolem a v tisících kanceláří všeho druhu v celé poklidné socialistické republice stejně jako ona čekaly sta tisíce takových běžných zaměstnanců, těšících se na své děti, své domovy, chalupy, zahrádky a pohovky. Někteří měli ve skříňkách připravené rybářské pruty, košíky na houby nebo v kapsách lístky do kin a desetníky na mariáš, ona měla jen síťovku s nákupem, který stihla pořídit o polední pauze, a představu o tom, že vystoupí z autobusu o zastávku dříve, aby si mohla sundat hnědé řemínkové boty na středně vysokém podpatku a prošla se bosá přes louku, která dělila hlavní silnici od jejího domu. V pátek to tak dělávala pokaždé. Někdy cestou dokonce našla i několik žampiónů, což jí ulehčovalo rozhodování o tom, co uvaří k večeři dětem. Dnes to nebude zapotřebí, ve dvou zavařovacích lahvích si vezla domů plněnou papriku, která zbyla v závodní kuchyni od oběda.

Kdyby se Emílie ve chvíli, kdy Karla Gotta v rozhlase po drátě vystřídala Naďa Urbánková, zpívající o blonďákovi s červenou bugatkou, dívala z okna, viděla by, jak ve dvoře středně velkého socialistického podniku zastavila standardně béžová volha, ze které vystoupili tři muži. Ovšem, i kdyby se dívala, nenapadlo by ji, že by mohla tato událost mít jakoukoli spojitost zrovna s ní. Těžko by si ty muže někam zařadila, určitě ne mezi osoby, které patří do jejího života. Dva, kteří se odebrali směrem k vrátnici, byli fešáci v bílých košilích s krátkými rukávy. Ten první byl starší, ale pořád štíhlý, opálený čtyřicátník s výraznými kotletami sahajícími až ke spodnímu okraji uší. Měl přes rameno přehozené šedé sako a na nohou hnědé, pečlivě vyleštěné polobotky. Druhý, mladší, v béžových tesilových kalhotách si nasadil levné plastové sluneční brýle a automaticky pročísnul řídnoucí černé vlasy hřebenem, který nosíval v zadní kapse. Třetí, trochu při těle, zjevně řidič, se opřel o dveře svého vozu, vytáhl z kapsy krabičku cigaret BT a zeptal se toho se sakem: „Stihnu to, šéfe?“

„To víš, že stihneš, Pepine,“ odpověděl mu muž se sakem.

Pepin si zapálil cigaretu a posadil se na sedalo řidiče, ale dveře nechal otevřené. Byl tlustý a v takových teplých dnech, jako byl tento, se potíval.

Muži v bílých košilích došli k vrátnici a poté, co mu ukázali služební průkazy, se chvíli bavili s vrátným ve standardně šedomodré uniformě.

„Ve druhém patře na konci chodby?“ zaslechl Pepin toho v saku ve chvíli, kdy si slastně vychutnával třetí šluk ze svého bétéčka.

„To už není vaše starost, čest!“ bylo slyšet úsečnou větu toho se slunečními brýlemi.

„Dnes je pátek, Stando, oba jsme hodní, pamatuješ?!“ prohodil trochu podrážděně ten v saku, když poodešli trochu dál od prosklené strážné budky.

„Já vím, ale nesnáším ty otázky – a co jí chcete?!“ odpověděl ten v brýlích, než oba zmizeli na schodišti.

„Zaklepeme na ty první dveře, jo? Mluvit budu já,“ pošeptal „Standovi“ ten v saku.

„Vrátný říkal, že je to až na konci chodby. Číslo dveří třicet sedm,“ upozornil ho Standa, nahlížející do malého notýsku, kam si zaznamenával důležité detaily.

„Nejsem hluchý, ale návštěva musí mít své náležitosti. Musíš se ještě hodně učit. Někdy chceme být nenápadní a někdy zas ne. Toto je ten druhý případ. Jdeme sice za paní Emílií H., ale neuškodí postrašit trochu i náhodně vybrané subjekty v jejím okolí. To jsou ty „druhé mouchy“, co pocucháme jednou ranou. Prevenci neradno podceňovat, Stando.“

Zaklepal na první dveře. V kanceláři seděly tři dámy ve středním věku s naondulovanými vlasy, všechny v krimplenových kostýmcích pastelových barev.

„Dobrý den, paní Emílie H. sedí zde?“

„Ne, to musíte na konec chodby, ty prosklené dveře s cedulkou „Statistika a plánování,“ odpověděla jedna z nich.

„Děkujeme, neradi jsme rušili,“ pousmál se muž v saku a pomalu, jako by očekával, že rozhovor bude ještě pokračovat, zavíral za sebou dveře. Nemýlil se.

„A proč ji hledáte? Víte, sem smí jenom zaměstnanci,“ ozvala se dáma s „trvalou“ ondulací.

„My víme,“ vytáhl muž s kotletami z náprsní kapsy svého saka průkaz s výrazným kulatým razítkem, na němž byl vyobrazen dvouocasý lev na pětiramenné pavéze s hvězdičkou nad hlavou. „Nic důležitého, jen se potřebujeme na něco zeptat.“

Ženy zkoprněly a úplně ztichly, takže se najednou zdálo, že píseň z rozhlasu po drátě hraje mnohem hlasitěji.

„Hezký víkend přeji, soudružky,“ rozloučil se ten se slunečními brýlemi, který doposud mlčel, než muž v saku doopravdy zavřel dveře náhodně vybrané kanceláře.

Příchod hezkého víkendu od této chvíle očekávaly všechny tři dámy ve strnulosti a tiše. Jen ta s trvalou sundala fotku Deana Reeda nalepenou na rastrované poloprůhledné skleněné tabulce dveří, aby nepropásly moment, kdy se siluety obou šaramantních pánů budou vracet. Tušily, že kvůli tomu propásnou vytouženou třetí hodinu, která by za jiných okolností znamenala, že se kvapem odeberou k píchačkám.

„To budou místní největší drbny, Stando,“ poučoval mladšího kolegu muž v saku, „kancelář s poloprůhledným sklem, nejblíže ke schodišti… V pondělí o naší návštěvě budou vědět všichni, což je v tomto případě žádoucí. Prevence má smysl, jen když je plošná.“

 

Emílie vypnula rozhlas po drátě hned poté, co se v něm ozvalo pět pípnutí a „tá tá tydá tá“, znělka stanice Hvězda. Přehodila si přes ramena béžový kostýmkový blejzřík z krimplenu, vzala do rukou síťovku, a zrovna když se chystala vzít za kliku, ozvalo se tiché zaklepání. Nestihla říct ani „dále“, protože dveře se pomalu otevřely a muž s kotletami a šedým sakem se tichým, téměř nesmělým hlasem zeptal: „Paní Emílie H.? Můžeme dál?“

„A co si přejete? Jsem zrovna na odchodu.“

„Á vy už jste na odchodu? No aby ne, jsou tři hodiny, nebudeme dlouho vyrušovat,“ otevřel svůj kouzelný průkaz. „Ne, nelekejte se, nic se neděje, potřebujeme si s vámi jen promluvit.“

Emílii se podlomila kolena, ale nezavrávorala, jen cítila, jak jí v horkém pátečním odpoledni stekl pramínek potu po zádech. „Ale ze chvíli sem přijdou uklízečky a…“

„No, my mysleli, že si chvíli popovídáme u nás, diskrétně, tady by to pro vás přece jen mohlo být nepříjemné, to víte, kolegové a kolegyně by si mohli klást různé otázky. Půjdeme?“ řekl milým a pořád velice tichým a příjemným hlasem muž v saku. „Stando, pomoz přece dámě s taškou!“ pokynul směrem k muži se slunečními brýlemi a zatímco Standa přebíral síťovku, galantně se uklonil drže otevřené dveře do kanceláře.

„Nezamykáte?“ zeptal se jí, když je zavřel za jejími zády.

„Ne,“ odpověděla ona, „kancelář zamknou uklízečky, my si tu věříme… Ale trezor je uzavřen a výkazy a razítka jsou řádně uzamčené ve skříni, jestli jde o bezpečnost…“

„No právě, důvěra je důležitá, velmi důležitá. My si musíme vzájemně věřit, budujeme jednu zemi, jde nám o stejnou věc, že?“

„A-ano,“ odvětila ona, aniž by tušila, kam tím míří.

„Nám taky můžete věřit, jde nám o vaše dobro…“ řekl muž s brýlemi.

„Jde nám o dobro nás všech, ale zrovna dnes konkrétně o to vaše,“ dodal ten v saku, „nezapomněla jste si nic?“

„Ne, myslím, že ne…“

„Víte to jistě?“

„Jo, já.. jistě...“ narychlo se podívala do kabelky, jestli v ní má peněženku a klíče od domu, „nic, myslím že nic."

„To je dobře, každý má mít svou jistotu. Občanský průkaz máte?“

„Budu ho potřebovat?“

„Budete… Ale, my bychom vám věřili, že jste to vy, i bez něj,“ zasmál se. „Jste nějaká nesvá.“

„Ne, jen jsem chtěla stihnout autobus, další pak jede až za hodinu.“

„Šestnáct deset, za hodinu a deset minut, my víme,“ zapojil se do hovoru poprvé muž se slunečními brýlemi.

„Nebojte se, my vás pak odvezeme domů. Děti máte už velké a samostatné, ty to tu chvíli vydrží a do večeře jste u nich. Co budete mít k večeři?“

„Co je vám po tom,“ chtěla říct Emílie, protože tato banální a v podstatě nevinná otázka se jí zdála být téměř intimní, ale strach jí tuto odpověď nedovolil, protože netušila, co po ní tito pánové mohou chtít. „Plněnou papriku, v kuchyni zbyla od oběda, tak mi ji kuchařky prodaly za poloviční cenu, u nás se to tak dělá, ale řádně jsem zaplatila…“

Muž se slunečními brýlemi se zašklebil a muž v saku pokroutil hlavou: „My vás přece nepodezříváme z toho, že byste za něco nezaplatila. Nesmíte se tolik bát, nebo si budeme myslet, že nemáte čisté svědomí!“ zasmál se a když dobrosrdečný smích dozněl dodal: „A my si přitom myslíme, že zrovna vy máte svědomí čisté, nebo se mýlíme?“

„Ne, nemýlíte, mám, jen nevím proč…“

„Nespěchejte, vše se dovíte, jen nám musíte věřit!“

 

Prošli kolem dveří první kanceláře. Kapitánovi, to byl ten muž v saku, neušlo, že z rastrovaného skla zmizela fotka, která na něm byla předtím nalepená. „Prevence zabrala“ pomyslel si a blaženě se usmál.

U píchaček bylo touto dobou samozřejmě plno, takže jen málokomu z celého podniku uniklo, že nenápadná, slušná a vždy usměvavá paní Emílie H. nastupuje do béžové volhy následovaná mužem, co jí nesl síťovku se dvěma lahvemi plněné papriky a vekou přečnívající přes její okraj.

Cítila ty desítky pohledů, které sledovaly elegantní vůz s poznávací značkou, která nezačínala písmeny označujícími okres, ale písmenem B, za kterým následovalo čtyřmístné číslo, jak tomu u vozů bezpečnostních sborů bývalo v té době zvykem.

„U vás si nezaznamenáváte odchody?“ zeptal se muž v saku.

„A, promiňte, já zapomněla… Mohu?“

„A proč byste nemohla? Dělejte všechno tak, jak to děláváte normálně, nenechte se námi vykolejit. Já vím, naše návštěva vzbuzuje v lidech takový pocit nejistoty, to už patří k věci, ale vy se opravdu nemusíte ničeho obávat.“

„Proč je tak upovídaný a proč je tak sdílný a nepřirozeně slušný?“ běželo jí hlavou, když zamířila k vrátnici, kde na zdi visela tabule s kartami zaměstnanců, které se při příchodu a při odchodu vkládaly do „píchaček“ - hodin se strojkem tisknoucím na příslušnou kartu čas a datum. Hrozen kolegů se rozestoupil, téměř jako by to měli nacvičené, a utvořil jí uličku až k hodinám, u kterých býval při konci pracovní doby vždy nával. Nejistě prošla utvořeným špalírem, vytáhla svou kartu, a než zmáčkla kliku razícího přístroje, poohlédla se směrem k autu, co na ni čekalo.

„Bude jí už čtyřicet, ale pořád je to docela hezká ženská, že?“ poznamenal tiše muž v šedivém saku.

„Moc hezká,“ vzdechl Pepin usazený u volantu.

„Jo, hezčí než na té fotce ve spisu.“

„Ony ženy obvykle bývají hezčí než na fotkách ve spisech…“

Špalír zaměstnanců zůstal otevřený, dokud se jím nevrátila k béžové volze.

„Ne kriminální, prý státní, říkal vrátný…“ zaslechla cestou šepot někoho z přihlížejících. Živá ulička kupodivu zůstala otevřená i poté, co do vozu nastoupila, jen lidé, co ji tvořili, otočili své hlavy směrem k vozu.

Vyjeli. Vrátný, co zvedal závoru, bůhví proč zasalutoval.

„Jsme způsobili nějaké pozdvižení,“ zakroutil hlavou kapitán, „no to nás mrzí, Emílie… Příště to musíme naplánovat nějak diskrétněji, Štěpáne.“ A pokračoval: „Pepine, vem to kolem Prioru, došly mi cigarety“

„Vemte si má bétéčka, mám vzadu ještě dvě krabičky.“

„Víš, že kouřím Sparty!“ změnil kapitán milý tón na rázný.

„Já myslel, že…“

„Sparty a basta! Zastav u Prioru!“

"Rozkaz, šéfe!"

„Pepine, v přítomnosti cizích lidí, ať už jsou jakkoli půvabní, jsem i v pátek odpoledne soudruh kapitán, že?“

„Rozkaz soudruhu kapitáne.“ 

Muž v saku se podíval do zpětného zrcátka, ve kterém ho Pepin nemohl nevidět, a s úsměvem kývl hlavou: „Jako starý soudruh mi můžeš klidně tykat, když budeš chtít, ale kapitánem jsem i pro staré soudruhy.

„No! Je vidět, že do tohoto okresního města jezdívám příliš málo, zapomínáte tu pak na ty užitečné detaily. A přitom já ta mírumilovná okresní města tak miluji...“ řekl tiše, jakoby pro sebe muž v saku a téměř střihem změnil tón i intenzitu hlasu a obrátil se na paní Emílii. „Odpusťe nám to interní intermezzo, paní Emílie, taky jsme jen lidé. Sedí se vám pohodlně?“ usmál se a zadíval se jí do očí. Měla je modré, protkané zelenošedými proužky sbíhajícími se ke zřítelnici.

„Ano, pohodlně!“ odvětila Emílie, kterou jeho laskavost a péče přiváděla do podivných rozpaků. Vždy si myslela, že dovede v lidech číst, že intuitivně dovede rozeznat pravdu od lži, upřímnost od přetvářky, autentičnost od nacvičených gest. Byla to pravda, uměla to. Já to musím vědět nejlíp, Emílie H. byla totiž moje máma, které jsem se, jako každý syn, v dětství, ale i později mnohokrát pokoušel když ne přímo lhát, tak alespoň neříkat celou pravdu. Toho zářijového dne roku 1977 si touto svou schopností přestávala být jista. Možná to bylo okolnostmi, možná to způsobil strach, možná zvláštní charisma, neochvějná jistota a rozhodnost muže v šedém saku. Najednou se v něm nedokázala orientovat. Najednou nedokázala uchopit ani situaci, ve které se z ničeho nic ocitla. Měla podivný pocit, že muž, co seděl vedle ní na zadním sedadle béžové volhy, byl otevřený a upřímný, přestože tušila, že by tomu tak být nemělo. Ale, proč vlastně ne?

„To je dobře,“ odvětil, „tato velká auta jsou pohodlná a bezpečná a Pepin je spolehlivý řidič. Byl bych nerad, kdybyste se necítila pohodlně, když už jsme vám tak trochu zkomplikovali páteční odpoledne. Nemějte strach, všechno vám vynahradíme, jde nám jen o to, abyste neudělala chybu.“

„Chybu?“ zeptala se hlavou jí prolítla myšlenka, že půjde o něco, co se týká práce, ostatně vyzvedli ji na pracovišti „Chybu může udělat každý, ale účty po mně kontroluje kolega Jaroslav a statistické údaje posíláme na kraj, tam by to nesedělo s údaji, které...“ zarazila se, protože si povšimla užaslých pohledů kapitána i muže se slunečními brýlemi, který si je zrovna při její trochu naivní, ale vážně míněné úvaze sundal.

Chvíli bylo ticho, pak se oba páni rozesmáli: „Ne, nebojte se, o nic hospodářského nejde, víme, že jste pečlivá, vždyť si dokonce nosíváte práci ke kontrole domů, vždy před měsíční uzávěrkou, poslední čtvrtek v měsíci, že?“

Jeho informovanost a přesnost ji odzbrojila a uvedla do ještě větších rozpaků.

 „Kolega Jaroslav je trochu lajdák, chodívá do práce pozdě a občas si protáhne polední pauzu, ale na cifry má čich. V tom mu můžete věřit. Myslela jste pana Jaroslava M., že?“ ohromil ji ještě víc muž ve slunečních brýlích.

„Ano. Jaroslava M. jsem měla na mysli.“

„Jak dobře se znáte s panem Jaroslavem?“

„No dobře, znám ho už pět let, dva roky jsme spolu seděli v jedné kanceláři, než ho přeřadili.“

„Takže moc dobře? Je vám blízký?“

Slovo asertivita bylo v té době naprosto neznámým pojmem, takže ji ani nenapadlo ohradit se větou „A co je vám po tom?“, kterou by nejspíše vyslovila, kdyby se jí na to nezeptal někdo, koho i tlustý řidič béžové volhy poslouchá na slovo.

„Ne, ne. Ne tak, jak si možná myslíte. Je ženatý a o šest let mladší, jen jsem ho zaškolovala a jsme přátelé, tedy kamarádi, kolegové,“ opravila se, aby slovo přítel nevyznělo jinak, než jak ho mínila.

„Nestyďte se za slovo přítel. Přátelé jsou důležití. Všichni je potřebujeme... Pepine, zastav tamhle na chodníku.“

„Přes ulici je parkoviště, soudruhu kapitáne,“ namítl Pepin, ale aniž by se musel podívat do zpětného zrcátka na reakci, vyjel pravým kolem na chodník, „ale tady to bude lepší, nebudete to mít tak daleko.“

„No právě,“ řekl kapitán, „nemám vám něco přinést, paní Emílie?"

„Ne, nic nepotřebuji, pane... soudruhu kapitáne.“

„Nevzal byste mi žvýkačky?“ zapojil se do hovoru muž ve slunečních brýlích.

„Pojď se mnou! Koupíš si je sám! Paní Emílie tu na náspočká, že? Nebojte se, nebude to dlouho trvat. Omlouvám se, je to takový zlozvyk, ty cigarety. Ostatně znáte to, pan manžel také hodně kouřil, nepletu-li se.“

„Olympie, že?“ upřesnil muž ve slunečních brýlích.

„Jo ale...“

„Já vím, už je to pět šest let, že? Nechtěl jsem se vás tím dotknout, jen mi to nějak vyklouzlo. Omlouvám se... Pepine, ty nic?“

„Já mám vzadu dvě krabičky bétéček a žvýkačky nežvýkám, pokaždé mi vytahají plomby.“

„Hm. Tak mi tu paní Emílii pohlídej!“ zasmál se téměř dobrosrdečně muž, co si nechal své šedé sako na zadním sedadle béžové volhy, než za sebou zabouchl dveře vozu.

Emílie sledovala oba muže, jak vcházejí do nově postaveného obchodního domu Prior. „Proč toho tolik o mně ví? A proč zmínil mého manžela, když je už šest let mrtvý, a co s tím vším má Jaroslav?“ běželo jí v hlavě, ale nedokázala si to všechno poskládat do nějakého smysluplného celku, protože auto stojící na chodníku trochu překáželo kolemjdoucím, kteří se chtě nechtě dívali dovnitř a ona měla pocit, že se všichni dívají na ni. Bylo jich opravdu hodně, jako každý pátek touto dobou. Každý, kdo už neodjel na chalupu nebo na ryby, mířil kolem do Prioru nebo na tržnici, aby si před víkendem doplnil zásoby nebo nakoupil to, co přes týden nestihl. Spoustu z těch lidí od vidění znala a spousta jich alespoň od vidění znala ji - to byla výhoda, či nevýhoda středně velkého okresního města. Bylo jí nepříjemné sedět v cizím autě na tak exponovaném místě, ale neodvážila se ani hnout. Pepin naštěstí zapnul rádio. Doufala, že když se soustředí na zprávy a písničky z odpoledního vysílání stanice Hvězda, neklid trochu ustoupí, ale ani glosa o nepokojích studentů v Íránu, ani reportáž o vzrůstající kvalitě svárů potrubí ropovodu Družba, ani rozverná Duhová víla Hany Zagorové jí na klidu nijak zvlášť nepřidaly.

Oba muži mezitím zmizeli uvnitř obchodního domu.

„Jaký hezký Prior vám tu postavili,“ prohodil jakoby nezávazně muž momentálně bez šedého saka, „miluji tato okresní města. Na okresní města já jsem specialista – tam si lidé pořád myslí, že se vše důležité odehrává jen v těch velkých, krajských a že v těch malých je klid... Klid je fajn, ovšem jen když si ho lidé patřičně váží, když vědí, čím se liší od neklidu. My jim občas musíme dát najevo, že ani zde nejsou tak úplně v závětří, že nám na nich záleží... Mimochodem musím tě pochválit, to s těmi žvýkačkami byl dobrý trik, jak se nenápadně zeptat na to, jestli tě chci s sebou nebo jestli tě chci nechat u ní.“

„Dík. Učím se...“

„Tohle je lepší než pochůzkář, ne?“

„Jo, mnohem lepší.“

„Tak se uč!“

„Nechali jsme ji tam kvůli těm ostatním, co chodí kolem auta? Preventivně?“

„No to taky, ale není to to nejdůležitější, Stando... Nejdůležitější je nechat ji samu se sebou, aby dozrála, aby se jí v mlčení chtělo rozpovídat se, nebo alespoň se tázat... Až budeš mít v budoucnu samostatné výslechy, vždy zvi subjekty na přesný čas a pak je nech tak patnáct, dvacet minut vytvrdnout na chodbě. Takových dvacet minut nejistoty, to dělá divy.“

„Co když odejdou?“

„Odejdou? Hm, kam by u nás mohli odejít? Vědí, že si je pozveme znovu a pak jim přičteme ke všemu, co o nich víme, i to, že se vyhýbali. To nedělají, nemají kam odejít. To je naše velká výhoda. Mimo nás nejsou jiná východiska... A my nejsme Gene Hackman, co musí honit subjekty po San Franciscu… Viděl jsi už Francouzskou spojku? Jo, vy tu nechytáte ORF, co?“

„Ne, tady ne… Vy to všechno umíte tak hezky říct, soudruhu kapitáne.“

„Taky se naučíš, Stando! Léta praxe a odříkání!“ rozesmál se Kapitán. „Tak a teď si koupíme Sparty! Kouřím sice bétéčka, ale musíme být koncizní, v našem povolání musí člověk umět přinášet oběti. Co si to píšeš?“

„Koncizní. takové hezké slovo.“

„Ne jen slovo, Stando, nejen slovo! To je úděl, mantra! Mantru si psát nemusíš, to nebudeš potřebovat. Jaké chceš ty žvýkačky? Vezmeme taky pomerančové želé měsíčky.“

„Pro Pepina?“

„Pepin ať si koupí, co chce, to je pro ni, ať to veme dětem. Dnes jsme "hodní"... A nezaškodí, když jí připomeneme, že je má.“

„Vy myslíte na všechno, kapitáne!“

„Praxe, Stando, jen praxe. Půjdeme!“

 

Když se vrátili k autu, Standa si sedl dopředu k řidiči a kapitán, který přehodil své sako na odkládací plochu za zadními sedadly, se usadil pohodlně vedle Emílie. Netlačil se na ni, zachoval patřičný odstup, jako by jí chtěl dopřát pocit relativní volnosti.

„Přinesli jsme vám pomerančové měsíčky, kdybyste měla chuť na něco sladkého.“

„Ne, děkuji.“

„Jen se nestyďte, je to také omluva za ten čas, o který vás připravujeme.“

„Já nejím moc sladké,“ namítala. Hlavou jí prolítlo, že někde četla o odbojářích, kteří se za druhé světové války před výslechem snažili sníst co nejvíce kostkového cukru, aby měli dost energie a aby udrželi pozornost v průběhu dlouhých hovorů s vyšetřovateli, ale myšlenku na tuto okolnost hned zavrhla jako neadekvátní její situaci. Říkali přece, že to nebude nadlouho, a především, nebyla si vědoma žádného prohřešku, mimo toho, že za tento kvartál ještě nestihla zaplatit povinné známky potvrzující dobrovolné členství v ROH a ZČSSP.

„Vemte to domů dětem… máte dvě děti, že?“

„Ano dvě.“

„Starší dceru a syna, že?“

Pomalu začínala být alergická na slůvko „že“, které kapitán zcela záměrně kladl na konec téměř každé tázací věty, aby dal najevo, že na každou otázku očekává odpověď, nebo alespoň potvrzení, že dotazovaný rozumí tomu, na co je tázán… Věděl, že to působí vtíravě a zpočátku nepříjemně, ale věděl také, že „subjekt“, jak vyslýchané lidi v odborných zprávách rád nazýval, si na to zvykne a v průběhu rozhovoru přejde do modu automatického odpovídání nebo přisvědčování na jakoukoli větu či námitku. Mnohokrát se mu to vyplatilo při přepisování záznamů výslechů. Předešlo se tím nejasnostem v hodnocení postojů vyslýchaného.

„Ano, dcera chodí na gymnázium a syn je v páté třídě.“

„A dělají vám radost, že? Děti jsou radost! Já mám taky dvě. Kluka a holčičku, devět a jedenáct.“

Uvažovala nad tím, proč jí to říká, proč do toho rozhovoru táhne své soukromí, ale on jako by tušil tok jejích myšlenek, okamžitě jí na nevyřčenou otázku odpověděl: „Omlouvám se, že jsem tak osobní, já jen chci abyste viděla, že jsem obyčejný člověk, v mnohém stejný jako vy. Mně můžete důvěřovat, jsem tu od toho, abych vám pomáhal.“

Tušil, že mu tak docela důvěřovat nebude, ale přidal do skládanky další motiv, který ji bude mást a odvádět od soustředění se na podstatné věci. Věděl, že se jí budou hůře hledat hranice toho, kam ještě v rozhovorů smí a kam už je neradno vstupovat.

„Ale k budově veřejné bezpečnosti se odbočuje napravo!“ poznamenala.

„My nejedeme k budově bezpečnosti,“ řekl laskavě a klidně, „tam byste se necítila dobře. Kolegové v uniformách tam vodívají kapsáře, podvodníky a defraudanty, to není místo pro slušné lidi. V nové budově okresního výboru nám poskytují takovou hezkou zasedačku. S pohodlnými židlemi, s výhledem do parku. Tam to bude příjemnější.“

Vůz zahnul doleva a po několika stovkách metrů zajel na malé parkoviště nacházející se za budovou zbrusu nového Okresního výboru KSČ, kvůli zdem obloženým bílou imitací vápence přezdívaného Bílý dům.

Malá zasedací místnost byla v prvním patře. Voněla novotou a lakovým nátěrem, kterým byly ošetřeny mahagonově hnědé obklady jejích zdí. Západní stěnu místnosti tvořilo veliké okno poskládané z několika masivních skleněných tabulí vsazených do hliníkových rámů. Posadili ji na pohodlnou židli vypolstrovanou tmavě červenou koženkou, naproti onomu oknu, ze kterého byl výhled na prázdný park. Lípy ještě nezačaly shazovat své listí a zářijové slunce se opíralo do skulptury dívky pouštějící z natažených rukou ptáka připomínajícího více racka nebo zakrslého jeřába než holubici míru.

„Nechcete si zavolat domů? Aby děti neměly strach?“

„Ony jsou zvyklé, občas se v práci zdržím, ale…“

„Jen se neostýchejte,“ přisunul jí kapitán šedý telefon umístěný na otočném rameni, „prosím, vnější linka se vytáčí přes nulu. Takový nevkus, že? Šedočerný telefon v místnosti obložené mahagonem. Vůbec to k sobě neladí. Nu což, estetiku soudruzi projektanti občas podceňují…“

Emilie váhavě vzala do ruky sluchátko. Vůbec ji nenapadlo, že by telefon měl mít jinou barvu. V té době byly běžné jen tři druhy telefonních aparátů, černé, které bývaly na poštách a úřadech, světle béžové, které působením času a slunečního světla zežloutly a popraskaly, takový jsme měli doma my, a šedo černé, jako byl ten v zasedací místnosti.

„Mám jim říct, kde jsem?“ zeptala se nejistě a poprvé i s trochu roztřeseným hlasem.

„To nechám na vás, neděláme nic tajného,“ klidně, tiše a s jemným úsměvem na tváři odpověděl kapitán.

Hovor jsem údajně přijal já. Nejspíše jsem mu nepřikládal žádný význam, protože jsem si to po letech vůbec nepamatoval. Pro mne bylo jistě obyčejné páteční odpoledne. Pravděpodobně jsme se sestrou uklízeli. Mívali jsme zavedený takový rituál. V pátek odpoledne jsme vyluxovali pokoje, sundali a vyklepali koberce z předsíně, vytřeli linoleum na schodišti a v kuchyni, umyli záchodovou mísu a umývadlo v koupelně, aby to už nemusela dělat máma, až se vrátí z práce. Pak pro nás začal vytoužený víkend.

„Já se dnes zdržím v práci,“ řekla a tázavě se zadívala na kapitána, který pochopil význam jejího pohledu

„Tak hodinku, nanejvýš dvě…“ zašeptal a prstem ukázal na ciferníku svých hodinek na prostor mezi pětkou a šestkou.

„Přijedu asi autobusem v šest deset. Buďte hodní. A řekni Janě, ať dá kolem šesté knedlík nad páru, k večeři přivezu plněnou papriku, jo? Ale nezapomeň! Ahoj.“

Položila sluchátko a chvíli mlčela.

„Hm! Tak jste se dnes zdržela v práci? Taky řešení, ale chápu vás, nemá smyslu vykládat to dětem.“ Pousmál se kapitán.

„Dozvím se už, proč jsem tady?“ řekla najednou docela rázně, protože jí na chvíli povolily nervy.

Standa, který už odložil své slunečné brýle, se rázně postavil a nadechl, ale kapitán ho předstihl svou dobrosrdečně laděnou mluvou: „Jen klid! Zrovna jsem vám to chtěl říct, ale musím se ještě zeptat, jestli vám nebude vadit, když si to nahrajeme.“ Vytáhl ze skříňky malý šedivý kotoučový magnetofon. „My si to vlastně musíme nahrát, takže mou otázku považujte pouze za zdvořilostní,“ zasmál se.

„Pátek šestnáctého září 1977, patnáct čtyřicet osm, přítomní kapitán Štěpán B., podporučík v zácviku Stanislav M., dotazovaná osoba Emílie H… Tak a teď už si toho nevšímejte, budeme si povídat, jako by to tu nebylo,“ položil před ni mikrofon o velikosti tenisového míčku stojící na dvou malých plastových nožičkách. „Máte magnetofon?“

„Máme, takový jednoduchý, kazetový, děti to chtěly…“

„Jo děti, co bychom kvůli nim neudělali, že? Taky jsem jim ho pořídil. Ale k věci…“ kapitán se na chvíli odmlčel a zadíval se na Emílii. „Vy máte bratra, že?“

„Ano, ale…“

„My víme, v šedesátém osmém…“ zapojil se do výslechu Standa, ale byl přerušen pořád klidným, téměř monotónním hlasem kapitána: „Stando, nech paní, ať nám to řekne sama. Pak ji můžeš doplnit, když na něco zapomene. No pokračujte, Emílie.“

„Mám bratra. V šedesátém osmém emigroval do Amer… do Spojených států.“

„Kdy přesně?“

„V říjnu, koncem října šedesát osm.“

„Dvacátého druhého října, přesně!“ dodal Standa, listuje v nějakém spise.

„Standa nám tady bude dělat takovou nápovědu, nevadí, že?“

„Mohlo by být. Nevím to přesně, ale bylo to, až když už byla sklizena jablka, ty nám ještě pomáhal…“

„Tenkrát jste ho viděla naposledy?“

„Ano, tenkrát jsem ho viděla naposled.“

„Prozatím naposled,“ opakoval si Standa, který se tvářil, že si dělá poznámky.

Slovo „prozatím“, které vyřkl místo ní, ji zaujalo i vylekalo současně. Alespoň už ví, proč za ní přišli, ale proč zrovna teď?

„Byli jste si blízcí?“

„No je to můj bratr. Vyrůstali jsme spolu. Rodiče nám umřeli za války, tak jsme se starali jeden o druhého, teda víc já o něj než on o mě, ale to je snad normální, že?“ Ani nevěděla, jak ji napadlo použít kapitánovo „že?“, a všimla si, že to pořád klidnému kapitánovi neuniklo.

„Jo, to je normální… Strašné, jak taková válečná událost dovede člověka vykořenit?“

„Vykořenit?“

„No dohnat až k opuštění své vlasti… a kdo ví, k čemu ještě…“

„Ale on neodešel po válce, on odešel až…“

„My víme, kdy odešel, vždyť jste to slyšela… Víte, co teď dělá?“

„Vystudoval elektrotechniku na vysoké škole v Bratislavě, tak asi něco s elektrikou?“

„Vystudoval „slaboproud, promoval v šedesátém sedmém, že?“

„Ano, jak říkám, dělá něco s elektrikou. On měl vždy rád ty dráty a rádia, já tomu moc nerozumím.“

„In-ter-na-tional Bu-si-ness Ma-chi-nes Cor-po-ra-ti-on,“ hláskoval z papíru Standa, „tam dělá, podle toho, co víme.“

„To se asi čte Internaešenl byznys maešins korporejšn, že?“

„Já nevím, neumím anglicky, já měla na škole němčinu.“

„Takže v kontaktu nejste?“

„No, vlastně ne.“

„Takže trochu ano?“

„Tak o Vánocích posílá pozdrav… A letos o Velikonocích poslal balíček… Ale v něm byly jen takové obyčejné věci do kuchyně a tak…, nic závadného… Nebo se to má někam hlásit?“

„Hlásit? Obyčejný balík? Žijeme přece ve svobodné zemi. Ostatně prošlo to normálním celním řízením, Stando?“

„Hmotnost 5875 gramů brutto, obal karton dvouvrstvý lepený, provázek standardní, silon, bílý, podací pošta Wien Neustadt 00121-19.března 1977, obsah: čokoláda Milka, pět krát dvě stě gramů, káva Milde sorte 250 gramů, instantní, káva Julius Meinl 500 gramů, zrnková, kakao Bensdorp 300 gramů, angličák Matchbox, model auta Ford Capri, červený, angličák, model auta Ford GT zelený, tričko bavlněné bílé s potiskem kačera Donalda, velikost chlapecká, svetřík dámský, úpletový, kombinace červená-modrá, čepice s kšiltem chlapecká, instantní mléčný nápoj Benco, velikonoční vajíčka čokoládová s motivem housat, propisovací tužka čtyřbarevná dvakrát, čaj Assam 200 gramů, sypaný.“

„Hm, bohaté Velikonoce! To je všechno?“ zadíval se kapitán upřeně na Emílii.

„Ne, ještě tam byly rukavičky, kožené, a dopis.“

„To sedí, rukavice, kůzlečí kůže, dámské, značka Fellmann, velikost sedm a půl a dopis,“ potvrdil Standa.

„Hm, vy máte velikost sedm a půl? Moje manželka má taky velikost sedm a půl… A co bylo v tom dopise?“

„Vždyť to asi víte.“

„Hm, co si to o nás myslíte? Součástí celního řízení není čtení soukromých dopisů. Navíc, dopisy mezi sourozenci cizí člověk může špatně interpretovat… My bychom to rádi slyšeli od vás.“

„No, psal, že pozdravuje, že se má dobře, že teď bude pracovat pro tu americkou firmu v Evropě a že se ještě ozve. Něco v tom duchu. A… a napsal mi adresu do Vídně.“

„Do Vídně? No to je coby kamenem dohodil. Odepsala jste mu, do Vídně?“

„Poděkovala jsem mu, to jo. Ale on už se pak neozval.“

„Ale ozval!“

„Ne, neozval. Žádný dopis jsem nedostala.“

„Ale ozval! Ozval se teď! Vy to ještě nevíte, ale my už ano!“ rozesmál se kapitán, jako by šlo o vtip. Pak najednou svůj smích utnul a po krátké pauze dodal: „Tady to je! Chce vás navštívit!“ vytáhl ze složky dopis, dvakrát přeložený na výšku standardní dlouhé obálky. „Víte, někdo nešikovný na poště porušil obálku a my jsme nechtěli, abyste si myslela, že běžně prohlížíme soukromou korespondenci, tak jsme vám to chtěli vysvětlit. Osobně vysvětlit. To proto jste tu.“ Kapitán rozložil list na stůl a prolítl ho očima. „Zní to jako naivní výmluva, ale kdyby to bylo jinak, věřte, že bychom si vymysleli lepší. Někdy ty náhody, když se o nich zpětně mluví, vypadají fakt banálně,“ pak se nadechl a jakoby pro sebe tichým hlasem a bez jakéhokoli akcentování slov či vět četl. „Milá Emílie, hezké spojení milá Emílie, takové zvukomalebné, že? V úvodu svého dopisu chci co nejsrdečněji pozdravit tebe i tvou rodinu. Vím, že to teď nemáš lehké, ale doufám, že se ti vede dobře. Jak už jsem ti psal o Velikonocích, společnost, pro kterou pracuji, mne vyslala na pár měsíců služebně do Evropy, pomohlo mi, že umím německy… vidíte, taky měl němčinu, jako vy, ale mluví asi i anglicky… a tak ti píši z Vídně, což není tak daleko… Chcete si to pročíst?“ zvedl svůj zrak od dopisu a zahleděl se na Emílii.

„Je to snad adresováno mně, ne?“ řekla Emílie spíše rozrušeně a bezradně než podrážděně, ale tyto drobné nuance není vždy lehké v emocemi nabitých větách rozlišit, byť kapitán byl v rozlišování nuancí mistrem.

„Ó, neslyšel jsem v té větě ironii, že ne?“ řekl a natáhl ruku s dopisem směrem k Emílii.

„Ne… ne,“ odpověděla nejistě Emílie, zatímco Standa si do svého notýsku poznamenával slovo „ironie“.

Vzala si do rukou list papíru s logem hotelu Sacher.

„Ten dopis je psán v červenci.“

„Jo, to ano, trochu se to zdrželo. Víte, chvíli trvalo, než se to dostalo k nám a taky byly dovolené a tak…“

„Chápu.“

„Mohla byste nahlas, jestli to není nic osobního? Ačkoli, co by mohlo být mezi vámi osobního po takové době, že?“

Přirozeně pro ni všechno bylo „osobní“, přesto četla nahlas: „…což není tak daleko. Na jaře jsem dostal americké občanství a jako občan USA bych mohl legálně navštívit Československo. Na vaší ambasádě ve Vídni mi ovšem sdělili, že jelikož jde o soukromou cestu, vízum mi udělí pouze v případě, že se za mne někdo v mé bývalé vlasti zaručí, a tak jsi mne napadla ty, jako moje nejbližší příbuzná. Jde jen o formální záruku, ale…“

„No to podstatné už víme, takže můžeme přejít k věci,“ přerušil ji kapitán, který v průběhu jejího čtení hlasitějšími výdechy a drobnými gesty akcentoval slova jako „občan USA“, „vaší“ rozuměno už ne „naší“ ambasádě a „zaručit“. „Váš pan bratr Martin K., toho času občan USA dne…“

„Dvacátého druhého srpna 1977“

„Díky Stando, doručil na naše velvyslanectví ve Vídni žádost o udělení víza, ve které jako důvod vstupu do čées eser uvedl…“

„Soukromá turistika, návštěva příbuzných.“

„…a nejbližší nám známá příbuzná jste, pokud je nám známo, vy, že?“ zadíval se na Emílii, která zbledla a mlčela. „Nemáte se čeho bát, Emílie, my jsme tu od toho, abychom vám pomohli. Možná o tom ještě nevíte, ale my jsme na vaší straně. Cítíte to taky tak?“

„Nevím… ano?“

„No jistěže ano! Vidíte, že s vámi nehrajeme žádnou hru, jednáme narovinu. My jsme ti hodní - a nejen dnes… Přiznáme se k tomu, co víme, i k tomu, co nevíme, jen nás okolnosti naučily být, jak bych to řekl…opatrnými? Ne, opatrný není to správné slovo, v tom je trochu zbabělosti, obezřetnými… Ano, obezřetnými jsem chtěl říct… Abyste rozuměla, my totiž nevíme, co váš bratr v té Americe doopravdy dělal…“

„Elektrotechnika jste říkali.“

„Jo, to dává smysl… ačkoli, dali mu občanství. To obvykle udělují až po deseti letech, a on byl po odchodu rok ve Vídni, než mu povolili vstup do států, takže tam byl necelých osm let…? Z našich zkušeností víme, že občanství udělují přednostně těm, kteří s nimi spolupracují, spolupracují… řekněme v oblasti zpravodajských služeb, ale to je jen taková velice nepravděpodobná hypotéza. Velice nepravděpodobná…“

„No možná potřebují elektrotechniky,“ přidal se Standa,„ve státech…“

„Možná! My nevíme… asi ano, třeba jim za to nemusel nic slíbit, IBM je elektrotechnická firma, baví ho to, vystudoval to, je elektrotechnik… Ačkoli, Karel Gott je taky elektrikář a já jsem kupříkladu učitel, a přitom neučím, jak už jste jistě postřehla. Jo, dějepis, občanská nauka, řekla byste to do mě?“

„No… možná i ano. Působíte jako učitel, trochu…“

„Ale to jen proto, že teď učím tady Standu, našeho podporučíka - v červnu odabsolvoval! Ale je šikovný, snaží se… I když praxe, to je něco jiného než skripta, že Stando?“

„No, to teda jo, soudruhu kapitáne.“

„To teda jo, život je něco jiného… To víme všichni i vy, Emílie, že?“ pokračoval ve své slovní tirádě, které osobně ve své mysli dával název „jízda po oslích můstcích“, kapitán Štěpán B. „Takže já jsem učitel a on elektrotechnik… anebo možná ne. A vy jste vdova, matka, sestra a najednou někdo po vás chce záruku. Život nás holt někdy postaví před takové… zkoušky. Vy s tím už máte své zkušenosti, ne? Přišla jste o rodiče, umřel vám manžel, zůstala jste sama se dvěma dětmi… a všechno jste zvládla. Tuhle drobnost také zvládnete, tím jsem si jist. Jste silná žena, já vás obdivuji, vím, co je to vychovávat dvě děti, také je mám. Slíbil jsem jim, že zítra s nimi půjdu na lodičky… jestli nám vydrží počasí. A propos děti, jak se učí? Dcera, ta starší…?“

„Jana.“

„Janka, ta už je na gymnáziu, že?“

„Ano, ve třetím ročníku, učí se dobře - v tomto ohledu jsem s dětma nikdy neměla problémy, šlo to samo…“

„No jen neříkejte, dala jste jim zázemí, proto to šlo samo… A co potom? Kam chce jít na vysokou školu? Chce jít na vysokou, že?“

„Ještě se nerozhodla, ráda by na pedagogickou, nebo možná na práva, ale dostat se na práva není lehké.“

„Jistě je to chytrá holka, toho bych se nebál, má být po kom! A syn?“

„Jiří je v páté třídě.“

„Jiří, po tatínkovi… Asi taky bude chtít na gymnázium, že?“

„Vy jste znal manžela?“

„Ne, osobně ne, jen podle jména… V téhle budově je jistě spousta lidí, kteří ho znali. Prý dobrý chlap, ale takový… neobezřetný, že?“

„Jak to myslíte?“

„Kdyby byl obezřetný, mohl tu ještě být. V této budově, i mezi námi… Co ho to napadlo jet tenkrát na ten dubčekovský sjezd? Otce od dvou dětí… komunistu… a ještě se zapojovat do diskuse… Věděla jste, že se zapojoval do diskuse? Tady to máme, v téhle složce. Věděla jste, že byl na „mimořádném sjezdu“?

„Na tom, co odsoudil internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 68?! I rezoluci podepsal.“

„No, byl členem strany, tak jel na sjezd… Musel.“

„U mimořádných sjezdů nikdo nemusel… Byl už nemocný, měl se na co vymluvit. Ale nechme toho, je to už stará historie a zaplatil za ni on sám, aniž by vás do toho tahal, budiž mu to přičteno ke cti. Museli ho vyloučit, jinak to nešlo.“

„Ale jeho nikdy nevyloučili, byl ve straně až do své smrti. Ano v šedesátém devátém ho přeřadili na jinou práci, to jo, ale ve straně zůstal, ten infarkt dostal přece, když šel domů ze schůze,“ Emílie se postavila a začala nervózně přecházet ze strany na stranu podél dlouhého konferenčního stolu.

„Copak vy to nevíte? Udivuje mne, že se nenašla žádná dobrá duše, která by vám to za tu dlouhou dobu řekla… To mne opravdu udivuje, v této malé zemi, kde lidé jsou tak sdílní…?“

„Jaká duše? Co neřekla?“

„Sedněte si, prosím,“ Standa pokynul rukou směrem k polstrované židli.

„Aha, tak vy to opravdu nevíte… No to mne mrzí, že jsem to nakousl, to mne moc mrzí… O mrtvých jen v dobrém. Já vás nechtěl takhle zranit… Omlouvám se, moc se omlouvám. Už mlčím.“

„Co nevím?“ opřela se Emílie o desku dlouhého konferenčního stolu.

„Nechme to tak, na tom už nezáleží.“

„Co nevím?“

„Sedněte si prosím!“ zopakoval Standa o něco rázněji než předtím.

Emílie se ostentativně posadila na židli.

„Víte, ten mikrofon není zas až tak citlivý, jak to vypadá,“ omluvil důvod zvýšení hlasu Standa a pokračoval, „No vy to nevíte, protože pak už to nemělo smysl rozebírat. Ne, že by na tom už dnes nějak záleželo, ale váš manžel dostal ten infarkt cestou ze schůze, na které ho vyloučili ze strany,“ řekl poněkud přímočaře, téměř bez náznaku jakékoli účasti, listuje přitom ve složce. „Jestli to byl infarkt tedy, protože pitva nebyla provedena.“

„Co tím myslíte?“ něco, čemu nerozuměla, zvedlo Emilii ze židle.

„No to odpoledne měl důvod. Léky měl v kapse, stačilo si je nevzít, nebo si jich vzít víc…“

Emílii se podlomila kolena, trochu zavrávorala a beze slova se zas posadila na polstrovanou židli.

„Dalo se to říct i šetrněji, Stando, navíc pro nic takového nemáme důkazy!  Ale vše ostatní je bohužel pravda. Holt máme dnes den odhalených pravd. Něco jsme si chtěli nechat jen pro sebe, ale když už se pravda dere ven, dobrým úmyslem ji nezastavíš… Holt, takový je už svět,“ smutným hlasem pronesl kapitán.

„Jděte už někam se svým světem a svými pravdami a… jděte už někam!“ rozkřičela se Emílie.

„Ale Emílie… nás to moc mrzí, taková holt byla doba. Vy jste to tak možná nevnímala, byla jste na mateřské s malým synem, ale jiní dělali chyby, a lidské chyby, možná i v dobré víře… A pak lítaly třísky … takoví lidé…takové osudy…“ kapitán obešel stůl, postavil se za židli, na které seděla Emílie, položil na stůl před ni pečlivě poskládaný a vyžehlený kapesník a pak jemně a láskyplně položil obě své hřejivé ruce na ramena. „Je mi to líto, Emílie. Jste rozrušená, dáme si pauzu a dáme si kafe! Chcete kafe? Nebo čaj?  Šestnáct čtyřicet, výslech přerušen, záznam pozastaven na základě rozhodnutí kapitána Štěpána B.! Stando, vypneme na chvíli nahrávání, než se paní uklidní, jo?“

Emílie slyšela cvaknutí vypínače magnetofonu. A zaregistrovala, že kapitán sundal levou ruku z jejího ramene, natáhl ji k šedé telefonní ústředně, na které zmáčkl zelené tlačítko, a řekl: „Jarmilko? Dvě kávy a čaj… a nějaké sušenky nám přineste, jestli máte.“

„Máme nevděčnou práci, Emílie…“povzdechl si kapitán, „mnohé víme a mnohé si musíme domýšlet, boříme iluze, bijeme se s klamy, někdy ublížíme i těm, co za nic nemůžou… Ve jménu vyšší pravdy, ve jménu pokroku… Já vím, to jsou taková klišé, tváří v tvář lidskému osudu, osudu, jako je například ten váš… Já mohl v této chvíli vyprávět žákům čtvrté třídy o punských válkách a pak jít s čistou hlavou domů, ke svým dětem, a místo toho vám nechtěně ubližuji, odpusťte mi… Otřete si slzy, ať si sekretářka nemyslí, že vás tu mučíme… Cítíme s vámi, věřte mi. Nepotřebujete si odskočit? Toaleta je hned naproti, přes chodbu, Emílie.“

Emilie si beze slova vzala nabízený kapesník, vstala ze židle a pomalou chůzí podešla ke dveřím: „Tady ty dveře naproti?“ zeptala se tiše.

„Jo, ty prosklené dveře naproti.“

 

„To bylo úžasné, takové procítěné,“ oceňoval kapitánovo vedení výslechu Standa hned poté, co se ujistil, že za sebou zavřela dveře.

„Jen lidské Stando, jen lidské. Lidskost vždy zabere!“

„Ale, neměli jsme to s ní dokončit? Myslím to s tím bratrem, v tomto stavu by nám podepsala i vázací akt,“ rozesmál se Standa.

„Stando! V tomto stavu by to podepsala, protože jsme ji k tomu dotlačili, a nám jde o to, aby se k tomu odhodlala sama! Aby se rozhodla! Chvilka samoty uprostřed výslechu, to je jako studna svědomí! Tam se teprve lámou ledy! Když je člověk sám, bez bratra, bez manžela, bez iluzí… A vázací akt po ní nechceme - na tom jsme se domluvili už předem, jasné?! Kdybychom chtěli vázací akt, nesebrali bychom ji tak veřejně, to dá přece rozum. K čemu by nám byla? Tam u ní v podniku máme přece toho… toho Jaroslava jste říkal, ne?“

„Jo, konfident moudivláček…“

„Moudivláček, Stando, kam na ty kryptonymy chodíš?“

„Dávám jim jména podle atlasu ptáků. První písmeno dle příjemní a pak k tomu dopasuji nějakého ptáka. Dobře se to pamatuje.“

„Moudivláček, ještě že ne Marabu…“ rozesmál se kapitán právě ve chvíli, kdy sekretářka přinesla tác s občerstvením.

„Dvě kávičky a čaj… cukr máte v cukřence. Jo a sušenky, kakaová esíčka, nic jiného nemám, ještě by tam byla čokoláda, ale… Paní Milka už odešla?“

„Ne, je na záchodě. Vy ji znáte?“

„Ne, jen z vidění, znala jsem jejího manžela…“ znejistěla

„Je tu snad ještě někdo, kdo znal jejího bývalého manžela?“ zeptal se kapitán. Sekretářka znejistěla, najednou na ní bylo vidět, jak se snaží předstírat takový nezávazný úsměv, jaký mívaly sekretářky těch dob v krvi. „Takových, co ho znali už moc není, z výboru už nikdo a z ostatních jen účetní, vrátný a možná pár referentů…“

„Tak běžte, ať se tu nepotkáte! To teď opravdu nepotřebuji… A děkujeme!“

„Jen vrátný, účetní a pár referentů…“ zopakoval kapitán, když se dveře za sekretářkou zavřely, „vázací akt! Stando, to by byla pěkná blbost!“

 

Emílie se vrátila po několika minutách. Měla sice trochu zarudlé oči a na krimplenovém kostýmku zůstalo několik vlhkých flíčků po kapkách vody, kterou si opláchla tvář, ale chůzi už měla jistou, dokonce se pokusila pousmát, když vstupovala do místnosti.

„No, už je líp, Emílie?“ pousmál se kapitán, když jí galantně přidržoval židli. „Víte, on vás měl rád a vlastně vás ochránil.“

„Kdo?“

„No váš manžel. Vás a vaše děti.“

„Jistě, že vím, že mě měl rád…“ zadívala se kapitánovi do tváře. Povšimla si hlubší vrásky, jaké mívají na čele lidi, o nichž se tvrdí, že jim to myslí. Pak se její pohled setkal s tím jeho. Hodným a pronikavým současně. „Jak to myslíte?“

„Vyplňovala jste v posledních letech nějaký formulář nebo přihlášku? Třeba tu na střední školu pro vaši dceru?“

„No, to ano, ale nechápu…“

„Bývá tam taková kolonka v rubrice „rodiče“: Členství v KSČ závorka nebo v jiné politické straně konec závorky, před rokem 1968 – ano, ne, členství rodiče v KSČ po roce 1968 - ano, ne, členství rodiče v KSČ v současnosti, závorka uveďte odkdy, případně do kdy, konec závorky… Je to jen jeden řádek, ale ujišťuji vás, že nebývá přehlížen. Ukončení členství po roce 1968 bývá chápáno dosti jednoznačně. No a vaše děti si tam budou moci napsat „ano“ až do data úmrtí. V takovém případě nikdo nezasvěcený nic řešit nebude. Vím, zní to skoro až morbidně, ale musíte se na to dívat jako praktická žena, která chce svým dětem dopřát jen to nejlepší. Umřít je omluvitelné, dokonce to vzbuzuje jistý soucit, být vyloučen je naprosto fatální. V tomto ohledu jste vy a vaše děti z obliga a to mne moc těší… upřímně těší. Vždyť ty děti přece za nic nemůžou, že?“

„Máte vlastně docela štěstí, dalo by se říct,“ doplnil Standa.

Emílie mlčela. Byť to vypadalo zvráceně, chápala to, jen si tuto okolnost v dané chvíli nedovedla představit jako výhodu, natož se z ní těšit. Nicméně nutno přiznat, že výhoda to byla. Jak moje sestra, tak i já jsme se na vysoké školy dostali bez jakýchkoli ideologických průtahů, ač jsme to v té době ani my, díky neznalosti detailů, nedokázali náležitě ocenit.

„Proč mi to říkáte?“ zeptala se Emilie.

„Protože vám chci pomoct,“ odpověděl kapitán, „proto vám to říkám dokonce mimo záznam!“ dodal a zmáčkl příslušný knoflík na magnetofonu. „Šestnáctého září devatenáct set semdesát sedm, čas sedmnáct nula čtyři, kapitán Štěpán B., pokračování výpovědi paní Emílie H. ve věci vyjádření se k žádosti jejího bratra Martina K. o vydání víza pro vstup do čé es es er.“

„Dejte si čaj, to vám udělá dobře. Žádný Assám, ale Pigi je taky dobrý, abychom se vrátili k naší záležitosti,“ pousmál se, „takže váš bratr požádal o vstupní víza. My mu je nechceme upřít, ale potřebujeme někoho, kdo se za něj zaručí.“

„Písemně zaručí,“ podotkl Standa.

„Vím, že to v této situaci není pro vás lehké, ale předpisy jsou předpisy.“

„Pokud se za něj můžete zaručit, je tu takový formulář, ten stačí podepsat, my ho pošleme na naše velvyslanectví…“

„Ovšem pokud ho podepíšete, budete ručit za všechny okolnosti a jejich důsledky, které by z jeho návštěvy mohly plynout. Jak už jsem říkal, pravděpodobně, velmi pravděpodobně o nic nejde a nic nehrozí, ale služebně jsem povinen, a jako člověk, který si vás váží a ctí, i osobně chci upozornit vás na tuto eventualitu.“

„Rozumím,“ odpověděla ještě pořád trochu roztřeseným hlasem Emílie.

„No a pak je tu ještě možnost onu záruku odmítnout! V takovém případě nám napíšete a podepíšete prohlášení o tom, že nejste ochotna ručit za případné jednání svého bratra a tím to celé pro vás končí.“

„To zní jednoduše.“

„To je jednoduché! Se stylizací vám samozřejmě pomůžeme, jsem přece bývalý učitel. Ostatně, bude to jen pár řádek: Nemohu se zaručit za bratra, který se mi už vzdálil, kterého jsem už devět let neviděla, o jehož činech a pohnutkách nic nevím, dodáte, že odsuzujete jeho sobecké rozhodnutí opustit svou vlast i své blízké a že byste nechtěla poskytnutím jakýchkoli záruk ohrozit sebe a společnost, ve které žijete, podpis tečka, sbohem, líbá tvá Máňa… teda Emílie a my vás odvezeme domů a zítra na to všechno můžete zapomenout.“

„I na bratra?“

„I na bratra! Ostatně, copak myslel on na vás, když odcházel? Upřímně kolikrát jste si na něj v posledních letech vzpomněla? Nebýt těch pár Merry Chtismas and Happy New Year pohledů k Vánocům a pět let starého pohlednicového leporela z New Yorku už byste ani nevěděla, že ho máte.“

„O tom leporelu také víte?“

„Já ho předtím nevzpomněl? No víme - byla to taková tlustější obálka, tak se k nám nějak dostala…“

„A co bude s tím dopisem, pokud bych ho napsala?“

„No ten samozřejmě doručíme na naše velvyslanectví ve Vídni, aby ho tam mohli bratrovi ukázat, jako objektivní zdůvodnění faktu, kvůli kterému mu bylo zamítnuto vydání víza, ale to je pochopitelné. Jinak by si mohl myslet, že ho odmítáme vpustit jen tak, bezdůvodně, z plezíru, nebo že se ho dokonce bojíme.“

„Vy mu ho ukážete?“

„No to budeme muset. Dokonce mu budeme muset předat i úřední opis, pokud o to požádá… Ale pochybuji, že by o to žádal, obvykle to žadatelé nedělají.“

„Obvykle? Takže nejsem jediná?“

„Nejste. Každý den dostáváme spoustu žádostí od těch, co chtějí vidět svůj rodný dům, svou zahradu, svou školu, od těch, co je jim tam venku teskno a zima a bolí je srdce, blá blá… jo, rodná hrouda není hrouda másla. Kdyby mne nevázalo služební tajemství, mohl bych vám vyprávět…“

„A lidi jako já to podepisují?“

„Ujišťuji vás, že lidi jako vy to podepisují téměř vždy! A to se jim ani nemusíme věnovat tak pečlivě jako vám.“

„A lidi, co nejsou jako já?“

„Lidi, co nejsou jako vy? Lidi, co nejsou jako vy, tu nejsou. Teď jste tu jen vy. Sama, za sebe… I rozhodnout se musíte sama. Já vám mohu jen vysvětlit, jak se věci mají, a to už jsem učinil, Emílie.“

„Mohu … mohu si to rozmyslet?“

„Ale jistě, v klidu si dopijte čaj, dejte si sušenku, my si půjdeme zapálit cigaretu…“

„Já myslela, jako že bych vám to řekla v pondělí nebo za týden nebo…“

„To nejde, Emílie… Rád bych vám vyhověl, ale není to možné. Kdy byla podána ta žádost, Stando?“

„Dvaadvacátého srpna.“

„Žádosti o víza musí být vyřízena do třiceti kalendářních dnů - tedy do středy příštího týdne. To je předpis, s tím já nic nenadělám. Vídeňské velvyslanectví musí obdržet vaše vyjádření den před vydáním stanoviska. To je také předpis. Abychom jim ho do úterka oficiálně doručili, musí to být nejpozději v pondělí na ministerstvu… a dnes je pátek, pozdní odpoledne sedmnáct dvacet osm přesně… Musím si to večer odvézt s sebou. Jinak to nejde… a mezi námi, ruku na srdce, vy byste chtěla nosit tento kámen na srdci celý týden? Nebo třeba jen celý víkend? Trápit se rozhodováním při vaření večeře, při usínání, při probouzení? Říkám vám to jako zkušený muž, co vás má rád, rozhodněte se, jak chcete, nebudeme na vás činit nátlak, ale rozhodnout se musíte dnes.“

„To není nátlak?“

„To není náš nátlak! To tlačí čas, vyšší moc, zákony, řád… věci, které neovlivníme! A věřte mi, ty já bych, už kvůli vám, ovlivnil rád.“

„A kdybych neudělala nic?“

„Nic?“

„Nic nepodepsala, nijak se nerozhodla?“

„Ta žádost je oficiální dokument, je zaznamenáno, že jsem vám požadavek na vyjádření se k dané věci sdělil. Velvyslanectví víza zamítne pro nedostatek doložených dokladů, ale v našich očích, ne v mých, ne ve Standových, my jsme hodní hoši, ale v očích našich orgánů budete ta, která odmítá plnit zákonem předepsané povinnosti… Řeknu vám upřímně, já nevím, co to pro vás může znamenat, jaké důsledky kdo z toho může jednou vyvodit. Moje role a moje pravomoc uzavřením tohoto rozhovoru skončí. Já jen napíši hlášení, předám záznam, pak už to nebude mezi námi, ale někdo se tím určitě zabývat bude. To chcete, Emílie? Opravdu to chcete? Já zítra ráno vezmu své děti na lodičky. Projdu se s nimi kolem řeky, budeme krmit labutě, koupím jim cukrovou vatu, protože bude klidná, volná sobota. Ano, možná mne chvíli bude tížit myšlenka na to, že jsem vám nedokázal pomoct, tak jako tíží lékaře jejich vzpomínky na pacienty, které nedokázali zachránit, ale smířím se s tím, zhluboka se nadechnu, vydechnu a bude to pryč, jako zlý sen, a v pondělí půjdu do práce a mé děti do školy s čistým svědomím, bez obav z toho, co bude zítra, ale co vy? Taky budete mít klidnou, volnou sobotu? Taky půjdete v pondělí do práce bez obav z toho, co bude zítra?“

Volnou, klidnou sobotu si Emílie přála každý pátek a tento pátek, 16 září sedmasedmdesátého roku obzvláště. Měla bratra, který byl tak daleko, a dvě děti, které byly tak blízko, a trávu, která čekala na její bosé nohy, které teď byly vrostlé do bot jakoby přilepených k těžkému tmavě hnědému koberci v konferenční místnosti s velikým oknem.

„Dáte mi prosím papír a pero?“ zeptala se klidně, tiše a pokorně.

Standovi zkoprnělému úžasem vypadla z rukou kávová lžička, která tichounce zazvonila, když se dotkla desky mahagonově temného konferenčního stolu.

„Mohu začít diktovat?“ zeptal se kapitán.

 

Nebylo ještě ani půl sedmé, když ji béžová volha na její přání vysadila na svahu nad vesnicí, ve které bydlela. Oba vyšetřovatelé vystoupili z auta a z povzdáli sledovali, jak si sundává své béžové řemínkové polobotky se středně vysokým podpatkem a jak se síťovkou v jedné a s botami ve druhé ruce pomalu kráčí bosky chladnoucí trávou k domu na konci obce. Milovala tu trávu, to byla její svoboda. Šla, nemusela myslet na nic, nemusela myslet na béžovou volhu, na muže v šedém saku, na bratra, na plněnou papriku ani na to, co zachraňuje a co zrazuje.

 

„To, to, to bylo úžasné, pane učiteli!“ zbožně vzdechl Standa, když už byla tak daleko, že ho nemohla slyšet.

„Co blbneš Stando, já jsem původním vzděláním strojní inženýr, žádný učitel,“ pousmál se kapitán.

„Tedy kapitáne, to byla symfonie, vy byste si zasloužil národního umělce!“

„Hm, národní umělce už jsem dělal třikrát!“ rozesmál se muž, co si zrovna oblékal své šedé sako. Standa se rozesmál o vteřinu později, ve chvíli, kdy pochopil onen humorní dvojsmysl.

„Dej mi jedno bétéčko, Pepine!“ zaklepal kapitán na střechu auta.

„Myslel jsem, že kouříte Sparty,“ ozval se řidič a podával mu okýnkem šedě bílou krabičku.

„Hm, jeden myslel a vymyslel kolo. Kolo se nám polámalo a do vody bác!“

„Nerozumím.“

„To nevadí Pepine, to vůbec nevadí…“ Kapitán si zapálil svou zaslouženou cigatetu a zadíval se na pomalu se vzdalující postavu uprostřed louky ozářené zapadajícím zářijovým sluncem. „Zachránili jsme jednu duši. Vidíte, jak spokojeně jde, jak uvolněně, jak z ní spadla všechna tíha, jak je svobodná a možná i šťastná,. skoro jí až závidím. Rád lidem pomáhám ke štěstí… moc rád.

„Já jen, chtěl jsem se zeptat jestli to stálo za to? Tolik práce a taková obyčejná, nedůležitá žena?“

„Mluví z tebe pýcha, Stando! Pro nás je každý člověk důležitý! Celý svět je poskládaný z takových obyčejných lidí, co znají přesně své meze! Naše šachovnice je plná pěšáků. Pěšák, to je naše síla, s tou my umíme pohnout světem…Takový krásný večer, až se člověku nechce zpátky.“

„Tak zůstaňte tady, v hotelu se místo najde a večer si můžeme dát koňáček.“

„Kdepak, Stando! Musím se vrátit. Zítra chci vzít děti na lodičky,“ odhodil nedopalek na zem a pečlivě ho zašlápl hnědou polobotkou. „Jedeme, Pepine! Chci stihnout večerní vlak.“

 

K večeři jsme měli plněnou papriku s knedlíkem, který byl měkký a teplý, protože ho moje sestra nezapomněla dát ohřát nad páru. Po večeři jsme se sestrou dostali pomerančové želé ve tvaru měsíčků, přesto si na ten obyčejný zářijový večer už dnes vůbec, ale vůbec nepamatuji.

​

KONEC

​