Kapitola IV. Paběrkování

 

Vzbudil jsem se mezi desítkami malých prázdných lahviček od rumu a ginu na podlaze skladiště, která inteligentně pochopila, že se z ní na přechodnou dobu stalo mé lůžko a dočasně změnila svou strukturu tak, aby připomínala pohodlnou matraci. Navzdory této milé modifikaci jsem očekával, že mne bude ukrutně bolet hlava. Bolest se ovšem nedostavovala - dostavil se však zvláštní pocit, vzpomínka na podivný sen, co se mi zdál… Až po chvíli uvažování a rozkoukávání se jsem pochopil, že pokud to byl sen, tak se mi zdál předtím, než jsem usnul, a ještě pořád se mi zdá, což by bylo velice nepravděpodobné. Nezbylo mi tedy nic jiného, než ho přijmout jako realitu. Že realita není zas tak hrozná, jsem pochopil ve chvíli, kdy se nade mnou objevil zdravotnický robot Nursan ASY (Vypravěč by doplnil, že jde o bratrský femininní klon robota NURSAN ASX z předchozí kapitoly), kterého posádka Šuptamu familiárně nazývala Nursy, a jemným ženským hlasem mi sdělil: „Když jste spal, utlumila jsem preventivně bolest hlavy, která by se mohla dostavit po vašem probuzení vzhledem k tomu, že jste požil přesně sto šedesát dva miligramů etanolu. Hlava by vás bývala bolela v oblasti čelního laloku a bolest by trvala od chvíle probuzení, konkrétně od šesti hodin jednadvaceti minut, až do sedmnácti hodin dvaceti šesti minut místního palubního času. Dle mých propočtů by se vám také v šest čtyřicet tři a v sedm dvacet dva zvedl žaludek, ale nebudu zacházet do detailů - doufám, že se cítíte spokojeně.“

Vzhledem k tomu, že se mi nezvedal žaludek, nepálila mne žáha a netřeštila hlava, nezbývalo mi, než se spokojeně cítit.

„Jó duše je duše!“ povzdechl si zrovna se probírající Godot. „Tolik alkoholu, tolik duševní energie a takové blbosti děláte tam na té zemi…to nepochopím.“

„To neřeš, to je ta jejich třírozměrná logika, Godote,“ přidal se Platon: „Jsou to milí tvorové a vyvíjejí se! Například náš nový přítel by klidně mohl po pár desítkách let školení zapadnout i do naší společnosti.“

„Ten je výjimka, ale megera, co máme v kamiónu…nebo ta větroplachá děva, co tu pořád hledá taneční sál…“

„To není ani o logice, ani o počtu rozměrů, kamaráde, to jsou ženy!“

„Náhodou, ta co pořád hledá taneční sál, vypadá zajímavě,“ přidal jsem se k rozhovoru.

„Aáále_!“ zvolali unisono oba mí parťáci a Platon ještě k tomu hvízdnul.

„Já jen že…“

„My víme! Neznáme váš druh dokonale, ale o základních biologických potřebách samečků máme přehled, příteli!“

„Tak jsem to nemyslel, volové!“ Odvážil jsem se přidat i zlidšťující slovo - ostatně vypili jsme toho spolu dost na to, abych mohl být mírně oprsklejší.

„Nemusíš se stydět příteli, všechny tři její rozměry vypadají úchvatně!“

„Když se sprchovala po karanténě, nemohli jsme od monitoru dekontaminační místnosti odtrhnout oči!“ dodal Godot, „Půl hodiny jsme ji pod tou sprchou nechali a pak jsme ještě pár minut váhali, jestli jí vůbec máme dát ručník a šaty.“

„Godota dokonce napadlo, že jí zalže, že šaty jsou ještě v pračce a následně, že máme porouchanou sušičku.“

„A Platon si kvůli sledování přímého přenosu z dekontaminační sprchy nechal utéct i večerní galaktické zpravodajství a následný diskusní pořad o vlivu myšlení na elementární částice atomů dislokovaných v blízkosti mozkové tkáně na kanálu pro pokročilé metafyziky.“

„A pořídil jsem z celého procesu záznam, který ti jako novému příteli rád kdykoli přehraji!“

„Ty její třírozměrné ty, ty… Nemá je sice tak veliké jako ta druhá, co jsme ji vcucli před třemi týdny, ale když po nich stékaly ty kapičky vody až na bříško až tam, kde má ty jemňounké blonďaté chloupky…“

„A to roztomilé mateřské znamínko na levé půlce zadečku! Vesmíre nezměrný, kolik drobných překvapení ty v sobě ukrýváš, kolik svůdných tvarů je v tobě zakleto!“

„No tak už přestaňte! Je to zkrátka hezká dívka.“

„Ve všech třech rozměrech!“

„Hned bych si dal říct… Ale on to stejně Kosmoetický kodex zapovídá…“ povzdechl si potenciální proutník Godot. „Leda že by to nebyla živá bytost!“  

„Ale ta rozhodně živá je! A taky máš doma ženu a tři děti!“ připomenul mu Platon.

Vesmír dovede dělat to, čemu my třírozměrní tvorové s naší třírozměrnou logikou říkáme zázraky, a tak se zrovna po tomto téměř erotickém intimním dialogu najednou otevřely dveře do skladovací místnosti a v nich stála nesmělá dívka v secesních šatech, s dlouhými mírně zvlněnými vlasy sčesanými do drdolu sepnutého mosaznou sponou. Zůstala trochu rozpačitě stát na prahu, když uviděla tři podivná individua válející se na podlaze mezi desítkami malých lahviček od rumu, ginu a vodky a krabic od džusu.

„My o kvarku a kvark za dveřmi!“ rozesmál se Godot.

Klára se poohlédla, jestli za jejími zády někdo nestojí, protože katamaránské přísloví evidentně nepochopila: „Promiňte, já myslela, že je tu kotelna.“

„Hledáte taneční sál, slečno?“ postavil jsem se a pokusil se o úklonu.

Klára si mne přeměřila svýma krásnýma, zářivě modrýma očima a po mírném zaváhání mírně uklonila hlavu jako opětování mého pozdravu: „Nikoliv pane, už vím, že zde žádný taneční sál není, i když je to opravdu podivné, protože na velkých lodích taneční sály bývají.“

„…a …a už jste snídala, milá slečno?“ vykoktal jsem ze sebe, protože jsem byl zasažen jejím pohledem a současně jsem nemohl zapomenout na představu kapek vody, co ve sprše stékají po jejích ňadrech, momentálně ukrytých za nafouklým záhybem secesních večerních šatů z modrého hedvábí.

„Náš pozemský přítel by ten sál rád šel hledat s vámi a cestou by vás pozval na snídani,“ pochopil situaci Platon.

Klára zrudla, jednak proto, že prvně od chvíle, co uvízla na tomto podivném plavidle, pochopila narážku, a také proto, že si nemohla nepovšimnout, že můj pohlavní orgán je ve značně ztopořeném stavu, což se díky sraženým kalhotám nedalo dost dobře utajit.

„Klid, to je jen další vedlejší nežádoucí efekt katamaránských makoviček, tělo myslounů se zkrátka na pár týdnů stává citlivějším a reaguje na představy poněkud přemrštěně,“ napověděl mi můj Vypravěč. „Mysli na něco jiného!“ napovídal jsem si sám, ale na co jiného se vedle božsky nádherné, něžné Kláry dalo myslet? Už při našem prvním chvilkovém setkání jsem si povšiml, že je krásná, ale teď mi slovo krásná přišlo příliš obyčejné, než aby mohlo popsat onen okouzlující zjev. Vypadala jako Lilian Gish z éry němých filmů a nejen proto, že mi připomínala jemné, zranitelné krásky, které vyzývají k tomu, aby je někdo zachránil. A ten někdo jsem na této palubě mohl být rozhodně jen já!

Dívka intuitivně couvala zpátky ke dveřím a mimoděk se chopila žehličky na skafandry, co se povalovala na úklidovém stolku u vchodu do skladiště. Zdá se, že tento nástroj se stává oblíbenou pomůckou dívek a žen octnuvších se ve volném kosmu v nesnázích. Kdyby prošla dekontaminací kryptovanishem, měla by svého Vypravěče, který by jí situaci vysvětlil a neopomenul by poznamenat, že ani makovičkami senzibilizované tělo nereaguje na podněty bez zjevné příčiny, z čehož by mohla vyvodit, že se mi líbí a že jsem do ní na první pohled zamilován, jenže ona žádného Vypravěče nevlastnila, takže to musela pochopit svým secesním selským rozumem, který ovšem nesmíme podceňovat.

„Byla jsem varována, že námořníci bývají hrubí a neurvalí muži bez špetky taktu, co nedovedou ovládat své pudy, ale vězte, že já jsem slušně vychovaná počestná dívka, která nebude reagovat na vaše narážky a nemístné návrhy!“ řekla svým zvonivým tenkým hláskem, držíc žehličku v obou rukách jako samurajský meč.

„Nerad bych vás přiváděl do nepříjemné situace, slečno…“ vyhrkl jsem a se studem se podíval na svůj vypouklý rozkrok, neboť jsem sledoval, kam směřuje její pohled.

„Nerad, ale jistě!“ glosoval nepříjemnou okolnost Platon, kterému stav mého přirození také neunikl.

„To…to odezní!“ snažil jsem se nějak zachránit situaci ve chvíli, kdy hlas v mé hlavě poznamenával, že to hned tak nebude, zejména pokud budu myslet na její jasně modré oči a prsa napěchovaná v secesním dekoltu šatů, co se po dekontaminaci také trochu srazily. „Já bych to nerozmazával a tuto trapnou chvíli ukončil!“ snažil se radit Vypravěč. „Taky si myslím, odvedeme řeč jinam a nějak se na to zapomene,“ přízvukoval jsem vypravěči já. „Nezapomene!“ dodal rozhodně on, „Na takové věci se jen tak nezapomíná, znám vesmír skrz naskrz a mohu tě ujistit, že na průlet černou dírou a ztopořený úd v nevhodné situaci se ve mně známých galaxiích nezapomíná!“ Nesmírně mne štvalo, že jsem mu musel dát za pravdu.

Situaci zachránil bzučák, co se rozezněl lodí.

„Alarm! Oranžový kód 218! Kontrolní komunikace s mateřskou lodí dočasně přerušena! Stav potrvá dvanáct hodin, dvacet dva minut, osmnáct vteřin přesně! Dovolujeme si upozornit posádku, že v průběhu poruchy nebude možné odesílat žádná hlášení, přijímat rozkazy a dočasně bude přerušen i přenos všech sportovních kanálů…“

Čtenář s dobrou pamětí si jistě vzpomene, že ho Vypravěč v předešlé kapitole výslovně upozornil na fakt, že díky pokusu Karolíny zmocnit se galaktického kamionu byly na celých dvanáct hodin přerušené kontrolní systémy mezi řídícím centrem galaktického kamionu, a sběrnou lodí Šuptam pět, což mělo mít dalekosáhlé důsledky pro jeho posádku. Čtenáři s horší pamětí to prozíravý Vypravěč připomíná na tomto místě, protože ač boj mezi brunetou s výrazným poprsím a plešatým odborářem probíhal kdesi daleko za orbitem Pluta, a ve chvíli, kdy informace o přerušení signálu dorazila k Měsíci, už byl téměř u konce, následky poškození komunikačního pultu pořád přetrvávaly, jelikož Centrální počítač rozjímal obklopen krásami vesmíru a samoopravné systémy měly technologickou přestávku (a taky proto, že optický kabel, kterým byl svázán Maximilión, vyhodil špatně dobitý vysokotlaký vysavač do separovaného odpadu a výroba jeho náhrady replikátorům přece jen chvíli trvala).

Do obou časonautů, kteří se do té doby bavili pohledem na vývoj mého zrovna objeveného vesmírně-nesmírného vztahu-nevztahu, jakoby střelil blesk. Vyskočili a narychlo začali připravovat své skafandry.

„Hrozí nám nějaké nebezpečí?“ zeptal jsem se, když se Klára polekaná sirénou alarmu s jekotem a milou hysterií rozeběhla zpátky ke své kajutě.

„Nikoliv, naopak! Máme černý pátek-svátek!“ vesele zařval Godot a začal si pozpěvovat: „Blek frajdej, blek frajdej, skafandr si nandej, nandej, nandej, bejby!“

„Jsme bez kontroly a bez záznamu! Jde se paběrkovat!“

Původně jsem chtěl následovat a následně utěšovat uprchnuvší Kláru, ale Vypravěč, který bůhví odkud pobral i lecos z ženské psychologie, mi relativně rychle vysvětlil, že se ztopořeným údem bych dámu v secesních šatech pravděpodobně neuklidnil a taky že některé situace je lepší nechat tak nějak odeznít do ztracena. „Nezapomene se na ně, ale když dostatečně vyhnijí, nebudou už tolik smrdět!“ vyjádřil se doslovně, protože v něm byla zakleta poetická duše vesmíru.

Jako nezkušený vlastník Vypravěče jsem v té době ještě netušil, že hlavní motivací jeho argumentace byla touha zažít „nekontrolované paběrkování“, neboť to je událost, o které bude moci ještě dlouho vyprávět, a to vypravěči dělají neskonale rádi.

Kouzlo nekontrolovaného paběrkování spočívalo v tom, že paběrkovač mohl bez ohledu na kosmoetické kodexy, galaktické úmluvy a vesmírní normy sbírat čas a alkohol mimo veškeré protokoly a záznamy. Vhodně upravený systém evidoval výlet malého sběrného modulu Vteřinový lapka jako požární cvičení, zkušební let, teambuilding nebo offsite meeting. Jak je vidět z napsaného, ani chod nesmírně rozvinutých civilizací, co už všechno mají a všechno umí, se neobejde bez malých dobromyslných a užitečných lží a podvůdků, o kterých by se člověk mohl domnívat, že jsou ryze lidské, ač realita naznačuje, že jejich původ a dosah je vskutku vesmírný. Jako vypravěč musím pro

poučení pozemského čtenáře poznamenat, že vesmírem koluje i přísloví „Lež má krátký spin,“ které si lidstvo v dobách, kdy jim slovo označující běžnou kvantovou vlastnost elementárních částic nic neříkalo, modifikovalo do přísloví opírajícího se o nějaké „krátké nohy“.

„Můžu jít s vámi?“ zeptal jsem se, když jsem pochopil, že krásnou něžnou Kláru nemá smysl následovat.

Oba časolapkové se na sebe podívali, dokonce oba současně natočili hlavy, jakoby chtěli mou prosbu jednotným gestem odmítnout, ale pak jim pohled padl na dvacet lahviček od vodky povalujících se pořád na podlaze a oba unisono vyhrkli: „Když už je to mimo záznam!“ a beze slova mi podali oranžovou kombinézu.

„Ujmeš se toho ty?“ zeptal se Platon Godota, když jsme zaujali svá místa v modulu.

„Jo tohle zas… Jsme mimo záznam, ne?“

„To ano, ale Vteřinový lapka má své algoritmy, tak ho nebudeme provokovat, víš, jak bývá náladový.“

Nebyl jsem svědkem lítého boje představitelky mého druhu s Maximiliónem a také jsem zatím neměl zkušenosti s projevy myslících technických „bytostí“ jako jsou kávovary, vysavače, či kosmické moduly. Takže nebýt náznaků Vypravěče v mé hlavě, netušil bych, o čem se ti dva baví. Přístroje už v éře našich časosběračů nebyly bezduchými mašinkami. Vložit duši do rumu se jim evidentně nedařilo, ale sami disponovali jistou mírou autonomie, intuicí a spoustou vlastností, o nichž jsme pořád přesvědčení, že je může mít jen živá bytost. Byly pak nesmírně efektivní, ale jejich jednání nebylo prosté nálad a občasných emotivních výlevů, jak nám ještě v této knížce ukážou.

„Tak jo, snad si to pamatuji, dlouho tu externí pasažér nebyl!“ řekl Godot, když z průhledné skříňky vyndával taštičku s demonstračními proprietami. Před vzletem mne totiž čekala předepsaná demonstrace pravidel chování se v kosmickém modulu a opatření pro případ nouzového stavu.

„Vážený cestující,“ začal Godot, „Děkujeme vám, že jste si vybral pro svou cestu Malý sběrný modul MSM2“, slangově nazývaný Vteřinový lapka. Přestože v posledních šedesáti osmi tisících let, osmi měsících a dvanácti dnech nedošlo k zásadnějšímu selhání žádného stroje této třídy, dovolujeme si vás obeznámit s některými bezpečnostními pokyny týkajícími se vašeho pobytu na palubě.

Naše plavidlo nepotřebuje bezpečnostní pásy a také žádné nemá, takže vám pouze ukážeme, jak by se zapínaly, kdybychom je měli. Vzali byste levý konec pásu do levé ruky, pravý konec do pravé ruky, vsunul byste levý konec do konektoru na konci pravého konce a zaslechli byste jemné cvaknutí. Tím by byl pás zapnut a automaticky by upravil svou délku podle velikosti vašeho pasu.“ Godot předstíral zapínání a vypínání pásů a pokračoval: „Vzhledem k tomu, že pásy nemáme, bude vhodné, když si je v zájmu vlastní bezpečnosti ponecháte nezapnuté i v případě, že se rozsvítí světelná signalizace „připoutejte se“, což se téměř zcela jistě nestane, protože světelnou signalizaci také nemáme. Upozornění: údaje týkající se pravé a levé ruky se týkají výhradně třírozměrných bytostí. Vícedimenzionální bytosti najdou návod na zapnutí neexistujících pásů v příručce pro

multidimenzionální bezpečnost, která bývá geneticky implementována do mozkového závitu c-18-34/2 v jejich levohorní kvadrohemisféře.

Kyslíkové masky vypadnou z pseudoimaginárního průhledného stropu plavidla v případě, že z kabiny unikne tlak a dojde k takzvané dekompresi. Pasažér by pak měl ihned přitáhnout masku k sobě, nasadit na nos a ústa, vzadu upevnit popruh, aby mu maska držela. Pak může klidně dýchat, bude-li ještě jeho už roztržené tělo dýchání schopno, což je v popisované situaci téměř vyloučené, jelikož modul se v případě dekomprese samovolně zničí.

Plovací vesty jsou umístěny pod sedadly. Užívají se v případě nouzového přistání na hladině moře. Plavidlo není schopné nouzového přistání, takže skutečnost, že vesta se navléká přes hlavu, popruhy se zapínají vepředu, jakož i fakt, že se vesta se nafoukne po trhnutí za červené popruhy a že je možné dofouknout ji i ústy, můžete zasunout hluboko do podvědomí. Vzpomenete si na ni už pouze v případě, že se vám bude před očima znovu přehrávat celý váš život, ale ani v tomto případě danou informaci už nebudete mít šanci jakkoli využít.

Příruční zavazadla jako jsou kabelky, tašky a podobně musí být uložena v momentálně neviditelných schránkách nad sedadly nebo pod sedadlem. Nesmí nikterak ohrožovat bezpečí ostatních a nesmí blokovat přístup k nouzovým východům, o nichž bude pojednávat další část našeho školení.

V případě poškození stroje se tento rozpadne přesně na jeden milión dvě stě sedmdesát tři tisíc osm set šedesát dva neviditelných kousíčků bez ostrých hran, v důsledku čehož budou nouzové východy v podstatě kdekoli kolem vás a to i v případě, že vy už nikde kolem nebudete. Množství kousíčků, na které se předtím rozpadnete vy, není možné úplně přesně definovat, ani přibližně predikovat.

Upozorňujeme, že let je nekuřácký a v zájmu bezpečí se na palubě nesmí používat elektronická zařízení. V případě, že přece jen bude nutné ze společenských či zdravotních důvodů vykouřit nějakou cigaretu, požádejte prosím posádku o vypnutí kouřového alarmu, který je velice nepříjemný běžnému lidskému sluchu, kdežto lahodí sluchu pirátů z hvězdné soustavy Tahoma, jež byli zcela vyhubeni kapitánem Cosmocookem v dobách koloniálních válek před sedmnácti tisíci katamaránskými lety.

Přejeme vám příjemný a ničím nerušený let.“

V důsledku dlouhosáhlé demonstrace bezpečnostních pokynů mi konečně úplně polevila erekce, což bylo dle mého Vypravěče hlavním účelem předepsaného, zdánlivě absurdního cvičení.

Země je veliká. Je spousta míst, která jsem nikdy neviděl, moji noví a v tuto chvíli jediní reální přátelé mne ovšem dopravili do Prahy, kterou jsem znal skrz na skrz, a ještě ke všemu na její nejprofláknutější místo- na Václavské náměstí do vestibulu stanice Muzeum.

„To čumíš, co? Našli jsme si v galaktické encyklopedii, odkud jsi!“ pochlubil se Godot

„A navíc jsi včera u toho rumu tak básnil o zemi piva a rumu „Božkov“, že jsme nemohli odolat!“ dodal Platon.

„No, to čumím, teda!“

„Nostalgie, příteli?“

„Ani ne, přece jen je tu trochu nahuštěno!“

Bylo pět odpoledne, nejspíše nějaký všední den. Nástupiště byla plná lidí spěchajících z práce a spěchajících za večerní zábavou nebo spěchajících jen tak ze zvyku, jak už to touto dobou v Praze bývá.

„Tak kde začneme?“ zeptal se mne, jako jediného znalce místních poměrů, Platon.

„Tady všichni nějak spěchají, takže moc času nazbyt tu asi nebude,“ poznamenal Godot.

„To se ti jenom zdá, Godote, kupříkladu tamten kluk s kytkou opřený o sloup. Určitě čeká na svou milou a zrovna teď si přeje, aby ji už to metro, co přijede až za dvě minuty a patnáct vteřin, dovezlo.“

„Myslíš?“

„No jasně! Vidíš, jak upjatě sleduje časomíru na zdi a každých deset vteřin se dívá na hodinky?“

„Celé dvě minuty?“ udiveně vyhrknul Platon.

„Mám?“ připravil si svůj časovysavač pohotový Godot.

„Jen jdi do toho, tento čas nikomu scházet nebude a vesmír jistě neovlivní!“

„Ačkoli, pokud by se mu to čekání v normální časové linii zdálo dlouhé, třeba by to vzdal a nedošlo by k setkání, ke kterému dojde, zkrátíme-li mu ho!“ zafilosofoval Platón.

„Nesmíte být tak připosraní hoši! Tenhle to jen tak nevzdá!“

„A už je tam jen minuta čtyřicet osm! Cucám!“ osmělil se Godot a přenesl mladíka v kostkované košili o devadesát vteřin blíž jeho vysněné chvíli. Hned jak vypnul časovysavač, zavanul z tunelu vzduch hnaný soupravou vagonů, co se vřítila na nástupiště, a nedočkavý kluk se s napětím obrátil ke dveřím posledního vagonu, ze kterých vystoupilo spoustu pánů, dam i krásných dívek, z nichž žádná nebyla jeho, protože když se dveře se syčením zavřely a vlak znovu odjel, snad posté se podíval na hodinky a pak se opět zahleděl na odpočítávající zařízení, na jehož displeji se objevila trojka, dvě tečky a za nimi číslo patnáct.

„Super! Nepřišla, teď máte k dispozici přes tři minuty!“

„Tři minuty čistého, nezdaněného, mladého a zdravého času? Nasávej, Godote!“ rozohnil se najednou nadšený Platon. Godot ovšem na žádný pokyn nečekal, časovysavač jemně bzučel dřív, než Platon stihl otevřít ústa.

„Mladý a zdravý čas? Cožpak čas není neutrální?“

„Kdysi jsme si to také mysleli, ale není, člověče.“ Jal se vysvětlovat mi záhadu časů Platon, „ Ještě když se sklízel čas po dnech, či dokonce po týdnech, zdálo se, že v celku nejsou kvalitativní rozdíly, protože šlo o takovou průměrnou směs, ale jak jsme si ho rozdělili na minuty, objevily se dva zajímavé fenomény - jeden se týkal nás, příjemců, druhý zas dárců… Čas nějakým zatím nevysvětlitelným způsobem nese s sebou i náladu okolností, za kterých byl odebrán, a ovlivňuje tím i jeho prožívání při znovupoužití- jen mírně, ale ovlivňuje.“

„Proto čas třídíme a prodáváme už rozdělený na jednotlivé typy jako adrenalinový čas třídy brent a super útlumový čas třídy dream, slastný čas třídy special, milde sorte a extatic, balastní čas třídy normál a velice populární čas útrpný, používaný k výchově zlobivých dětí místo fyzických trestů…“ neopomenul dodat k tématu můj Vypravěč, na jehož dodatky jsem si už docela zvykl: „Někteří vědci si myslí, že čas je kontaminován humorióny, spiritióny a náladióny, což jsou částice, jejichž existenci zatím neprokázali ani katamaránští velevědci přestože takzvané náladostrojné rovnice jejich existenci teoreticky předpokládají.“

Godot mezitím nasál ještě dva intervaly metra mladíkovi v lehké kožené bundičce, než se k jeho smůle zjevila mladíkova toužebně očekávaná dívka, hezká brunetka v řízeně roztrhaných džínách, která se mu vrhla do náruče a hned po polibku se začala omlouvat za značné zpoždění.

„To přece vůbec nevadí! Když na tebe čekám, obvykle se čas vleče, ale teď uletěl jako vítr.“

„Jo vítr, hochu!“ prohodil sarkasticky Godot, zatímco dívka v duchu ocenila tolerantnost a galantní shovívavost svého kluka. Všichni byli spokojeni, dívka s potvrzením správné volby partnera, mladík s tím, že jeho vytoužená dívka dorazila a časolovci s tím, že získali přes devět minut nezdaněného času.

„Dobré místečko, tento perónek s hodinami!“ poznamenal Platon „Člověk ví, na čem je, a přitom žádná honička. Jsou ještě nějaké podobné rezervoáry v okolí?“

„ A jéjej- spousta! Na povrchu u sochy Svatého Václava si lidé dávají schůzky často a téměř v jednom kuse tam někdo čeká, jen tam nejsou ty odpočítávající hodiny. Taky na všech tramvajových zastávkách se čeká o sto šest- zejména když jde o noční spoje… a v čekárně u zubaře, nebo na úřadech, tam byste si nahrabali.“

„… Ne „byste si“, ale „bychom si“! Jsme partneři, jedeme na třetiny! Stejně budeš potřebovat nějaký ten kapitál do začátku, když tě dopravíme do naší Galaxie!“ vysvětlil mi Platon. Málem jsem ho začal podezřívat z toho, že mi čte myšlenky, protože už jistou dobu jsem uvažoval nad tím, jestli se z bubliny nedá nějak nenápadně vystoupit, ale než jsem nad tím podezřením stihl vážně pouvažovat, vysvětlil mi můj Vypravěč, že dle znalostí současné fyziky nikoliv: „Jsi zaintegrován do jiného času, mimo bublinu by tvá hmota byla okamžitě neutralizována shluky antihmoty a proměněna na reálné nic, a nic je nic a nic víc.“ zapoetizoval můj vnitřní hlas.

Jako Vypravěč musím poznamenat, že interpretace mého vysvětlení je podána hodně zjednodušeně. V podstatě jde o to, že hmota mého subjektu je spjatá s naším časem, který se nachází pouze uvnitř sběrného modulu. Bez tohoto času neexistuje ani prostor, který by subjekt zabíral, a tedy ani subjekt jako takový. Pro ty, kteří se rádi vrtají v detailech, dodávám ještě, že „nasátí“ subjektu do jiného časového kontinua bylo možné pouze proto, že jeho hmota nebyla odseparována od jeho času na časomembráně tvořící rozhraní mezi jednotlivými kontinuy, ale naopak jeho čas vplynul do času sběrného modulu. Laicky řečeno, kus jeho časoprostoru přestal existovat tam a začal existovat zde.

Mohl bych to všem samozřejmě dokázat exaktními výpočty kvarteriánských časorovnic, ale k čemu by to bylo čtenáři, co nerozumí ani školkařské teorii strun?

Než mi Vypravěč vysvětli teorii časových polí ve vícerozměrných liniích, stihl Godot s Platonem vycucnout šestnáct čekačů na metro, tři zamilovance pod sochou Svatého Václava, jednoho opilce na rohu Vodičkovy ulice, sedm čekatelů na výpis z katastru nemovitostí a kompletní čekárnu zubní pohotovosti ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí, čímž jsme zbohatli o dvě hodiny a dvacet osm minut. Hodinářství v okolí Václavského náměstí zaznamenala v ten den nebývalý nárůst zákazníků, kteří si tam přišli nechat vyměnit baterky v hodinkách, nebo alespoň zkontrolovat své chronometry, protože spoustě z nich se zdálo, že se jim nějak opožďují. Nikdy předtím mne nenapadlo, kolik balastního času se na Zemi jen tak povaluje, a taky mi nebylo jasné, proč si mí časolovci dávají tolik práce s komplikovaným vyhledáváním katastrof, když sbírat na ulici je tak jednoduché. Tušil jsem, že to bude mít co dočinění s Kosmoetickým kodexem, a samozřejmě jsem nebyl daleko od pravdy.

„No, měli jsme na této planetě takové drobné lapsusy, tak nám to oficiálně omezili. Jen u neevidovaného paběrkování si dovolíme krást ze živého… Kdysi jsme kradli po měsících i po letech, dodnes to zanechalo u lidstva stopy. Pamatuješ si v dějepise: První punská válka pak dvacet let nic a najednou Druhá punská válka… Nebo Troja a pak až za sto let Solón?“

„Tak to jste byli vy?“

„No jo, pionýrské drancování, ale brzo jsme to stopli, jinak by se lidé zbláznili – už i v tomto stavu jim jejich vlastní dějiny nedávají smysl…“

„To je teda fakt!“

„Pak jsme se omezili na hodiny a pokud možno v neakčních situacích, třeba ve spánku, ale ani to se neobešlo bez následků. Každá příručka pro sběratele času zná Vídeňský paradox.“

„Vídeňský paradox?“

„Jo, katastrofa z období sběru času od spících myslounů. Jednou, na jaře ve vašem roce 1907, jsme kradli spánek profesorovi Vídeňské akademie výtvarných umění Christianu Griepenkerlovi. Jeden by si řekl, taková neškodná záležitost, starý profesůrek, co denně naspí dvanáct hodin, dvě-tři hodinky nemohou přece scházet, ale scházely! Kolosální celosvětová katastrofa!“

„Dějiny docela ovládám, ale na žádnou katastrofu z roku 1907 si nevzpomínám.“

„Ne? Na druhý den byl evidentně nevyspalý pan profesor předsedou přijímací komise, před kterou stanul nějaký namyšlený hoch z Braunau nad Innem, no a rozmrzelý pedagog ho odmítl se slovy: "Nebudu ztrácet čas s čmáranicemi netalentovaného frustráta ze zapadákova v Horních Rakousích!"

V původní časové linii měl být hoch přijat na akademii, čtyři roky se pinožit jako podprůměrný student a v roce 1912 si měl v záchvatu zoufalství uříznout košér nožem obě uši a umřít na sepsi v

Allgemeines Krankenhaus. Díky tomuto odmítnutí utekl do Mnichova, pak se stal politikem, napsal nějakou šílenou knížku a přivedl do neštěstí milióny lidí- alespoň analytici to tak tvrdí.“

„Jmenoval se Hitler?“

„Jo, tak nějak! Od té doby mívají některý časosběrači takzvaný Adolfův syndrom- dokonce jsme pár desítek let čas vůbec nesbírali. Díky němu vznikl i Kosmoetický kodex.“

„A jak víte, co mělo být v té vaší „jiné časové linii?“

„No do černé díry se občas připletou i události z jiných časů, proto se v těch vašich událostech tak špatně orientujeme- máme je rozsekané, promíchané a ke všemu ne všechny z nich se opravdu odehrály… no a pak se k tomu všemu přidaly ještě ty vaše mediální kreace.“

„No v tom bych vám přece mohl pomoct!“ napadla mne spásonosná myšlenka „Nejsem sice historik, ale historie mne baví a docela se v ní orientuji. Takové dvacáté století mám docela zmáknuté, klidně vám budu dělat konzultanta při třídění!“

Platon se zamyslel a podíval se na Godota: „No nevím, přece jen trojdimenzionální mysloun z nedovyvinutého zapadákova…“

„Ale kamarád!“ dodal Godot.

„A spoluvlastník kontrabandu!“ dodal jsem já.

„To nám u Kosmoetické komise neprojde!“

„Hlavně jim nesmí říct nic o našem paběrkování! Nezapomeň na to, že jsme zde ilegálně, jako takoví partyzáni.“

„Jako Vypravěč bych měl v této chvíli upozornit na rizika otevírání nových otázek u Kosmoetické komise,“ ozval se v mé hlavě o všem poučený vnitřní hlas „Komise je tvořena výhradně Katamaránci, ti, kromě toho, že mají čtyři rozměry a dva mozky a současně nemají slepé střevo, kostrč a smysl pro humor, dokážou z jakékoli logické záležitosti vytvořit galaktický problém a k němu tisíc nařízení a omezení, předem alibizujících jejich rozhodnutí, takže pokud samotný návrh schválí, fakticky znemožní jeho realizaci. Proto navrhuji nechat si nápad pro sebe a využívat ho jako tajnou zbraň, alespoň dokud na to nějaký Katamaránec nepřijde.“

„Jo, asi bychom si to měli nechat pro sebe.“

„To ti poradil Vypravěč? Je dobře, že funguje!… Nicméně to neznamená, že bychom tvých schopností neměli patřičně využít! Je třetí kvartál, bonusy se blíží a na cenu Akademie sběračů času bychom letos možná mohli taky sáhnout, s takovou pomocí…“

Naše bublina, vlastně Malý sběrný modul MSM2, zvaný Vteřinový lapka, mne nesmírně bavil. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na fakt, že plavidlo přestupovalo zdmi i předměty včetně lidí. Dle vysvětlení Vypravěče pro laiky se naše atomy vtěsnávaly do volného prostoru jejich atomů, ačkoli ani to vlastně nebyla tak docela pravda, protože naše atomy neexistovaly v jejich čase a jejich atomy zas v tom našem, takže se sice vzájemně prolínaly, ale ve skutečnosti tam vlastně vůbec nebyly.

Na Vypravěči jsem oceňoval jednoduchá vysvětlení, která byla v podstatě pochopitelná a uspokojivá, přestože jako celek nedávala třírozměrnému myslounovi, jakým jsem byl já, vůbec žádný smysl. Jistě, Vypravěč se v dalším odstavci určitě ohradí proti mým formulacím, ale to už je taková jeho přirozená vlastnost. Jednak si myslí, že všemu líp rozumí, a jednak má neodbytný pocit, že věci jsou v pořádku pouze, pokud k nim on řekne poslední slovo. O pár týdnů později se od Platona naučím obelhávat ho tím, že si po jeho posledním slově budu myslet, že na nic nemyslím, a své poslední slovo si domyslím, aniž bych ho formuloval, a tedy aniž by to Vypravěč tušil. Píši to sem možná proto, aby Vypravěč znejistěl, uvažuje nad tím, jestli je takový způsob myšlení možný, ale taky možná proto, aby znejistěl, protože si bude chtě-nechtě myslet, že jsem se popsanou techniku myšlení v nemyšlenkách opravdu naučil využívat.

V následujícím odstavci zvolil Vypravěč překvapivě, nebo snad záludně, metodu mlčení. Myslí si, že vše, co řekl jeho kompatibil, je blbost, a taky je trochu uražený, a především je přesvědčen o tom, že svým mlčením má svým způsobem poslední, i když zamlčené, slovo.

Ať už tak nebo tak, procházeli jsme zdmi a lidmi, vnikali do jejich obýváků, ložnic a kuchyní, tu a tam jsme ukradli z jejich skříněk a lednic lahev nějakého oduševnělého alkoholu, ale jen na místech, kde jedna lahvinka opravdu scházet nebude a kde není pravděpodobné, že by si někdo vedl přesný inventář uskladněných nápojů.

„To zelené, to je absint?“ Zeptal se Godot, když v jedné z hospod sléval do prázdné lahve nedopité panáky Peprmintky.

„Kdepak, to je Peprmintový likér čili Fefrmincka.“

„Škoda, myslel jsem, že udělám starouškovi radost!“

„Starouškovi?“

„Jo, jeho první vcucnutý subjekt. Nabral ho, když padal s letadlem za nějaké té vaší velké války nad mořem, které nazýváte Středozemním. Má k němu citový vztah. Je to Francouz a říká si Antoine. Žije poklidně tam u nás už třicet let. Vypráví dětem ve školce pohádky o vrtulových letadlech, liškách, růžích a malých kosmonautech a vždy, když se vrátíme, ptá se po nějakém absintu.“

„Antoine? Sait Exupéry?“

„Jo! Ty ho znáš?“

„Tak trochu.“

„No to je supr, pořád si chce s někým povídat, až se vrátíme k nám, zavezu tě k němu do domova přestárlých myslounů na planetě Utopie, ten bude mít radost!“ zaradoval se Godot „A ještě absint kdybychom nějaký…“ Jenže absint se v českých domácnostech a hospodách zas tak běžně bohužel nevyskytuje. No nic, snad vezme Antoine za vděk alespoň mou vřelou návštěvou, nebo lahví slitkové Peprmintky… Po tolika letech si už stejně nebude pamatovat tu chuť a barva ho jistě potěší.„V některých ohledech nejste až tak zaostalí!“ Prohlásil najednou už mírně přiopilý Platon dívaje se na paní, co venčila svého malého pejska u lampy pouličního osvětlení: „ Na tohle bychom my nikdy nepřišli! Doplňování elektrolytů do pouličních lamp je zkrátka geniální.

„Cože?“

„No vám to nepřijde zvláštní, ale nám trvalo dlouho, než jsme pochopili, proč ve městech chováte tolik psů. Teď už víme, že je to proto, že je dvakrát denně necháváte čůrat u sloupů pouličních lamp a doplňujete tím náplně jejich biobaterií. Svícení na psí moč je prostě geniální.“

„Není to úplně efektivní, ale geniální to je,“ přidal se Godot.

„Vy nemáte domácí zvířata?“

„Ne, my jsme je všechny sežrali už ve 23. století, ještě před vynalezením replikátorů. Prudký rozvoj mozků vyžadoval dostatek energeticky bohatých bílkovin, nedalo se jinak. Možná proto jsme nikdy nevynalezli doplňování elektrolytů z biologických zdrojů.“

„A ti vaši občané, jak jsou uvědomělí. Dokonce i staré babičky to chovají, fakt klobouk dolů!“ chválil lidský pokrok podgurážený Platon: „A tenhle občan obětavě přináší svou kapku do mlýna!“ konstatoval, když jsme míjeli parčík u zrovna zavírající hospody „Nemá pejska, tak doplňuje z vlastních zásob!… Proč se vlastně směješ?“

„Ale nic, jen tak. To je ta má trojrozměrná logika.“

„Ty nemáš psa, co?“

„Ne, nemám, teda neměl jsem, tam na Zemi!“

„Takový malý sociální parazitek, co?“

„Nee, já platím daně! Dost vysoké, i na pouliční osvětlení! Teda, už neplatím.“

„A už asi nikdy nebudeš“ povzdechl si Godot.

„Holt Země si bude muset svítit bez tvých daní! … i bez tvých elektrolytů.“

„Tady to znám. Před dvaceti lety jsem bydlel na této koleji… Taky jsem tu cestou z hospody občas doplňoval elektrolyty…“ zasnil jsem se u jednoho kolejního bloku na Větrníku, kde jsem zažil spoustu krásných chvil v životě, který už pro mne skončil.

„To jsi tenkrát ještě neplatil daně, co?“ vypadlo z Godota, který si povšiml, že mne při pohledu na známé místa opanovala nostalgie „Nebuď smutný, příteli, jestli chceš, půjdeme se podívat dovnitř! A víš co, ukážu ti něco, co myslounům z jiných galaxií nesmíme ukazovat - časoprostorovou propusť!“

Než mu v tom trochu méně rozjařený Platon dokázal zabránit, rozpažil s dlaněmi obrácenými ke zdi Vteřinového lapky, což byl signál, kterým se spouštěl časonihilační proces, jehož následkem se neviditelná zeď mezi mou současnou realitou a pozemským světem na jednom místě otevřela. Otvor nebyl moc velký, jistě bych jím neprolezl.

„Udělej si radost, kamaráde! Doplň nostalgicky svůj elektrolyt pod lampu, která si jistě pamatuje roky tvého mládí!“ ozřejmil důvod svého počínání Godot.

„Ať víš, že máme taky smysl pro romantiku!“ dodal Platon a spolu s Godotem se trochu teatrálně, ale taktně otočili.

Nostalgicky jsem se tedy vyčůral, skrz miliony let časoprostoru, k patě staré pouliční lampy a zdálo se mi, že ke mně doputoval závan dávno minulých devadesátých i se vzpomínkou na útržky písní Michaela Jacksona za zápach kolejních pisoárů.

„A teď omrkneme tu tvou kolej ne?“

„Ale to už není ta kolej, na které jsem kdysi dávno bydlel já!“ poznamenal jsem „Ta má už odtekla dolů vodou!“

„Tvá moč také odtekla a ejhle jak její duch září do temné noci“ zapoetizoval Godot s pohledem na inkriminovanou lampu.

Stará kolej na Břevnově vypadala úplně jinak. Rozvrzaný nábytek z pozdně socialistické éry nahradily postele a skříňky z Ikey, místo klapání psacích strojů se tichounce ozývaly do noci odezvy klávesnic notebooků, na chodbách už se nekouřilo, ale studenti vypadali téměř stejně - hráli ve svých pokojích karty, četli knížky, popíjeli pivo a diskutovali o Bohu, politice, hokeji a o lásce, což se zejména Platonovi nesmírně líbilo. V jednom z pokojů jsem své kamarády zastavil: „Tady počkáme, hoši.“

„Schyluje se k přebytečnému času?“ zadíval se na mne Platon.

„No neřekl bych to zrovna takhle, ale určitě se schyluje k zajímavé podívané. Pamatujte si, když jsou v zamčeném pokoji na kolejích dva lidé odlišného pohlaví, z nichž ta mužská polovina je čerstvě oholená a navoněná dezodorantem a ta ženská má zrovna umyté a naondulované vlasy, když je na stole lahev šampaňského a na nočním stolku v lahvi od vína čerstvě utržená růže, vyplatí se počkat!“

„Co je to „naondulované?“ zeptal se bezelstně Godot.

„To máš jedno!“ odpověděl mu za mne Platon, neboť na základě analýzy situace v pokoji pochopil, na co čekáme.

Usadili jsme se na peřiňáku, protože představení zrovna začalo. Předehra netrvala příliš dlouho. Oba mladí lidé si připili šampaňským a povídali si taková ta slova o ničem, co se musí vyslovit, než se přejde k rozepínání knoflíků na blůzkách a košilích. Když slova došla, nastala chvíle ticha, ve které se mladí milenci dívali jeden druhému do očí, pak se mu ona schoulila do náruče, zatímco on jí nemotorně vyhrnoval triko a hledal pod ním patentní sponu podprsenky, co měla jako vždy o jeden háček navíc… Já si tuto situaci živě pamatoval z mé lidské minulosti. Pro Platona a Godota šlo o komickou předehru k popukání. Když byl ovšem patřičný patentový háček nalezen a na světlo boží konečně vyklouzla bílá ňadra krásné mladé studentky, zatímco z rádia zpíval Karel Gott „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“, smích ustal a oba moji přátelé zůstali bez hlesnutí sedět na dřevěné skříňce s otevřenými ústy. Moje tělo si zas vzpomnělo na to, že jsem jen před pár desítkami hodin prošel koupelí v odvaru z katamaránských makoviček, jejichž vedlejší účinek nedal na sebe dlouho čekat.

„Tak tomuhle říkáte ondulování?“ vypadlo po chvíli z Godota.

„Není to spíše voyerizmus?“ zeptal se Platon.

„Je, ale tenhle je studijní!“ namítl jsem.

„Jasně! Potřebujeme se vzdělat ve zvyklostech dárců času.“

„Naše zvyklosti teda nejsou moc odlišné, ale třeba nalezneme nějaká místní specifika,“ dodal Godot a odlil si trochu šampaňského, které stejně vyvětrávalo, neboť nikoho z dvojice už nezajímalo: „Uniká tomu duše!“ řekl si na svou obranu.

„A i kdybychom žádná specifika nenašli, bude mít takové detailní studium smysl! Musíme se rozvíjet všestranně.“

„Navíc o tomto našem rozvíjení stejně není nikde žádný záznam. Máš někde ten Božkov?“ vzpomněl si na náš lup Godot.

„V některých věcech nejste jako druh zas až tak zaostalý!“ ocenil studentskou hravost Platon“…nebo spíše naopak, my jsme v nich zas tak daleko nepokročili.“

„Třeba tahlecta, ta vůbec není zaostalá! Už dříve jsem si povšiml, že jsou dámy u vás v některých partiích, zejména v té pohrudní, poněkud lépe vyvinuté než u nás,“ poznamenal Godot dívaje se na dívčí prsa pohupující se v rytmu milostného aktu.

„Asi jeden z negativních důsledků evoluce," doplnil ho Platon, „Možná jsme konečně odhalili záhadu, kterou už léta řeší naši antropologové!"

„Jakou?"

„Na úkor čeho se u nás tak extrémně vyvinul objem mozkové hmoty."

„Myslíš, že na úkor koz?"

„A u mužů to teda bylo na úkor…“ podíval se Platon směrem ke svému rozkroku „… no všiml jsem si, že Jiří jako nižší vývojové stádium, ho měl nějak mužnější, ale přičítal jsem to efektu katamaránských makoviček."

„A vysvětlovalo by to fakt, proč mají u nás ženy mozek o něco větší než muži."

„A taky fakt, proč u našich mužů mozek tolik dilatuje, když jsou vzrušení!… Třeba já, když jsem vzrušený, dilatuje mi mozek natolik, že se mi až zatmí před očima!"

„Ušetři nás detailů, Godote, a kochej se! Teď zrovna se nechci zabývat analýzou tvého vzrušení, když mám co dělat se svým!… to už snad bude potřetí!"

„Potřetí a pokaždé jinak…,“ povzdechl Godot, „Jo, bio rum s duší, bio pouliční lampy a bio rozhoupané kozy, to dává této planetě smysl. Tahle je fakt krásná! Ve svých vzpomínkách, které za dlouhých vesmírných nocí přijdou, jí budu říkat Monika. Škoda, že si ji nemůžeme vzít s sebou…“

„To teda nemůžeme, Godote!“

„Tak mne napadá, že v těchto situacích by se také dal krást čas, protože člověk u nich čas moc nevnímá!“

„To je možná pravda,“ poznamenal Platon, “ale byla by to věčná, věčná škoda!“ zvítězil v něm humanizmus nad ekonomickými zájmy.

„To by teda byla!“ potvrdil jsem jeho úvahu.

Vypravěč celou tu dobu podezřele mlčel. Nespal, díval se fascinován nově poznaným fenoménem, o němž mnohé slyšel, ale nikdy neměl příležitost být jeho přímým svědkem, a nenacházel slov, kterými by onu situaci okomentoval. Vzhledem k tomu, že tuto poznámku ke kapitole přikládá sám Vypravěč jako zpětnou sebereflexi, je zjevné, že na něj tento fenomén udělal veliký dojem a že ho vzpomínka na tyto chvíle bude pronásledovat až do konce prvního dílu této knihy. Každopádně dospěl k přesvědčení, že kdyby mohl, chtěl by se stát jednou někým, kdo bude schopen popsat, co se před námi třemi časolovci odehrávalo v následujících dvou hodinách hned třikrát a pokaždé jinak, aniž by to připomínalo pornografii, ale to by musel být básníkem, a ne Vypravěčem. Kdoví, třeba se jednou básníkem stane, ale do té doby bude napsáno ještě hodně kapitol…