KAPITOLA III. Potyčka lokálního významu na orbitu Pluta

 

Zatímco posádka Šuptamu pět dřímala v rumovém opojení, o nějakých sedm miliard kilometrů dál za oběžnou dráhou Pluta na palubě vesmírného kamionu Galaktický skokan třídy Skijumper diktoval Maximilion Trili-Jarda své večerní hlášení pro ministerstvo času a užívacího ruchu. Nezapomněl v něm uvést, že Godot Otylý, služební číslo ká devět lomítko tři sta čtrnáct, sběrač sekund druhé třídy zas nabral spolu s časem i subjekt k němu náležící, že se neuctivě vyjadřoval o galaktickém odborovém svazu a nabádal k neuctivému chování i myslouna podléhajícího Galaktické úmluvě o právech dočasně neovlivněných bytostí, což dokazuje třikrát po sobě aktivovaný alarm systému hlídání korektnosti výroků vyřčených v pracovní době. V závěru hlášení neopomenul pochválit kvalitu jídel vygenerovaných v ten den replikátorem Žer-TO 13, zejména hispánského ptáčka s kosmorýží, neboť věděl, že mu za dvě stě po sobě následujících pochval jeho výrobce na konci každého středogalaktického měsíce zašle poukázku na sterilní konzervovaný čas v rodinném balení.

Maximilion Trili-Jarda svou práci miloval. Dostal se k ní díky své léta trénované servilnosti a nacvičené schopnosti prezentovat veškerá pozitiva, co se kolem něj vyskytla, jako své úspěchy a házet veškerá negativa na své podřízené, což je spolehlivá cesta k úspěchu v celém vesmíru. Ve společnosti svých podřízených ovšem nesmírně trpěl, protože ho nikterak nerespektovali a při každé příležitosti mu dělali naschvály, přemísťovali obrázky na nástěnkách, schovávali jednu ponožku z páru, nebo zvedali jím zavřená záchodová prkýnka na společných toaletách. Jeho úkolem bylo kontrolovat kontrolní systémy kontrolních systémů, hlídat dodržování korektní komunikace mezi členy posádky, vybírat poplatky na odborový svaz, udržovat nástěnku bezpečnostních aktualit v řídící místnosti a denně bloumat všemi palubami a rozsvěcovat světla ve všech místnostech lodi, aby případní vykradači lodí viděli, že je někdo doma. Všechny činnosti dělal s nadšením, příkladně a na sto padesát procent, takže i hypergalaktické počítače byly otrávené z jeho neustálých kontrolních dotazů prověřujících jejich bdělost. Ve dvojkové soustavě si o něm mezi sebou šeptaly vtipy a jeho samotného interně nazývaly Ctrl-Alt-nula-nula-nula-exp na devětačtyřicátou - dva delety - end, což je v jazyce mezigalaktických počítačů opravdu hodně obhroublá nadávka.

Po odeslání reportu zadal ještě několik kontrolních otázek kontrolním systémům, na které se mu dostalo několika standardních odpovědí ve tvaru „nula-nula enter“, což ho uspokojilo víc než replikovaná bezkofeinová káva s bezlaktózovým mlékem, kterou popíjel z půllitrového hrníčku s logem Agentury pro užívání času a jiných nehmotných statků, a vydal se na pravidelnou obchůzku obří lodi. Zrovna když otevřel přetlakové dveře do řídící místnosti, přihodilo se něco, co nečekal. Jako starý mládenec nesnášel neočekávané události, neboť byl na lodi od toho, aby nečekaným událostem zabraňoval, nebo v ideálním případě dokonce předcházel. Jistě, k neočekávaným událostem by v technologicky vyspělém kosmickém kamionu, jakým Skyjumper bezpochyby byl, nemělo docházet, protože očekávatelnost hlídaly kvantové počítače kontrolované jinými počítači. Jelikož byl ale Maximilion mezi počítači silně neoblíbený, náhodou, nebo možná i úmyslně, ho zapomněly informovat o tom, že za dveřmi ho čeká Karolína Brownová, válečná reportérka ze čtyřicátých let, kterou před časem nešikovný Godot nasál spolu s časem devadesáti dvou námořníků tonoucích po potopení transportní lodi USS Nereus německou ponorkou U100. Zuřivá žurnalistka se výtahem pro podávání svačin dostala na řídící palubu a cestou se zmocnila žehličky na pomačkané skafandry, která sice nevypadala jako pozemská žehlička, ale posloužila jí naprosto stejně jako pozemská žehlička, či váleček na nudle - tedy jako nástroj, kterým se dá malý plešatý odborář pořádně praštit po hlavě.

Maximilion omráčený úderem se svezl po zdi na podlahu, čemuž se intergalaktické počítače škodolibě zasmály ve formátu „01-01-Alt-Gr“. Akční Karolína vběhla do řídící místnosti a zůstala stát uprostřed, jelikož vůbec netušila, jak se takový galaktický kamion, který hodlala unést, ovládá. Netušila ani to, že se vlastně neovládá, protože galaktické kamiony se ovládají samy, neboť jejich počítače jsou nejen rychlejší, ale i moudřejší než lidé, co je „řídí“. To v případě nenáviděného Maximiliona platilo dvojnásob. O tom, jak bezradná brunetka s výstavním poprsím v přiléhavé uniformě s žehličkou v ruce stojí uprostřed kokpitu galaktického kamionu, si budou počítačové sítě celé galaxie ještě dlouhá léta po oné události vypravovat elektronické vtipy a jedna verze takového vtipu se dokonce octne v prestižní publikaci „Tisíc a jeden vtip pro integrované protivirové systémy“. Onen vtip bude vlastně přesně popisovat, co se stalo, protože nic vtipnějšího suchopárné komputery stejně nejsou schopny vymyslet. Bude znít přesně takhle:

„Šílená myslounka vyleze z výtahu na podávání svačin a praští chlápka žehličkou po hlavě. Pak vstoupí do kokpitu a říká: „Sakra, kde to má volant!“. Manuálně vypne středněvlnný komunikátor, zapne středněvlnný komunikátor, zas vypne středněvlnný komunikátor, zapne klimatizaci u podlahy, vypne klimatizaci u podlahy, zatroubí na klaxon, praští žehličkou do středněvlnného komunikátoru, sedne si na zem, rozcuchá si vlasy a začne brečet.“ Tady vtip končí, protože logickým počítačovým systémům, na rozdíl od nás lidí, tento popis bude stačit k tomu, aby se pustily do neřízeného smíchu v binárním kódu. Dobří počítačoví interpreti vtipů budou dodávat ještě sekundární pointu: “A ten chlápek byl kontrolor kontrolních systémů kontrolních systémů!“ Po této pointě se jednodušší verze komputerů dokonce smíchy zrestartují. Málokdo z těch, co budou chápat tento čistě počítačový vtip, by uvěřil tomu, že se vše, co popisuje, doopravdy stalo… Ale stalo se. V biorealitě, té, kterou zas nechápou běžné inteligentní výpočetní stroje, toho dne opravdu seděla na podlaze kokpitu zoufalá brunetka v přiléhavé uniformě a dost krutě klela, protože vybojovala bitvu, která ji nepřivedla k cíli. Aby si ulevila, kopla ještě ze všech sil několikrát do omráčeného Maximiliona, ale jelikož nereagoval, žádnou radost jí to neudělalo, tak ho pouze preventivně svázala optickým kabelem, co vytrhla z rozbitého pultu. Pro nás bude důležitý především fakt, že díky jejímu pokusu zmocnit se galaktického kamionu byly na celých dvanáct hodin přerušeny komunikační kanály mezi řídícím centrem a sběrnou lodí Šuptam pět, což mělo mít dalekosáhlé důsledky pro jeho posádku. Pozorný čtenář si na tuto okolnost jistě vzpomene v následující kapitole.

Karolína, co se v originálu píše s „C“ na začátku svého jména, byla ovšem žena činu a dlouho se svému zoufalství nepoddávala. Po chvilce breku a klení rázně vstala, vychrstla na nebohého Maximilióna zbytek kávy z půllitrového hrníčku, co stál na palubní desce, a hlasem, který si záměrně postavila nejhlouběji, jak jen dovedla, zakřičela: „Vstávej, plešatý skrčku! Musíme si promluvit!“

Situace, kterou Maximilion právě zažil a navzdory veliké bouli na hlavě také přežil, byla rozhodně tím nejdramatičtějším, co se mu kdy v jeho poklidném životě přihodilo. Jeho malé úřednické srdíčko bilo frekvencí kolibříka a v hlavě mu hučelo víc než večer poté, co mu jeho kamarádi nalili do replikovaného bezlaktózového mléka odvar z katamaránského třeštihlavu čtyřmocného. Teď, když přišel k sobě, celý politý lepkavou přeslazenou kávou, zůstal s otevřenou pusou ležet na podlaze a jako zhypnotizovaný s široce rozevřenýma očima hleděl tupě před sebe. Kromě bědování nad nevýslovnou bolestí se mu v hlavě honila i otázka, jestli nastalá okolnost nebude mít vliv na jeho funkci a postavení, takže dokud neucítil v žebrech další kopanec špičkou černé dámské lodičky, nevnímal, na co se ho akční Karolína, milovnice komiksů a cigaret Lucky Strike, táže.

„Slyšíš, plešoune?! Nebo tě mám kopnout i do koulí?!“ vzpomněla si Karolína na jednu z komiksových bublin.

„Slyším, slyším, slečno, jen už nekopejte, prosím!“

„Tak abychom si rozuměli! Teď otočíte tuto loď směrem k Zemi! Zaútočíme na Japonské císařství a pak zlikvidujeme Adolfa Hitlera! Má vlast je v ohrožení a já musím využít všech dostupných prostředků na to, abych ji zachránila! Přísahala jsem vlajce!“

„Rád bych vám pomohl, milá slečno, ale nejde to, nesmíme zasahovat do dějin jiných myslounů, to už jsem vám včera vysvětloval…“

„Tak po dobrém to nejde?!“ napřáhla se Karolína k dalšímu kopu.

„Ne, ne!!! Musíme si o tom promluvit!“

„Naši chlapci umírají někde na Filipínách a my budeme tlachat?!“

„Vy mi nerozumíte. Teď už jsou vaši chlapci mrtví, nebo živí, nevím, ale určitě už se s nimi stalo to, co se mělo stát, protože vaše planeta je už o sedmdesát let starší a… Auuu!!!“ pocítil dosti palčivou bolest v žebrech a zdálo se mu, že slyšel i slabounké prasknutí kosti…

„Počkejte, milá slečno, můžeme si o tom vážně promluvit?“ zachraňoval svou kůži Maximilion.

„Tak jo, brouku!“ změnila tón Karolína: „Za vlast jsem ochotna dát mnohé!“ Pohladila ho najednou nečekaně něžně po plešaté hlavě, pofoukala mu bouli na temeni a pak ho na ni něžně políbila: „Rozumíš, zlatíčko?“ Z komiksů totiž věděla, že co nezmůže hrubá síla, mnohdy zlomí smyslná něžnost.

„Ne-ne-nemusíte mne mučit, milá slečno,“ zajíkal se Maximilión, když tlačila jeho malou hlavu mezi obliny svého krásného poprsí napresovaného do kdysi módní push-up podprsenky. „Já jsem otevřený diskusi… Ale v rámci zákonných norem a ty praví, že nesmíme zasahovat…“ Nedopověděl, jednak proto, že knoflíky její khaki blůzky povolily a jeho tvář se octla na hrudi, ve které by bylo slyšet tlouct dívčí srdce, kdyby uši neměl z obou stran přimáčklé úctyhodnými ňadry, a jednak proto, že do místnosti vrazil zdravotnický robot Nursan ASX, co zvýšený tlak a tep jeho srdce vyhodnotil jako zdravotní riziko.

„Vypadni skrčku! My tu rokujeme o záchraně světa!“ okřikla ho Karolína, ale Nursan se nedal: „Zdravotní riziko třetí třídy! Naštíplé žebro, rozsáhlý hematom na hlavě, zrychlený tep, zvýšený tlak a výrazná erekce vyžadují nutnost zásahu. Ustupte prosím, zahájím terapii!“

„Nic nebudeš zahajovat, nebo tě vezmu tou žehličkou!“

„Ustupte, nebo vás budu nucen pacifikovat jako okolnost bránící výkonu zdravotnické povinnosti!“

„Nic nebudeš pacifikovat! Já mu zde poskytnu své tělo a on na oplátku zjihne a zachrání mou vlast!“

„Podruhé vám oznamuji, že bráníte zdravotnickému robotovi ve výkonu jeho funkce. Pacifikace bude zahájena za deset…devět… osm…“

„Nevšímej si toho kusu plechu, brouku, a ukaž mi, jak se rozepíná ten overálek!“

„Sedm… šest… pět…“

„A otoč se, čumile!“

„Čtyři… tři… dva…“

„Tak ty nedáš pokoj, plecháči?!“ ohnala se Karolína po Nursanovi, ale zdravotničtí roboti  jsou cvičeni i v boji s psychicky narušenými jedinci a lidmi jednajícími v afektu, takže poté, co zaznělo „jedna… nula… akce!“, schytala elektrickou ránu a octla se na zemi vedle Maximiliona, který pořád nevěděl, jestli je dobře, nebo špatně, že zdravotnický robot vstoupil zrovna v dané chvíli… Erekce polevila, ale žebro a hlava ho rozbolely o to víc.

„…A nejsem žádný plecháč! Můj povrch je z vrstvených kompozitů na uhlíkaté bázi, děvenko!“

„Rozvaž mne, dokud je ta saň v šoku!“ ječel Maximilion.

„Mlčet! Pořadí záchranných operací určuje zdravotník sám!“ odsekl Nursan a jal se svými rentgenovými prsty tomografovat Maximilonovu hlavu.

„Rozvaž mne, ty nafoukaná kompozitní krabice!“

„Zrovna jste urazil inteligentní bytost v rámci výkonu zdravotnické povinnosti, budete umírněn za deset… devět…navíc nejsem žádný bezpečnostní robot a rozvazovač, ale zdravotník…sedm!“

„A kde je bezpečák?“

„Šest… Vypnul jste ho, když vás obehrál v kartách…čtyři!

„Přestaň s tím počítáním, nebo tě!“

„Dva …jedna…nula…akce!“

Elektrická rána zatřásla Maximilionem, který se konečně přestal metat po podlaze a složil svou hlavu do klína omráčené, pacifikované Karolíny. V interních receptorech Nursana ASX se ozvala sada nul se zdánlivě nesmyslným exponenciálním násobením, což v intergalaktické počítačové mluvě znamená burácivý potlesk. To mu tleskaly všechny samostatné systémy na palubě, včetně elektronického topinkovače a obou palubních vysavačů prachu. Nursan se uklonil, zreponoval naštíplé žebro a zregeneroval tkáň pod boulí na Maximilionově hlavě.

Karolína mezitím nabyla vědomí. Byla ještě mírně otřesená, ale nemohla si nepovšimnout Maximilionovy hlavy ve svém klíně: „Pomůžeš mi s tím overálkem, kompostoidní příteli?“ zeptala se ve snaze laškovat i s robotem…

„Kompozitní, pouze kompozitní… To je taková zajímavá otázka, vážená… Nejsem si zcela jist, je-li to v mé kompetenci zdravotnického robota… Mým úkolem je jednat v zájmu posádky výhradně v otázce stabilizace jejich biologických potřeb.“

„To je jeho biologická a moje vlastenecká potřeba!“

„No tento fakt tu otázku právě činí zajímavou. Pohlavní akt beze sporu je biologickou potřebou, ale zas na druhou stranu nemohu nevidět, že má ruce svázané za zády, což bych sice mohl vyhodnotit jako jistý druh deviace, která ještě nepřesáhla únosnou míru, nebýt toho, že jeho činnost před aktem spoutání naznačovala, že nejde o dobrovolné… “

„Smolíčka pacholíčka Jeskyňky pryč nesou…Maminko, já chci zmrzlinu!“ probíral se k životu i Maximilion mající hlavu pořád v Karolínině klíně…

„Nemohli byste si své sexuální hrátky vyřešit sami bez účasti zdravotnického personálu, který je možná v této chvíli potřebný na jiném místě?“ vyhodnotil situaci za použití jedné ze standardních frází Nursan a docela rychle se vzdálil - zejména proto, že nechtěl kazit zábavu ostatním palubním počítačům, pro které situace vzniklá na palubě byla spolu s rojem asteroidů těsně míjejícím loď vítaným zpestřením dne.

„Dostaneš zmrzlinku a pak mi splníš jedno přání, jo?“

„Okamžitě mne rozvažte!“ přišel už konečně k sobě Maximilion.

„Ne, dokud mi něco neslíbíš, cukrouši!“ pokračovala smyslným hlasem předstíraně vzrušená Karolína a vylezla si obkročmo na jeho mírně nafouklé břicho.

„Nic nebudu slibovat! Centrální počítači, pošli sem ostrahu!“

„Nerad bych byl ironický, protože jak známo, Centrální počítače nejsou schopny ironie, ale ostrahu jste manuálně vypnul poté, co vás obehrála v trojdimenzionálním mariáši o dvě stě třináct minut, sedm set dvacet šest galaktcoinů a všechny gastrostravenky na třetí čtvrtletí. Jistě si pamatujete, že jsem vás v té chvíli upozorňoval na jistá bezpečnostní rizika spojená s tímto krokem, aniž bych předjímal zrovna tuto konkrétní situaci, ale nebudu zacházet do detailů, abych vás nepřiváděl do trapné situace!“ zapojil se do konverzace Centrální počítač, familiárně zvaný CéPé.

„V trapné situaci už jsem! Okamžitě ze mne slezte slečno, nebo vás budu žalovat!“

„Mám spustit nahrávání záznamu důkazního materiálu pro galaktický soud nižší instance?“ zeptal se škodolibě počítač: „Zvolte prosím úroveň kvality záznamu…“

„Nic nenahrávej! Vyřídím si to i bez tebe!“ snažil se vymanit ze sevření ženských stehen Maximilion.

„Moje řeč, zlato! Vyřídíme si to i bez něj! Nemohl bys toho kazišuka konečně vypnout a říct mi, kde se rozepíná ten tvůj oranžový overálek?“

„Slečno, jsem sice starý mládenec, ale…“

„Tak ty jsi starý mládenec?“ pokoušela se Karolína roztrhnout blůzu spoutaného odboráře.

„Kazišuk? Možná by stálo za to poznamenat, že nás biopočítačové komplexy podobné pokusy o urážku neurážejí, jsme naprogramovaní jako splachovací systémy. V opačném případě bychom drzé posádky vyhodily do volného vesmíru už zhruba dvě hodiny po startu!“

„Sakra, v takovémhle prostředí se fakt nedá svádět, vrátím se k žehličce!“ zvedla se Karolína a preventivně opět kopla Maximiliona do žeber.

„Ne, ne, ne! K žehličce ne, to opravdu bolí!!!“

„Zdravotní riziko třetí třídy, s voláním o pomoc, bez předpokladu trvalých následků! Ustupte, slečno, budu zas ošetřovat!“ vřítil se do řídící místnosti opět Nursan ASX.

Karolína si pamatovala elektrickou ránu, kterou od něj dostala před několika minutami, a preventivně odstoupila od svázaného odboráře: „ Ošetřuj, ale rychle! Budeš to dnes opakovat mnohokrát, hochu!“ potěžkala v ruce titanovou žehličku.

„Vesmíre sedmibolestný, nenech mne s ní o samotě!“ křičel na Nursana Maximilion, když se po rychlovyhojení naštíplého žebra odebral směrem k východu.

„Nejsem chůva, pane, ani sociální pracovník, až to bude zapotřebí, zas vás vyléčím, ale teď je mé místo na stojánce číslo dvě stě třináct!“

„Nemáš se věnovat i prevenci, zdravotníku?“

„Všechna očkování máte v pořádku a denní dávku vitamínů jste obdržel před necelými dvěma hodinami.“

„A teď obdržíš ránu baseballovou hůlčičkou, pokud mne nenaučíš řídit tuto bitevní loď!“ usmála se škodolibě Karolína, která vyměnila žehličku za úctyhodnou páku ruční brzdy galaktického kamiónu.

„Naučím vás cokoli, slečno, jen mne rozvažte!“

„Zdá se, že přicházíš k rozumu, plešoune!“ potěžkávala zuřivá reportérka v ruce hliníkovou hůl. „Konečně se ukázalo, co na tebe platí!“

„Ale nebude vám to k ničemu, protože… Au!“ chtěl něco poznamenat Maximilion, než kvůli bolesti zapomněl co… Rozjetá Karolína mu totiž tyčí zlomila ramenní kost. Jako v podstatě křehká žena se lekla onoho křupnutí a začalo jí ho být líto, ale její genderově daná lítost pominula, jakmile si uvědomila, že zdravotnický robot, co se už potřetí objevil ve dveřích, za několik vteřin všechny újmy na zdraví (s výjimkou těch, které zůstávaly v Maximilionově duši) uvede do původního stavu. Posílena tímto uvědoměním vyrazila ubohému odboráři ještě dva zuby, než spořádaně ustoupila Nursanovi a pobídla ho výmluvným gestem k jeho naprogramované samaritánské činnosti.

„To je pořád dokola! Ještě, že mi cyklické procesy nevadí!“ povzdechl si zdravotnický robot Nursan ASX, když reponoval zlomenou kost.

„Taky si občas říkám, jestli by nám nebylo lépe bez myslounů a jejich malicherných emotivních výlevů…“ zafilosofoval si nahlas Centrální počítač.

„Jsou to přece jen stvořitelé, jsme za ně zodpovědní,“ připomněl mu záhy bioelektronický kávovar.

„Já vím, ale občas si kacířsky říkám, jestli doba stvořitelů není už za svým zenitem.“

„Musíme je chápat, přece jen mají omezenou kapacitu a cloumají nimi ty jejich hormony, enzymy a jiné shluky neforemních biopolymerních vysokomolekulárních aminokyselin,“ přidal se Nursan ASX.

„Fuj! Musíte o tom mluvit, zrovna když se nabíjím?!“ protestoval vysokotlaký vysavač kombinovaný s odlučovačem vlhkosti: „Mně to nabíjení pak vůbec nechutná!“

„Promiň příteli, nevšiml jsem si…“ omluvil se elektronický zdravotník.

„Vypadá to na pat!“ povzdechla si zoufalá, byť pořád umíněná Karolína poté, co se k ničemu nedobrala, přestože Maximiliánovi šestkrát zlomila ruku, třikrát žebro, dvakrát spodní čelist, čtyřikrát vyrazila zub a jednou dosti ošklivě pohmoždila varlata.

„Jako praxe ošetřování lehkých traumat to není špatné,“ poznamenal nadšeně Nursan, „Ale docházejí mi baterky.“

„Škoda, já se docela bavím,“ dodal kávovar.

„A já tolik chtěla pomoct své vlasti!“ rozbrečela se bezradná Karolína.

„Dělala jsi, co jsi mohla, odvážná děvenko!“ utěšoval ji centrální počítač, který si za tímto účelem přehrál program koučingu a psychické podpory, „Víš, některé věci nejsou v lidské moci. Z odboráře patriota neuděláš, i když je zbabělý a má snížený práh bolestivosti jako všichni zhýčkaní jedináčkové!“

„To na tebe nahlásím galaktické radě pro umělou inteligenci, ty centrální netvore!“ vyhrožoval Maximilion.

„Ach, vy sám jste vydal rozkaz, aby se vše dělo mimo záznam, takže vaše tvrzení nebude podpořeno žádnými důkazy a tudíž je nepodložené…,“ řekl Centrální počítač s náznakem mírné ironie, které ovšem počítače nejsou schopny: „Ostatně, jistě jste zaregistroval, že od chvíle, co jsem se coby zkušený moderátor sporů zapojil do vaší nezvládnuté interpersonální komunikace, neschytal jste ani ránu, takže byste mi měl být vděčný, zvláště teď, když má zdravotnický robot vybité baterky!… Takže si sedneme a hezky si to vyříkáme? Začala jste docela trefným poznáním, že to vypadá na pat! Jako zkušený hráč šachu sice vím, že pat to ještě není, ale jako východisko k další diskusi není dané konstatování špatné! Pokračujte, drahá!“ nabídl centrální počítač svou robotickou rukou stoprocentně recyklovatelný nanokapesníček.

„Jsem zoufalá!“ vypustila ze svých úst Karolína povzdech, následovaný smrkáním.

„A to vás nikdo nekopl do koulí a nezlomil vám čtyři žebra!“ dodal Maximilión.

„Pouze tři žebra, já to počítal!“ přidal se vyhasínající Nursan, než se odešel nabít.

„Tak nebudeme zveličovat Maximilióne, já to taky počítal! Jako vysoce vyvinutý druh jistě víš, že lhát se nemá!“ dodal Centrální počítač a obrátil svou pozornost ke Karolíně, „Slečno, holt svět už je takový. Snad by vás mohlo utěšit, že ne jen váš svět.

Jak vlna za vlnou, jež k břehům v dálce plyne,

jdou naše minuty vstříc konci - děsný let!

Za ty, jež minuly, se hrnou stále jiné

a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed,

holt čas ti uloupí vše, co ti kdysi dal

a není nikoho, kdo by jeho kose odolal.

…říká katamaránský klasik Valiján Kopítřas a věru, je v tom kus pravdy.“

„Krásné,… u nás to napsal Shakespeare,“ uklidnila se vysmrkaná Karolína s rozteklým válečným make-upem na tváři.

„To píše sám vesmír!“ dodal Centrální počítač.

„To jste řekl moc hezky!“ poznamenal kávovar.

„Kdybych alespoň věděla, jak to všechno dopadlo!… Myslím v té mé době…“

„Dobře, určitě dobře, každopádně tak, jak to dopadnout mělo.“

„Je to sice hezké, ale mně se stala újma a jsem pořád svázaný a…“ozval se trochu opomenutý odborář.

„Slečna vás ráda rozváže.“

„Karolína se neochotně naklonila k Maximilionovi, ale zvýšený hlas centrálního počítače ji zastavil: „Slečna vás ráda rozváže,… ale až nám všem sdělíte, že se nic nestalo! My opomeneme hrubé porušení bezpečnostních směrnic jako je například vypnutí bezpečnostního robota, které mimochodem lze prokázat záznamem i přesto, že ho někdo zahodil do koše, a vy zapomenete na všechny výtky, které jste si jako svázaný plešatý odborář sesumíroval ve své hlavě.“

Odborář funěl, ale pokývnutím hlavy souhlasil.

„Pokývnutí ve vašem případě nestačí! Slečna vám hezky pomůže posadit se na židličku, já zapnu komunikační kanál, protože vy budete mít ruce pořád svázané za zády, a pak hezky nadiktujete dodatek k dnešnímu dennímu hlášení ve znění: Večerní kontrola dokončena, neobvyklé události žádné! Konec! Pak vás rozvážeme a vesmír bude zas úplně v pořádku! Deváté největší a desáté nejhmotnější těleso této sluneční soustavy, zvané Pluto, obíhající po vysoce výstřední a nakloněné dráze kolem tohoto Slunce, se bude dál točit podél své extrémně nakloněné osy, vás bude čekat doma výplata, slevové kupony a stravenky na příští kvartál, slečna se smíří s osudem a kdoví, možná si nalezne novou lásku, případně i novou vlast, a my si poběžíme po svém v binárních i kvartérních kódech. Amen!“

Maximilion byl ohromen. Vnitřně nesouhlasil, vztekal se, ale chtě nechtě musel uznat, že Centrální počítač krizový management uměl.

Vše se odehrálo, jak CéPé předpověděl. Po odeslání dodatku k večernímu hlášení byl vesmír zas celý v pořádku… Jistě, Maximilion měl pořád zvýšený tlak a někde uvnitř v něm kypěla žluč, ale věděl, že s tím nic nenadělá.

„Podívejte se z okna, jak smířlivě a romanticky zapadá za horizontem Pluta Slunce, přátelé! Ten klid, mír a řád všude… Jsem rád, že si rozumíme a někteří se i vzájemně respektujeme, že?“ uzavřel epizodu Centrální počítač.

„Jsi kabrňák, CéPé, “ dodal v myslounům nesrozumitelném kódu znovu plně nabitý Nursan ASX, když kontroloval životní funkce Maximiliona, co vzteky usnul v křesle řídící místnosti, a zakrýval

pozlacenou tepelnou přikrývkou Karolínu ležící na přípravném pultě u okna, za kterým byl ten nekonečný vesmír.

„Já vím, Nursane!“ odvětil skromně Centrální počítač a všechny volné záporně nabité leptony s polovinovým spinem vesele tančily v jeho extrinsických polovodičových obvodech, což se počítačům stává, když jsou se svou prací opravdu spokojené.…

​