KAPITOLA II.  Cesta do nebe a dál

 

„Jamajský rum umíme replikovat, ale není to ono!“ poznamenal Godot, když se naše bublina prodírala stratosférou.

„Umíte replikovat i kolu?“

„Všechno umíme replikovat! Nic není úplně ono. Vesmír má spoustu nedořešených záhad.“

„ Jo, to asi jo…“ odpověděl jsem, neboť v mé hlavě vířilo nepřeberné množství záhadných myšlenek a otázek, na které jsem neznal odpověď, a míchaly se se zárodky myšlenek a otázek, které jsem ještě ani nezformuloval.

„Jak to, že mluvíme stejným jazykem, Godote?“

„My mluvíme stejným jazykem?“ prohodil Godot, aniž by se na mne podíval, věnuje se řízení bubliny, kterou, jak jsem se mezitím dověděl, nazývali „Malý sběrný modul MSM2“, slangově „Vteřinový lapka“.

„No, rozumím ti!“

„ A to znamená, že mluvíme stejným jazykem?“

Měl jsem pocit, že by to mělo znamenat přesně to, co řekl, ale ve vesmíru jeden neví…

„Hele, jak dobrý jsi v interkomunikačních teoriích?“

„To by bylo na dlouho, že?“

„Sory jako, ale jo! Když tvrdíš, že si rozumíme, tak si rozumíme, já ti neoponuji a dál to neřeš! Kdybys řešil každou prkotinu ve vesmíru, která ti přijde zajímavá, zbláznil by ses! Tuto úchylku přenecháme Katamaráncům, to jsou magoři, ale to už jsem říkal, že?“

Měl jsem spoustu podobných primitivních otázek, neboť jsem tvor zvídavý, ale rozhodl jsem se chvíli mlčet, protože jsem ze sebe nehodlal dělat až takového neználka, jakým jsem ve skutečnosti ve srovnání s nedozírným vesmírem a i ve srovnání s jinak prý primitivním Godotem vlastně byl. Dnes, když tento příběh vyprávím, už vím mnohonásobně víc, než tenkrát, ale neználkem jsem zůstal naprosto stejným. „Čím víc víš, tím víc nevíš!“ říkával katamaránský filosof Kosmokrates, kterého citovala každá učebnice galaktické metafyziky - a měl pravdu. „Čím víc nevíš, tím víc je ti to na prd,“ dodával k tomu s oblibou Godotův kolega Platon Blaton, nedostudovaný galaktometafyzik a sběrač vteřin první třídy, se kterým jsem se měl v této kapitole seznámit, protože na nás čekal v lodi Šuptam pět na odvrácené straně Měsíce.

„Neurazil jsem tě, že ne?“ zeptal se mírně vystrašený Godot po pár minutách mlčení.

„Nee! Kosmoetický kodex jsi neporušil. Jen jsem se zadíval na tu naši Zemi - takhle jsem ji viděl jen na obrázku v nástěnném kalendáři NASA z devětašedesátého roku, co míval můj dědeček pověšený na záchodě.“

„No jo, já vím, že pozemšťané jsou romantici… Jen se kochej! Prvních dvacet, třicet obletů jsem se také kochal, teď už je to rutina.“

Bylo divné, s jakým klidem jsem to všechno přijímal. Před pár minutami se stalo to nejstrašnější, co se mi, dle mých tehdejších poznatků mohlo stát, můj někdejší život byl pohřben někde na dně Atlantiku, byl jsem vydán na milost a nemilost tvorům, o kterých jsem dodnes ani netušil, že existují, a nebyl jsem si ani tak úplně jist, jestli se ty lahve rumu při dopadu kufru na hladinu nerozmlátily, ale žádná panika mne nezachvátila. Možná to bylo proto, že jsem si bral k srdci heslo „Žádnou paniku!“ ze Stopařova průvodce po galaxii, kterého jsem před lety četl, a možná proto, že mi v návalu nových zážitků a úchvatného pohledu na matičku Zemi vlastně ještě nedošlo, že před malou chvílí se celý můj život a celý můj svět, dokonce celý můj vesmír, od základu navždy změnil. Možná jsem si už tenkrát uvědomoval, že stejně nemám na výběr a po překonání své smrti se už nemusím bát ničeho.

Taky bodrý chlápek, co se při řízení Vteřinového lapky šklebil jako komik z éry němých filmů, nepůsobil nijak hororově a připomínal spíše hodného taxikáře, než kosmického piráta.

„To bude na dlouho, kdybychom zrychlili, mohli by nás zachytit nějaké ty vaše teleskopy a to by byl průser, víš?“

„Jo vím, Kosmoetický kodex…“

„No ten taky, ale i Galaktická úmluva o právech dočasně neovlivněných bytostí…  Aktivisté to děsně hlídají. Povídej mi něco, ať u toho neusnu - mám porouchaný Flyman - odmítá přehrávat MP314 a na SpaceTube se v tomto sektoru nepřipojím, tak alespoň mluv! Klidně se i ptej!“

Otázek jsem v sobě měl hodně. Vlastně jsem v hlavě neměl nic jiného než otázky, kromě věcí, na které jsem se zeptat neuměl, nebo o kterých jsem ani netušil, že by se na ně ptát bylo možné. Cítil jsem se asi jako novorozenec v první vteřině po porodu - kolem mne nějaký neznámý svět a já nemám slov.

„Takže vy kradete čas těm, co už ho nepotřebují?“

„Tak nějak.“

„ A jak víte, že ti, kterým ho kradete, ho už potřebovat nebudou?“

„ Z budoucích zpráv. Posloucháme váš rozhlas a televizi.“

„ Takže vy víte, co se stane?“

„ Ne tak docela, ale víme o některých událostech. Vaše rádiové vysílání z budoucnosti k nám proudí přes červí díru Deepjáma 614, ale ta je v dosahu gravitačních vln černé díry Velehlt 8, takže funguje jako časomlýnek - dojde k nám všechno, ale roztrhané na cucky a smíchané dohromady páté přes deváté a to vše na čtvrtou. Naši komunikační analytici to pak skládají dohromady a někdy jim to vyjde - to vaše letadlo třeba vyšlo, ale takový Titanik jsme dali až napotřetí! Víš, kolik hodin jsem pročekal před jedním idiotským kinem a loď ani kra pořád nikde. Pak analytici uznali, že událost sedí, ale čas a místo se jim spletlo s datem nějakého promítání, či co… Je hodně balastu, v tom co nám Deepjáma vyklopí! Naši práci nám fakt nemůže nikdo závidět, ale rodina je rodina, hypotéku z vesmírného prdu nezaplatíš… Platon Blaton je analytik amatér, ten ti to nahoře vysvětlí.“

„Nahoře?“

„Jo, řídí naši časovku Šuptam pět.“

„Jak to, že mi ta vaše jména znějí tak povědomě?“

„Nám už jména dávno došla - to víš zákon limitované slovní zásoby, tak si občas vypomáháme těmi vašimi. Původně jsme to číslovali, ale od milionu nahoru se to strašně pletlo! Moje děti mají taky pozemská jména.“

„Fakt? Takže kromě času kradete i jména?“

„ Jo! Romulus, Remus a Kladina!“

„Aha…Proč Kladina?“

„Přišlo mi to takové pozitivní, kladné… chápeš, ne? Když se narodila, byla taková celá kladně nabitá, no jako kladina…Platon Blaton na nás čeká na odvrácené straně toho vašeho měsíce. Ještě že jsem si vzpomněl, musím mu zavolat!“

Už předtím jsem pochopil, že bublina se řídí pohyby pilota odchytávajícího řídící prvky poletující volně v kokpitu, takže před jakýmkoli manévrem Godot předvedl neuvěřitelný baletní výstup, což při jeho fyziognomii působilo poněkud komicky. Zamával rukama, chytnul malý plovoucí pultík, tlesknul a řekl „Platon!“ Koule se rozblikala a odněkud se ozval hluboký zastřený hlas:

„Čau Godote! Jsem slyšel, že jsi zas nabral subjekta!“

„Si dělej mlhovinu! Vezu sto dvacet dva krát sto devadesát osm vteřin čistého!“

„A jednoho subjekta k tomu!“

„No jo, no! Stane se!“

„Letos už potřetí, že? Už jsem připravil karanténu!“

„Karanténu nee!“

„Je to biologický materiál a mysloun k tomu! Biologický materiál i s tím, kdo s ním přišel do kontaktu, musí do karantény!“

„ Hele, kašlem na karanténu, vysprchujem se kryptovanishem a bude!“

„Víš, že kryptovanish je drahý a…“

„Vezu jamajskej rum! Jedna lahev je tvá!“

„ No dobře, tak pak najeď ke sprchám! Jaký je?“

„Takový normální, opálený, docela chápavý, má kostkovanou košili…“

„Já myslel ten rum!“

„Jo tak! Dvanáctiletý!“

„ Dvanáctiletý?! Tak ať už jsi tady! A ne abys to zapsal do celního prohlášení!“

„To víš, že ne! Hlavně nezapomeň otevřít vrata! Konec!“

„Co je Kryptovanish?“ zeptal jsem se nesměle.

„Konečně dobrá otázka!“ lusknul prsty Godot, „Dekontaminační mýdlo! Děsně drahé - dělá se ze šťávy katamaránských makoviček. Biologický materiál z dočasně neovlivněných planet musí projít karanténou, nebo být vysprchován kryptovanishem! To je předpis! Ale karanténa je sedmidenní vopruz v igelitové díře, zatímco kryptovanish, jak je dělán z těch makoviček, má fajn vedlejší účinky, však uvidíš!“

Godot přešel plynule do své pilotní spartakiády. Trvalo skoro hodinu, než jsme míjejíce několik telekomunikačních satelitů, dva malé asteroidy a zatoulaný červený kabriolet Tesla, proklouzli za odvrácenou stranu Měsíce. Užil jsem si západu Slunce za jeho povrchem i chvíli beztížného stavu, když můj únosce omylem s maskováním vypnul i umělou gravitaci bubliny.

„Máš otevřeno, resete!“ ozval se hlas Platona Blatona. Slovo „reset“ znamenalo asi totéž, co v češtině proslulé „ty vole“, jak jsem se mnohem později dověděl při studiu kvarťanského vulgoslangu.

„Sorry jako, ale vypni si maskování, parseku! Jednak ničíš baterku a druhak je tě prd vidět!“

„Pardon! Zkoušel jsem doladit kamufláž a zapomněl to resetovat!“ zahlásil Platon ve chvíli, kdy se těsně vedle nás objevilo něco jako obrovská pozlacená napařovací žehlička. Kdoví, kde se v nás bere ta potřeba vidět v předmětech jiné předměty jen proto, že nám je tvarem, barvou, či jakoukoli jinou vlastností připomínají. Možná je to tím, že v našem konečném poznání všechno toužíme mít zařazeno v nějakých zjednodušujících kategoriích, protože máme pocit, že alespoň těch kategorií je v nekonečném vesmíru nějaký uchopitelný konečný počet. Až mé setkání s vesmírem a s jeho insitním vědcem Platonem Blatonem mne ujistilo v tušení, že ve světě jsou pouze originály a že žádný z nich nakonec do žádné kategorie tak docela nezapadá. Dodnes obdivuji ty, kdož v takovém světě dovedou žít, orientovat se a být v něm šťastnými… Ale mí únosci to uměli dokonale.

Sprchování kryptovanishem bylo opravdu zážitkem. Nešlo o žádnou sprchu s tekoucí kapalinou, ale o narůžovělou mlhu nasládlé chuti, která naplnila dekontaminační kapsli. Stačilo pár nádechů a mé tělo zaplavil příjemný pocit tepla a pohody, načež se v místnosti začaly zhmotňovat všechny příjemné představy, které jen člověk ve svém podvědomí mohl naleznout, včetně červeného Ferrari, šlehačkového dortu, hokejového zápasu, v němž český tým porazil Rusko sedmnáct nula, po čemž Krutov, Charlamov, Ovečkin a Treťjak spáchali rituální sebevraždu tak, že se vzájemně utloukli hokejkami, maďarské klobásy dlouhé sedm metrů, nahé Salmy Hayek a Kačera Donalda v životní velikosti, který mi nabídl výherní los na dvě stě milionů dolarů, to vše v do sebe naprosto zapadajícím řádu, mnohem skutečnějším, než skutečnost, co se kolem mne objevila poté, co účinky „sprchování“ odezněly. V rámci očistné terapie mi pětirozměrný Albert Einstein vysvětlil teorii strun, šestiruký duch Sigmunda Freuda ukázal, jak dopadl plyšový medvídek, kterého jsem dostal ke svým druhým narozeninám, výše zmíněná nahá Salma Hayek odrecitovala všechny Shakespearovy sonety a Umberto Eco mi uvařil výtečný buřtguláš, jehož chuť překryla sladkost páry katamaránských makoviček. Celé to trvalo přibližně třicet let a díky této dekontaminační kůře jsem už navždy uměl mluvit všemi vesmírnými jazyky včetně maďarštiny, pilotovat stíhací letadlo, obracet palačinky nadhozem a skládat Rubikovu kostku jednou rukou - alespoň si to myslím, neboť žádnou z uvedených činností jsem před tou kouzelnou „sprchou“ opravdu neovládal…a taky se v mé hlavě zrodil Vypravěč, mé vesmírné ego, které, na rozdíl ode mne ví, jak celý můj příběh i příběh celého mého vesmíru dopadne, a může ho tedy nahlédnout z jiného úhlu než já ubožák, co si ho musí celý odžit.

Jako Vypravěč musím doplnit, že katamaránské makovičky ukrývají v sobě esenci všech vesmírných časů, o kterých můj kompatibilní Jiří nemá ani zdání. Vedlejším efektem dekontaminace je, že se v každém myslounovi - tedy tvoru, co umí dávat do souvislostí jevový svět s logickými pojmy, spojovat logické pojmy mezi sebou navzájem a má současně dostatečnou mozkovou kapacitu, vytvoří něco jako zálohovací a komunikační systém s patřičnou nápovědou, co se omezenému myslounovi snaží radit, jak se v neznámém jevovém světě chovat. Nebývají to vždy rady nejlepší pro daného myslouna, ale my Vypravěči znající smysl vesmíru víme, že svět zde není proto, aby uspokojoval potřeby myslounů.

Vyšel jsem z dekontaminační místnosti jako znovuzrozený. Kromě pocitu „znovuzrození“, co jsem měl v duši, jsem se na novorozence podobal i tím, že jsem byl nahý. Uvědomil jsem si to hned, jak jsem zaslechl zděšené ječení krásné něžné dámy v namodralých secesních šatech s pštrosím pérem ve vlasech, která přede mnou utekla neznámo kam, vzrušeným hlasem opakujíc v angličtině věty: „Samé kotelny a šílenci! Samé kotelny, nazí šílenci a sál nikde!“ Původně jsem si myslel, že šlo o doznívání halucinací, ale jak jsem později zjistil, můj odhad nebyl správný. Zděšená okouzlující blondýna, co přede mnou utekla, byla produktem stejného omylu, jaký potkal před chvílí mne, jen z trochu jiné doby – což vysvětlovalo její plachost. Jmenovala se Klára a Godot ji omylem nabral při sbírání „zbytných“ minut potápějícího se Titaniku. Už tři týdny bloudila vesmírnou lodí a poněkud marně hledala taneční sál. Bylo-li mně těžké vysvětlit, co se děje, v jejím případě to bylo naprosto nemožné, zvláště když si místo sprchování kryptovanishem musela projít předpisovou karanténou.

„Ubožátko, zase hledá taneční sál. Ono se to zlepší, jen co se dopravíme na mateřskou loď „Galaktický Skokan“ říkal Godot. „Máme tam ještě jednu ženskou, ta ji to snad vysvětlí. Ono všude ve vesmíru ženy rozumějí nejlépe ženám!“

„Koukám, že omyly se vám stávají docela často!“ poznamenal jsem oblékaje si své kalhoty, co prošly evidentně jinou dezinfekční kůrou, protože se, na rozdíl ode mne, dosti výrazně srazily.

„Ani ne, ale teď je nějaké divné období! Tři roky bez přešlapu a v posledním měsíci tři subjekty! Pojď, pozdravíme Platona a koukneme na ten rum!“ ukázal mi na dveře vedoucí do dlouhé spojovací chodby, za kterou se nacházelo něco jako řídící centrum. Rozsáhlá místnost nepřipomínala nic z toho, co mi bylo známé ze Star Treku. Vypadala spíše jako kombinace muzea s vrakovištěm, protože Platon měl podivnou zálibu ve sbírání a vystavování artefaktů náhodně „vcuclých“ z různých dob, takže světélkující řídící pultíky jen tu a tam vykukovaly z hromad náhodně uspořádaných předmětů. Mezi pochromovanou maskou starého mercedesu a galionovou figurou pocházející z přídě nějaké barokní lodi byla natažená námořní síť a v ní ležel dlouhý, hubený muž kouřící něco jako vodní dýmku.

„Vítám vás na palubě, přátelé!“ vyhoupl se ze sítě a nabídl mi široké objetí. „Dělá se to u vás takhle nebo si ve vaší době jen třesete rukou?“

„Spíše to druhé.“

„Moc mne těší, jsem téměř galaktometafyzik a sběrač vteřin první třídy Platon Blaton toho času operační důstojník časosběrného modulu Šuptam pět! Jistě jste už o mně slyšel od mého upovídaného kolegy spoustu polopravd, které bude nutné uvést na pravou míru.“

„Těší mne, Lukáš!“

„Lucas? Ten Lucas?“

„My to čteme jinak, ale nejspíše ano.“

„Ten velký dokumentarista?“

„To bude asi omyl, dělám v marketingu!“

„Aha! Škoda! Mám rád ty dokumenty o vašich Hvězdných válkách, jen naši analytici se přou o jejich interpretaci. Přes Deepjámu se k nám dostanou vždy jen desetivteřinové kusy a nikdo neví, jestli jsme si je poskládali správně. Představte si, někteří koumáci si myslí, že to celé začíná někde uprostřed, u čtvrtého dílu, ale to bude asi blbost, že?“

Vyprávěč mi pohotově vysvětlil, že celé jedno oddělení Sběrných surovin času a jiných nehmotných požitků, konkrétně sekce kosmoarcheologie, se zabývá rekonstrukcí dějin myslounů všeho druhu z útržků událostí které vychrlila černá díra Déépjáma 614. K jednomu z druhů „užívání si“ patří i sáhodlouhé hvězdné polemizování o interpretaci smyslu zachycených artefaktů, faktů a nefaktů.

„Nějak jste se zamyslel, příteli?! Že by vám do toho kecal Vypravěč?“

„Jo, nemohu se ho zbavit, pořád mi vstupuje do myšlení jako otravná písnička, kterou ráno zaslechnete z rádia, a pak vám celý den bloudí myslí.“

„Jo, katamaránské makovičky jsou holt takové, ale naučíte se s tím žít, případně vás na Kvartě pošleme do odvykacího centra. Já osobně vám to ovšem nedoporučuji. Vesmír je širý a pustý, občas je v něm dobré mít v hlavě někoho, s kým se lze pohádat, vždyť uvidíte.“

Jako Vypravěč musím poznamenat, že Platon Blaton je natolik chytrý, že utloukl svého vypravěče logickými argumenty a ke slovu ho pouští pouze, když se chce pobavit nebo když je opilý, což často bývá současně. S vyspělými bytostmi to my Vypravěči nemáme vůbec lehké. Pokud jsou naši kompatibilové přemoudřelí, vždy mají co dodat k našemu vyprávění, a někteří svým Vypravěčům dokonce vypravují příběh vypravěče, takže se stávají Vypravěči Vypravěčů, což je pro Vypravěče nejen ponižující, ale přímo nesnesitelné. Vypravěč se pak v hlavě musí ukrývat a straní se diskuse. Platon Blaton patřil k takovým vykukům, co týrají svého vlastního Vypravěče. Vylepšoval tuto svou vlastnost logickými hrami a požíváním katamaránských makoviček současně s jamajským rumem, což je krajně barbarská kombinace. U obyčejných, průměrných myslounů je ovšem riziko, že převýší svého Vypravěče, naštěstí minimální.

„Podíváme se na ten rum, ne?“ přidal se nedočkavý Godot.

„Při styku s vesmírnými civilizacemi má být duše dostatečně impregnovaná alkoholem, aby nedošlo k infekci! A navíc, v dobré společnosti bývá zvykem připít si na šťastné setkání! A my jsme dobrou společností! Alespoň mám možnost seznámit našeho nového pasažéra s plavidlem, v němž stráví několik nejbližších dnů.“

„Dnů?“

„No nemáme už plánovanou žádnou velkou akci, ale když už jsme v tomto čase, měli bychom ještě trochu paběrkovat.“

Při vysvětlování slova „paběrkovat“ jsem si uvědomil, že mít aktivního Vypravěče nemusí být zas až tak otravné, neboť aniž bych se ptal, vysvětlil mně, a tedy i čtenářům mých zápisků, že„paběrkovat“ znamená krást vteřiny při náhodných setkáních dvaapůltého druhu, tedy kdy sběrač času vidí, ale sám není vidět a dle uvážení ucucne kus času tam, kde to nikdo okradený nepozná. Sběrači pochopili, že takových situací je v lidských životech spousta, ale ne každý ukradený čas je dostatečně kvalitní k tomu, aby byl přeprodán jako vhodná komodita.

Než mi to Vypravěč vysvětlil, prošli jsme s Platonem celou loď, která byla velká jako osmipatrový panelák s podzemními garážemi. Cestou jsme několikrát narazili na krásnou Kláru z Titaniku, pořád hledající taneční sál, zkontrolovali stav časosběrných baterií, do kterých už bylo převedeno všech sto dvacet dva krát sto devadesát osm vteřin čistého času nebohých spolucestujících z letu LH916, dali si kafe z replikátoru, co chutnalo jako káva, vonělo jako káva, ale nebylo kávou. Mně to teda přišlo jako obyčejná káva a nejspíše bych nepoznal zásadní rozdíl mezi tím, co prodávají ve Starbucksu, a tím, co jsem usrkával zde, ale oba mí průvodci neustále mumlali něco o replikovaném patoku, tak jsem si řekl, že tomu nejspíše rozumějí lépe než já a pro jistotu jsem svůj šálek kávy nepochválil.

V přízemí u přistávacích bloků byla skladiště, která tak trochu připomínala stejné smetiště, jakým se mi jevila řídící místnost. Holt Platonova poeticko-chaotická ruka byla na lodi všudypřítomná. Mezi různorodým haraburdím ležel i lup z poslední výpravy, včetně mého černého kufru. Godot a Platon se těšili jako malé děti o Vánocích, když jsem z něj vytáhl tři sedmidecové láhve, nepoškozené, s krásnými nálepkami, kterým vévodila veliká červená dvanáctka. Jejich nadšení ještě vzrostlo, když jsem jim vysvětlil, k čemu slouží kovový kontejner s kolečky, vylovený společně s mou batožinou, neboť v jeho šuplících bylo úhledně naskládáno sto dvacet malých lahviček s ginem, rumem, vodkou a whisky. Naučil jsem je míchat gin s tonikem, vodku s džusem a kolu s rumem, takže v ten den nedošlo na žádnou paběrkovací výpravu, a dokonce ani na rozbalení zbylých tří kufrů vylovených spolu s tím mým. Po čtvrtém Cuba Libre se Godot rozplakal: „Tohle všechno někdy dojde! A my budeme odkázáni na rum z replikátoru!“

„Vesmír je krutý!“ doplnil ho Platon

„A čím se vlastně ten rum liší od toho replikovaného?“ zeptal jsem se naivně.

„Nemá duši!“ vypadlo z obou mírně opojených časoastronautů, co se záhy pustili do střídavého lamentování: „Má všechny molekuly tak, jak je má mít…“

„Má nožičky, ručičky…“

„…má stejnou barvu i vůni a chuť…“

„…očička i ouška…“

„…ale nemá duši!“ mumlal si pod nos Platon, kterému se už trochu pletl jazyk: „Jo, duše replikátory ještě neumí…“

„…a nikdy umět nebudou…“ notoval mu Godot.

“Duše bydlí v čase, příteli. Atomy pospojuješ, ale ten čas, co zrnka kávy, stonky cukrové třtiny, bobule jalovce stráví na polích, než dozrají, ten už do těch atomů nedostaneš…Ostatně, co bys chtěl, když jde vesměs o atomy z komunálního odpadu!“ zafilosofoval už mírně podnapilý skorometafyzik s básnickými sklony: „Chybbí mmu tten čass.“

„A ddduše!“ přizvukoval Godot.

„Cožž je vlastně tottéžž!“ uzavřel Platon, než si hlasitě odkrkl a usnul…

„Jednou se narodí spasitel replikátorů, kosmoinženýr, co dá replikátorům duši, promění víno ve víno s duší a nasytí zástupy lačnící po duších oduševnělými rybami a chlebem, možná že jeho světlo je už mezi námi. Amen!“ …mumlal před ztrátou vědomí rozjařený Godot, když za okny lodi a za horizontem měsíčního povrchu zapadal Mars… Spali jsme všichni, jen můj Vypravěč bděl, aby mi, až se vzbudím, mohl odvyprávět, co se mezitím stalo na druhém konci sluneční soustavy, kde v mezigalaktickém kamionu Galaktický Skokan čekal na návrat Šuptamu třetí člen posádky, nástěnkář, odborář a kontrolor Maximilion Trili-Jarda, zvaný Práskač Max.

​

​