Miroslav Hlaučo

LETNICE V ÚDOLÍ

Rozpomínání na konec světa kde bylo, jak má být.

 

I. ZNAMENÍ

 

"Něco se děje," zapsal si onoho nedělního dne do svého tlustého deníku Metoděj Třiačtyřicátý, když si před nedělním obědem sedal ke starému dubovému stolu s douškem červeného vína, které možná bylo trpčí než bývají tam daleko ve světě líných řek a širokých rovin , protože bobule hroznů zde, v horském údolí málokdy přesáhly velikost trnek a první mrazy je obvykle zasáhly dříve, než stačily úplně dozrát. "Bude to jistě vůle Boží," pomyslel si o vínu i o podivných znameních, které si zaznamenával na samostatný list hezky vedle sebe v naději, že mu z nich jednou vyplyne nějaký zjevný smysl.

Dnešním znamením byly zmáčené válenky Anežky od kříže, které si povšiml, když ji u mše vkládal do úst hostii. Šedý filc byl nasáklý vodou téměř až po kotník tak, že se na něm tvořily tmavé mapy. Věděl, že stařenka si zkracuje cestu do kostela přes obecný rybník, dělávala to tak každičkou neděli, neboť v sobotu si ráda zavdala kořalky pálené ze švestek a ráno se ji pak nechtělo vstávat, cítil to z jejího dechu, když ji dával rozhřešení, ale v této obci uměly po hladině chodit bez nejmenší úhony i malé děti a to i ve dnech, kdy bývala rozbouřená poryvy severního větru, natož dnes, kdy se na stromech nehnul ani lísteček.  Dospělému člověku se jen málokdy stalo, že po něm zůstaly na klidné hladině jemně se pohupující kruhy- a muži vracející se přes rybníček z hospody mívali zajisté mnohem více popito, než stará Anežka, která kořalkou jednou týdně vyháněla z kostí zimu a ze světnice zlé sny, jenž se jí tu a tam zdály. Zadíval se z okna své pracovny na měděnou střelku s vrtulkou, která nehybně otálela na střeše místní radnice. Byla přece neděle a v neděli tady vítr nikdy nefouká. Proto ji místní nazývají dnem nehybnosti. Ať již bylo v týdnu jakkoli, v neděli pokaždé utichly vichry, vánky i deště. Pokud voda potřebovala sestoupit z nebe na zemi, rozptýlila se na drobounké kapičky, jež téměř nehybně stály ve vzduchu, pomalu a trpělivě čekajíce na vhodný okamžik, který jim umožní nenápadně ulpět na věcech a tvorech rušících klid svatého dne. Tenkrát se zde takové vodě neříkávalo mlha, protože v oněch dobách nebylo smyslem tohoto jevu věci zamlžovat a znejasňovat, nýbrž zjemňovat a oblékat je do závojů, v nichž se směly ve věcech hledat i jiné významy a smysly, než jakými byly jejich ty zjevné za dnů slunečných a jasných.

V ten den, kdy všechno začalo, nebylo ovšem na nebi ani mráčku a ráno vstoupilo do městečka, co nese jméno svatého Jiří, klidně, pomalu a bez mlh. Dopolední ticho narušily jenom kostelní zvony, doprovázející místní farníky na jejich cestě ze mše, které v blízkosti kostela zněly tiše, a daleko v polích se zdálo, že jsou až příliš hlasité. Pro místní to byla nepodstatná samozřejmost a nepřemýšleli nad fyzikální podstatou tohoto nezvyklého jevu, neboť netušili, že je nezvyklý, dokonce se jim zdál logickým, vždyť v obci, co nebyla tak velká, aby z kteréhokoli jejího domu nebylo možné dohlédnout na vysokou, bílou kostelní věž s velikými hodinami nebylo zas tak důležité slyšet hlasité zvonění, ale daleko v polích a lesích zvuk oznamující poledne, či klekání každému přišel vhod. Až mnohem později je Odysseus Pastýř, který si ve svém obřím kufru přivezl kromě jiných užitečných věcí i učebnici Newtonovské fyziky, sepsanou slovutným panem Alexandrem de Fauvertem již v roce 1853, dovedl k odlišení toho, co je nezvyklé, od toho, co je naprosto běžné. V té době, už ale zvony nebude slyšet vůbec, neboť čas si jejich hlasy bude šetřit na dny, kdy bude potřebné, aby jejich zvuk zněl nepřetržitě, protože ničím jiným nebude možné přehlušit lomoz otevírání dveří nového století[HM1] …ale nepředbíhejme, to všechno se má stát až za dlouho. Odysseus Pastýř i jeho dřevěný kufr byl toho nedělního rána ještě daleko. Hodně daleko. Byť vlak, který ho zrovna vezl, z onoho daleka neúprosně ukrajoval míli za mílí ze své cesty.

Jako každičkou neděli, i tenkrát se v městečku zastavila smečka vlků. V době nedělní mše obec patřila jim. Povídalo se, že hlídají místní stavení, dokud jsou jejich obyvatelé v kostele, ale nejspíše si jen kontrolovali své teritorium. Smečka jako vždy přitáhla kolem půl osmé, když už slunce bylo nad obzorem, aby celá vesnice viděla, že je vše v pořádku, že dokud budou poslouchat slovo Páně, Pán jejich prostřednictvím bude bdít nad jejich domy a dvory s nezamčenými dveřmi a bránami. Chovali se tak, jak se vlci chovají po ránu, když tráví zbytky své noční oběti. Líně leželi na náměstí u sochy svatého Josefa, patrona všech, kteří se vydávají do vzdáleného světa líných řek, širokých rovin a úrodnějších polí. Ve stínu tří starých líp pokorně čekali, než jim zas trochu vytráví, zívajíc otevíraly své tlamy a užívali si klidu jarního dne.

Byli tam i ve chvíli, kdy se na náměstí z okna své pracovny podíval Metoděj třiačtyřicátý.  Zrovna kolem nich procházeli vesničané vracející se z chrámu páně. Nikdo si smečky moc nevšímal. Muži pouze  ledabyle nadzvedli klobouky, procházejíce kolem statných vlčic a ženy se na znak úcty pouze zhouply v kolenou po vzoru pukrlat, která jim nedávno ukázala Angela, dcera notáře a matrikáře Olszányiho, jenž strávila své mládí ve městě světa rovin a naučila se novým móresům, bez nichž se současná žena nemůže stát dámou.  Jen Kornel Rychtář se hluboce ovšem ceremoniálně uklonil vůdci smečky, byla to jeho povinnost, jako zvolený starosta byl přece oficiálním zástupcem obce lidí. Statný černý samec, nejsilnější bojovník smečky se postavil na všechny čtyři, očichal jeho holínky a otřel se svým dlouhým krkem o jeho stehno. Vše bylo v pořádku… Lidi v jarních kabátcích, pod kterými už začínalo být teplo, pomalu došli do svých domovů. Na plotny postavili hrnce s vodou na polévku a pekáče se skopovým a vychutnávaje jeden tabák, druhý vůni rašících puků, třetí poklidné ticho, nechali neděli pomalu plynout k jejímu poledni.  

Tři staré lípy, tiše a trpělivě vrhaly svůj ještě dlouhý jarní stín na zrovna rozmrzlou zem a děti, co neměli co na práci společně s vlčaty dováděly a obtěžovaly staré vlčice, které se tvářili, že netouží po ničem jiném, než po chvilce klidu, přesto neukryly před světem onu tichou radost, lásku a hrdost, jenž do nich vstupovala při pohledu na vesele skotačící mláďata- vlčí i lidská. Dokonce i staří lovci, kterým v koutcích tlam nikdy neoschla krev skolených laní se v den nehybnosti nechávali tahat za uši a za ocasy, aniž by dávali najevo svou přirozenou autoritu, byť jen mírným vrčením, nebo vyceněním zubů... Bible, jenž zná obraz lvů a beránků pokojně žijících vedle sebe, každý týden nacházela své naplnění na návsi tohoto městečka usazeného mezi vysokými horami, na jednom z mnoha konců světa.

Všem nově příchozím trvalo hrozně dlouho, než si na tuto skutečnost zvykli a okolní svět se o ni nikdy nedověděl, neboť tato realita byla pro vzdálený svět rovin natolik nepředstavitelná a nepochopitelná, že by jí stejně nikdo nevěřil a tak si ji těch pár zasvěcenců, kterým osud dopřál zabloudit na toto Bohem nezapomenuté, nebo možná naopak Bohem permanentně obývané místo raději nechalo pro sebe.

I kněz Metoděj Třiačtyřicátý si na místní stav věcí jsoucích zvykal velmi dlouho, celé týdny se lekal vlků, větrů a přízraků, dodnes si pamatuje, jak v noci nemohl strachy usnout, než konečně pochopil, že tento kus země je prostě výtvorem Božím stejně jako třeba velryba, nebo ptakopysk, a že v něm Bůh prostě dokazuje svou velikost a nevypočitatelnost.

Fakt, že z pohledu lidí světa širých rovin se tu, ve Svatém Jiří, dějí zázraky téměř denně, a že je koná téměř kdokoliv, včetně lidí, kteří nevědí, co činí, či lidí hříšných, nadřízeným představitelům svaté stolice raději nehlásil. Jednak aby je nepopudil, a jednak aby ho neexkomunikovali jako duševně nesvéprávného blázna, kterému nesmí být přiznán ani důchod, ani příspěvek na stravu a ošacení, jenž vysloužilým kněžím právem patří. V šupleti starého dubového stolu, na němž psal své deníky a svá nestandardní kázání, měl sice uzamčených několik zežloutlých archů ručního papíru, do kterých před lety, krátce po svém nástupu na zdejší farnost vepsal všechny podivuhodnosti, jimiž zdejší kout země oplýval, ale naštěstí je prozřetelně nikdy nikomu neodeslal. Nikdo si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, proč Jiří Šeptář, dřevorubec nepoužívá ke kácení stromů sekyru, nýbrž chodíc po lese, přikládá uši na kmeny smrků a dubů a když uslyší, že doba stromu vymezená se dovršila, zašeptá „Padni, je tvůj čas!“ a strom padne k zemi tak, že váha jeho padajícího kmene vyrve ze země i jeho kořeny. Nikdo se nemusel zabývat ani případem Marie s prsty měkkými jako mech, která dotekem rukou snímala z lidí nemoce a vždy večer si dlouze myla prokřehlé ruce v ledovém potoce, po němž všechno zlo a bolest odplouvalo dolů do světa líných řek. Nikdo netušil o existenci Vincence Lamače, jenž v místním kamenolomu lámal skály hrou na starou železnou píšťalu, ani  Ondřeje Půllána, který pouhou modlitbou zvedal obilí umlácené kroupy ze země a na jaře pozdržel rašení poupat jabloní a třešní, aby nevykvetly dříve, než odeznějí poslední mrazy... Nebýt toho, že čas dozrál i nad tímto městečkem, neboť nové století, které se plíživými kroky neúprosně blížilo, mělo být silnější, chytřejší a krásnější než všechny éry před ním, nebyl by se nikdo dověděl ani o z mrtvých vstání Odyssea Pastýře, jeho velké lásce ke krásné Julii ze země širokých rovin a o jeho ještě větším poslání, které ze světa starých časů učinilo nadobro pouze svět starých legend.

Na začátku konce oněch dob se kněz Metoděj třiačtyřicátý po mši díval z okna své fary na smečku vlků a skupinku dovádějících dětí na návsi a jako každý týden i dnes měl pocit, že k němu promlouvá Bůh, který nepotřebuje být ukřižován, aby ujistil lidi o existenci věčnosti.

Odbylo poledne.  Hospodyně se podívaly do hrnců na plotně a pomyslely si, že zavolají své ratolesti a manžely k obědu. V tu samou chvíli černý vůdce smečky zvedl hlavu a vztyčil uši i ocas. Všechna mláďata, vlčí i lidská ztichla a celá skupinka vlků téměř neslyšně opustila náves, neboť kdesi v dáli zrovna začalo srdce jedné laně odpočítávat své poslední údery, vytláčejíc jasně-rudou krev do její údů a vnitřností, aby byly horké a šťavnaté, když se do nich zakousnou tesáky pánů těchto hor. Všechny děti se rozešly domů, ke svým matkám a talířům, obědním modlitbám a voňavým pečením, do nichž se zakousnou se stejným vděkem a chutí, jako jejich vlčí protějšky.

„Dobře činíš Bože, že tento den necháváš klidným a plným míru“ přežehnal se před obědem  Metoděj Třiačtyřicátý a ulomil si kus ještě teplého chleba co mu na faru jako každý týden přinesl Aurel, syn Izidora Pekaře. Ani on však netušil, jaké jsou úradky Boží a nevěděl, že než tento den skončí vstoupí do městečka v okovaných holínkách a flaušovém zeleném plášti posel nových časů s kufrem plným zázraků, o nichž ani samotný Bůh neměl tušení.              

 

Kdoví kde se v lidech bere ta pošetilá touha všechno vysvětlovat až k bodu vzniku. Nestačí nám vědět, že věci jsou, dokonce nám nestačí vědět ani jak a proč fungují, neustále máme touhu přesně znát i to jak vznikly, dokonce i proč a kdy a co bylo před tím, když ještě nebyly. to proto vznikají Bible, mýty a legendy. Tuto to pošetilou vlastnost přicházet věcem na kloub a vidět jim až do střev, a to nejen těch současných ale i těch dávno minulých měl samozřejmě i Metoděj, než pochopil, že některé věci jednoduše jsou a někdy vznikly a možná ani nevznikly, jen zde odedávna byly a my jsme je pouze jednou objevili a před nimi bylo něco, nebo taky nic. Přestože to chápal, pořád se nevzdával snahy alespoň pochopit jejich místo v tomto světě. Jak by mohl on smrtelník odolat pokušení dobrat se poznání smyslu a původu věcí, když mu neodolávali ani tak boží lidé, jakými byli obyvatelé tohoto údolí, kteří si své mýty a legendy tvořili tak rádi a nechávali je žít v vesměs bujarých připomínkách a oslavách.

Nikdo neví, kdo dal tomuto městečku jméno svatého Jiří- drakobijce. Pamětníci tvrdí, že ještě jejich prabáby znaly naprosto přesně to místo v lese za vesnicí, na kterém Svatý Jiří draka opravdu zabil a kde se z vytlučených dračích zubů tu a tam zrodí další drak, kterého chlapi z městečka musejí jít do hor zabít dříve, než vyroste a znovu ohrozí celý svět. Tato pověst se stala záminkou ke každoročním pánským jízdám, které končívaly honem na mnohem méně nebezpečná zvířata, než jakými bývali draci.

Obvykle to odnesl nějaký divočák, který je posléze přímo na místě upečen a sněden a jeho snězení je pak patřičně zapito místní slivovicí. Laně patří vlkům a zajíci jsou příliš malí- kanec je tedy ideální náhradou za draka. Má také pořádné zuby, je stejně zuřivý a vypadá dost ošklivě na to, aby ho alkoholem posilněným chlapům bylo líto. Nelze opomenout ani fakt, že krkovičku z divočáka z jiného lesního tvora nevydolujete, že jeho sádlo je údajně léčivé a že z něj jde udělat spoustu klobás. Zvíře, kterého tento osud postihne, celé léto čekalo na chvíli, kdy se mu dostane cti být potomkem draka, alespoň v myslích mužů, kteří o něm budou vypravovat svým dětem a knězi Metoději Třiačtyřicátému, jenž se podobných tradičních akcí tradičně neúčastní. V zápiscích Metoděje prvního, který byl údajně opravdu prvním místním knězem a dorazil do městečka, které tehdy bývalo ještě jen osadou jednou na jaře před tisíci lety, se psalo, že tento rituál zde byl doma již před jeho příchodem, jen místní- tenkrát ještě pohané, netušili jeho souvislost s drakem a Jiřím, jenž se kdysi stal svatým. Až teprve tento starý muž jim musel souvislosti objasnit. Zápisky Metoděje Prvního nalezl Metoděj třiačtyřicátý (který se ve skutečnosti jmenoval Augustín Turčáni) v dřevěné skříňce do níž každý z příštích místních kněží zamykal to, co se mu ke konci jeho života zdálo být nejdůležitějším.  On sám ještě netušil, co do této archy úmluvy jednou vloží, přesto, že v kožených holínkách a zeleném flaušovém plášti už se blížil k městečku čas, který mu to neomylně řekne.  Metoděj první v ní zanechal zežloutlý pergamen sepsaný v hodně staré řečtině, které dnes nikdo nerozuměl, v němž císař vší Byzance Michal III. jeho a ještě jednoho bratra pověřuje jednou misijní cestou. Také v ní ležel rukopis Bible sepsané v hlaholice (které už také nikdo nerozuměl), na jehož dřevěných deskách byla černým uhlem napsána poznámka:“Όλα είναι διαφορετικά, θα πρέπει να ξαναγραφεί“ což prý podle Metoděje Sedmnáctého, který žil ve třináctém století a ještě tušil, jakou řečí je vzkaz psán, znamená „Vše jinak jest, nutno znovu přeložiti“. Metoděj třiačtyřicátý nevěděl, je-li věta ve staré řečtině totožná s touto pozdější interpretací, byl si však jist, že pokud tomu tak je, zná on, stejně jako nejméně dvaačtyřicet Metodějů před ním důvod, jenž donutil prvního místního kněze toho jména k jejímu zapsání na dřevěnou desku spínající zkroucené listy pergamenu popsaného slovem, o němž si v zemi širých rovin všichni myslí že pochází od Boha.

Metoděj třiačtyřicátý také uměl počítat a tušil, kdo byl a odkud sem před tisíci lety přišel onen starý muž tohoto jména první, se svým učedníkem, který po jeho smrti a na jeho počest přijal jeho jméno tak, jak to po něm budou dělat všichni kněží v tomto všemi, jen Bohem nezapomenutém městečku. Vědět o tom a mlčet – bylo jeho posláním, stejně jako bylo jeho posláním chránit tento jedinečný kout boží země před velikou změnou, která se v okovaných holínkách a zeleném flaušovém plášti zadýchaná a zpocená blížila úzkým jižním údolím. Netušil, že on sám dá nechtěně popud k této změně, stejně jako ono poslední zrnko písku, o němž slýchal z úst svých učitelů a o němž snad mluvil i sám Ježíš, netuší že způsobí pád hory, když nadejde její čas... Tušil ovšem, že čas přichází a aby nikoho nevylekal, posílá před sebou různá znamení ohlašující podivnou změnu, která se zajisté uděje dle Boží vůle, má-li Bůh ještě nějakou vůli. Znamení byla drobounká, jako třeba zmáčené kapce staré Anežky, ale jasná. Nikdo ze země širých rovin by si je nepovšiml a lidem z vysokých hor na konci světa se nezdála býti významnými, protože nepřinášela se sebou žádné nesnáze, jen jemňounce narušovala to podivné předivo pokrývající věci obyčejné pavučinou zázraků.

​